Tokio

[sparkofficloc][loc first="https://i.servimg.com/u/f62/18/96/29/18/tokyo110.jpg" second="https://i.servimg.com/u/f62/18/96/29/18/tokyo210.jpg" third="https://i.servimg.com/u/f62/18/96/29/18/tokyo310.jpg"]
Tokio, dříve přezdívané jako Edo, je centrálním městem Asie a též hlavním městem Japonska. I přestože bylo v minulosti téměř dvakrát srovnáno se zemí a každoročně nad ním visí hrozba v podobě menších či větších otřesů či tsunami, je nyní jedno z nejmodernějších měst světa vůbec. Jako i v dalších metropolích zde sídlí nespočet důležitých organizací, jmenovitě například Tokijský coven, jenž je znám pro své jedinečné Onmyōdō. Ačkoli je v Tokiu převážně teplo, může se stát i to, že zde napadne sníh a jsou velice silné sněhové bouře. Tokio, jak již bylo řečeno, prošlo mnoha procesy opětné výstavby, takže infrastruktura města je poměrně nová. Napříč celým Tokiem můžete nalézt tradiční japonské budovy stejně jako moderní sídla různých společností a podobně.

Tokio je centrálním městem, nachází se zde hlavní sídla Rex Deus a Illuminati pro celou Asii. V Tokiu lze používat městské hashtagy založené na vaší aktuální poloze v nějaké specifické části či oblasti v Tokiu. Veškeré městské hashtagy naleznete vypsané, společně s popiskem daných lokalit, níže.[/sparkofficloc][sparkofficloc][/sparkofficloc]

[sparkname]Aaron[/sparkname]

Bouchly za ním dveře a poslední co slyšel, byly klíče. Upravil si košili a seběhl dolů ze schodů. Pozdravil po starší paní, která si zrovna vybírala poštu. Ta se na něj mile usmála a pozdravila ho též. Potom ho jen vyprovodila pohledem. Byl si jist, že se na něj dívá. Ten pohled ho pálil do zad, dokud se nevytratil v davu. Ještě tehdy se ještě otočil směrem, odkud cítil ten pohled, jenže už tam procházelo několik cizích lidí, kteří si povídali, smáli se nebo jen tiše šli a poslouchali hudbu skrze sluchátka. Otočil opět hlavu směrem, kterým šel. Zrovna přecházel ulici na zelenou. Několik lidí dobíhalo, aby nemuseli jít na červenou. Zachytil zvuk motoru, jak lidé už chtějí vyrazit ve svou cestu. Potom zaslechl ten zvuk a auta se rozjela. On však kráčel po chodníku. Zastavil se jen na chvíli, jelikož mu zavibroval telefon. Opřel se o zeď a vytáhl telefon z kapsy. Odemkl ho a prstem najel na zprávu. "Podívej! Dneska tu mám dvě kočky, nepřidáš se?" Zněl text a k tomu fotka Yoshidy s dvěma slečnami, které se usmívali. Jen zakroutil hlavou a opět zamkl telefon a schoval ho do kapsy. Neodepsal. Potom pokračoval ve své cestě k adrese, která stála na papírku. Věděl přibližně, kde to je. Nasedl na vlak, kde se posadil a jel. Vlak byl plný nejen lidí, ale i hluku, různých pachů a hlavně myšlenek, jeho myšlenek, které se mu nyní honily hlavou jako jeden velký kolotoč. Jen na chvilku se opřel a zavřel oči. Čekal až nezazní hlas, který oznámí jeho zastávku, kde vystupuje. Možná dokonce i usnul na pár chvilek.

[sparkname]Vypravěč[/sparkname]

Z reproduktoru se konečně ozvalo jméno zastávky, kam mířil. Jestli něco bylo na Japonsku úžasné, byla to přesnost, která se nedala srovnat s žádným jiným městem na světě. Pomalu vystoupil na své zastávce a začal hledat odpovídající adresu, trvalo mu to celkem dlouho, nakolik nebyl právě zvyklý v takové čtvrti, nakonec však stanul před celkem starým domem, u kterého by se vůbec nedivil, kdyby tam stál pravděpodobně už od amerického bombardování. Na chvíli znejistěl, ale potom si řekl, že už prakticky stejně nemá co ztratit. Pomalu vešel do zničeného domu a jeho tělo najednou z ničeho nic polil studený pot. Byl to zvláštní pocit, který procházel celým jeho tělem. Chvílemi měl dokonce pocit, jako kdyby slyšel křik svého brášky, to všechno však bylo ale jen v jeho hlavě. Pomalu procházel domem, nakolik sám netušil, co vlastně hledá anebo kde se tu vzal. Prkenná podlaha vrzala s každým dalším krokem a jeho nervům to zrovna moc nepomáhalo, stále nenašel nic, co by hledal. Připadalo mu to jako úplně normální opuštěný dům. Najednou však jako kdyby doslova cítil přítomnost svého bratra, rozeběhl se jako smyslů zbavený až stanul před starými dveřmi. Pomalu je otevřel a za děsivého skřípání zjistil, že to jsou dveře vedoucí do sklepa či něčeho, co pravděpodobně kdysi mělo být sklepením. V jeho hlavě se teď přelo rozhodnutí, jestli se to sklepa vydá či nikoli.

[sparkname]Aaron[/sparkname]

Upadl ve spánek jen na pár minut, ale i tak se mu to zdálo jako věčnost. Chytil se ho sen, sen se známou tváří. Tvář, kterou moc dobře znal a která nepatřila nikomu jinému než jeho bratrovi. Opět ho viděl. Nathan tam stál a koukal na něj. Otevřel pusu, ale instinkt vzal za své a on podvědomě uslyšel jméno zastávky. Vytrhlo ho to nejen ze snu, ale i ze sedačky. Prodral se skrz dav a dveře se za ním jen tak tak zavřely. Nyní stál na zastávce a za ním zněl zvuk odjíždějícího vlaku, který zmizel v zatáčce. Vytáhl z kapsy papírek a prohlédl si ho. V duchu si zopakoval adresu a vyrazil. Byl v Tokiu teprve chvilku, ale i tak se tahle čtvrť lišila od ostatních, než byl zvyklí. Čím to bylo? Jeho oči slídily po domech a hledali adresu. Nakonec dorazil na místo, které bylo napsané na papírku. Starý dům, který na něj dýchl svůj nevyřčený příběh, jakoby ho zamrazil na místě. Znejistěl a stále sledoval dům. Dění okolo, všechen ruch pro něj v ten okamžik zmizel a on sledoval jen ten dům. Skousl si ret a pomalu vešel dovnitř. Rozhlížel se po někom, nebo i jen po pohybu. Zachvěl se. Chladivý pot na zádech a ten mrazící pozic v každé části jeho těla. Jeho tělu mu říkalo, aby utekl a už se sem nevracel. Jenže on šel dál. Čím procházel hlouběji do domu, zmocňoval se ho zvláštní pocit. Sem tam sebou cukl a rozhlédl se. Jakoby zaslechl křik svého bratra. Otevřel pusu, že promluví. Jenže pak ten křik zmizel. Z jeho úst vyšel jen hlasitý výdech, jehož zvuk se odrážel od stěn. Už takhle měl pocit myšlenek drásající, ale ten dům jakoby se mu smál. Každým jeho krokem se ozvalo zavrzání prken. Ano, ten dům se mu vysmíval. Nic nenašel a vrzání pomalu ustalo. Pak to přišlo. Ten pocit přítomnosti. [dirspeech]Nathan.[/dirspeech] Padlo jeho první slovo, které tiše pronesl a rozběhl se směrem, který určoval právě ten pocit přítomnosti. Zastavil se až tehdy, když narazil na staré dveře. Neváhal a ihned je otevřel. Ozvalo se skřípání, takže kdokoliv tu byl, tak ho slyšel, že v tom domě není sám. Díval se směrem dolů po schodech. Sklep. V hlavě se mu začalo promítat několik myšlenek...vzpomínek na bratra a jak se prali. Jak si užívali čas a taky to, že ucítil jeho přítomnost. Nebo si to možná jen nalhával? Když se z těch myšlenek dostal, byl už uprostřed cesty dolů do sklepa. Jeho tělo šlo samo. Jen se zhluboka nadýchl a pokračoval dál. Nevěděl co dole najde, ale začal našlapovat opatrně a vždy po pár krocích se zastavil a naslouchal zvukům z okolí. Trochu se i přikrčil a šel dál. Když našel nějaký roh, nejdřív se za něj skrčil a poslouchal. Vzpomněl si na to, co se s bratrem učil. Zachovat chladnou hlavu a klid. Nyní musí postupovat opatrně. Jeho dravé žluté oči se rozhlížely a hledaly sebemenší pohyb i jen náznak.

[sparkname]Vypravěč[/sparkname]

Pomalu sešel dolu po schodech, v místnosti byla úplná tma, i přes to se ale po nějaké době jeho oči lehce adaptovaly alespoň natolik, že viděl slabé obrysy kolem sebe. Místnost byla očividně prázdná, to však Aaronovi na odvaze tak nějak nepřidalo. Celou dobu se rukou držel jedné ze stěn v naději, že tím neztratí smysl o své poloze, najednou rukou o něco zavadil, byl to spínač. Lehce ho stiskl a v místnosti se rozsvítilo lehké světlo v podobě žárovky visící ze stropu uprostřed místnosti. Pohled na místnost ve světlě Aarona celkem zamrazil, uprostřed byla židle, očividně už to byl nějaký pátek, co v téhle místnosti nikdo nebyl, pořádně tak nějak ani nechápal, jaktože zde vůbec fungovala elektřina. Když přešel k židli, několik sekund váhal. Jen lehce po ní přejel prstem a najednou jako hlavou projelo něco jako ošklivá vize. Byl to jeho bratr, uvázaný přesně k téhle židli, před ním stál muž, který ho očividně vyslýchal. Jeho tvář však zůstala zahalena zelenou nemocniční maskou, takže ačkoli se Aaron snažil, neviděl, kdo to je. Akorát vzal stříkačku se zvláštním obsahem a chystal se ji píchnout nebohému chlapci na židli, v tom však vize z ničeho nic zmizela.
Aaron moc pořádně ani nechápal, co se právě stalo a co viděl, ale ten pocit z celého tohohle místa byl natolik živý, že mu to ani nebylo příjemné, nevěděl moc v tuhle chvíli, čemu má vlastně věřit. Jestli si s ním jen hrály jeho smysly anebo jestli snad viděl záblesky minulosti? Kdo ví. Tak nějak pocítil, že najednou mu místnost už neměla co dát, vystoupal po schodech nahoru, nyní již ledově klidný a posadil se na nejbližší židli, kterou uviděl. [thinking]To už stačí, odvezeme ho do laboratoře, tohle prostředí je do nebe volající,[/thinking] ozvalo se z ničeho nic v jeho hlavě a jemu se najednou naskytl pohled na muže v masce vycházejícího ze sklepa, za ním šla dvojice mužů, kteří nesli jeho bratra. Iluze se opět rozpadla.

[sparkname]Aaron[/sparkname]

Tma, všude samá tma. Na chvilku mu v hlavě proběhla vzpomínka na to, jak ho jako malého Nathan strašil. Jenže tyhle vzpomínky okamžitě zaplašil. Nyní musel být naprosto soustředěný. Je v cizím domě, v jemu neznámé části Tokia. Neměl tady co dělat a přesto se tiskl ke stěně v naprosté tmě, jako nějaká krysa. Naštěstí si jeho oči trošku zvykly a on rozpoznal nějaké obrysy. Naštěstí žádný zvuk, který by nasvědčoval, že tu někdo je. Jen černo černá tma a jeho přítomnost. Jak se tak pomalu plížil okolo zdi, rukou o něco zavadil a tak to stisklo. Zakryl si oči. I když to nebylo silné světlo, jeho oči byly přivyklé na tmu, takže pořádně nezaostřil. Když si odkryl zrak a měl jistotu, že bez problémů zaostří, ztuhl. Viděl to...viděl křeslo. Rozhlédl se. Nebylo to nic jiného než v středu židle. Co to mělo znamenat? Co je tohle za místnost?! Sám nevěděl a v hlavě se mu začaly tvořit myšlenky. Vyšel rychlejším tempem k té židli. [dirspeech]Co to má znamenat?[/dirspeech] Zeptal se spíše sám sebe a zastavil se u židle. Zaváhal. Nevěděl proč, ale hlavou mu projela myšlenka na elektrické křeslo, kterým prošlo několik životů. Též bylo takhle uprostřed místnosti. Natáhl ruku a lehce pohladil okraj. Nakonec pevně chytil kraj židle a druhou rukou se chytil za hlavu. Ta bolest hlavy...ale viděl. Viděl jeho bratra v tomhle křesle. Seděl přímo před ním a ještě tu byl někdo. Chlap s maskou. Otevřel ústa, že něco poví, zavolá ho jménem, ale jeho vnitřní já vědělo, že tohle není skutečné. Mohl jen bezmocně pozorovat, jak ten muž vzal nějakou stříkačku s něčím divným uvnitř a přibližuje se k jeho...k jeho bratrovy. Padl na kolena a zhluboka dýchal. Tohle..tohle bylo až moc reálné. Jenže viděl jeho bratra a ještě někoho. Yakuza...opravdu to byla Yakuza? Kdo by ten chlap?! Stále se tou jednou rukou držel za židli a pomalu vstal. Jeho nohy se ze začátku trošku třásly, ale nakonec se uklidnil a nadýchl se. Musel pryč z toto sklepa. Pustil židli a šel k místu, odkud sem přišel. Ještě se ve dveřích zastavil. Nakonec jen zakroutil hlavou a šel nahoru. V hlavě měl stále toho muže v masce a svého bratra. Přísahal si, že cítil i jeho kolínskou...cítil pachy, které nyní necítil při cestě ze sklepa. Vyšel po schodech a posadil se. Vydýchl a předklonil se. Dal hlavu do dlaní a přemýšlel. Jenže jeho noční můra neskončila. Uslyšel hlas. Ihned se narovnal, že co se děje...nikoho neslyšel přicházet. Vnímal všechna slova a najednou sledoval muže v masce, dva muže a bratra. [dirspeech]Laboratoř?[/dirspeech] Zeptal se sám sebe tiše, když se iluze rozpadla. Měl nepříjemný mrazící pocit. Rozhlédl se. Byl zde jediný východ. Museli jít tím. Prudce se postavil, že židle spadla a ozval se zvuk praskajícího dřeva. Jenže to už Aaron byl ve dveřích a rozhlížel se. Stopy jako takové nemohl najít, bylo to už několik let, co se ztratil. Rozhlížel se a pak vyšel ven. [dirspeech]Bratře...ukaž mi cestu.[/dirspeech] Pověděl tiše a kousl se do rtu. Zavřel oči a snažil se rozpomenout na toho muže, jak ho viděl předtím. Sám si představil, jak vychází těmato dveřmi.

[sparkname]Vypravěč[/sparkname]

Aaronovi v hlavě na chvíli zableskla iluze jeho bratra, byl to však takový mžik sekundy, že nestihl pomalu zaregistrovat ani jeho obličej, natož aby si všiml toho, co bylo kolem něj anebo co se dělo kolem něj. Co však v tento moment věděl bylo to, že byl stále na živu. A že ať se s ním dělo cokoli, tohle všechno mělo určitě nějaký hlubší smysl jak pouhý únos na slepo. Žádné výkupné nebo něco podobného, šli na jisto a šlo jim o něj. Děsivý dům již vydal své odpovědi, takže Aaron nepovažoval podstatné se v okolí tohoto místa déle zdržovat, ani se necítil moc dobře, když přemýšlel o tom, co se pravděpodobně v této místnosti dělo. Nechtěl nad tím přemýšlet, a tak se rozhodl, že bude lepší se vrátit zpět do centra.
V hlavě mu přebíhalo na tisíc myšlenek, pořádně ani netušil, čemu má věřit, netušil ani, co mělo na svědomí veškeré tyhle zvláštní 'vize' které měl od dob, co vkročil do zvláštního domu. Začal přemýšlet nad celým únosem a uvědomil si, že toho vlastně ví celkově hrozně málo o únosu. Co když tentýž rok unesli více dětí? Nejsou o tom nějaké záznamy třeba v knihovně? Za pokus to určitě stálo.

[sparkname]Aaron[/sparkname]

Jakmile vyšel ven, tak mu hlavou projela iluze. Bylo to pro něj dost matoucí, takže se opřel o zeď toho starého domu a zavřel oči. Byla to jen chvilka. Byla jediná věc, na kterou se zaměřil a to byl jeho bratr. Pokusil se soustředit jen na ten jeden bod. Osoba, která měla podobné rysy jako jako bratr. Ano..byl to on. Navíc dostal i ten pocit, že stále žil. Stále mohl vidět svého brášku. Jenže co po něm chtějí? K čemu byla ta tekutina a proč zrovna laboratoř? Ne...tohle nebyla Yakuza, tím si byl jistý. Kdo to tedy mohl být a co přesně chtěli, to nevěděl. Avšak to musel zjistit. Čím dřív, tím líp pro ně. Nyní nemyslel jen sebe sama a jeho bratra, ale jejich celou rodinu a přátelé. Odtáhl se od domu a zadíval se naposled na něj. Těch pár iluzí mu zakroutilo žaludkem, zatočilo s myšlenkami. Sevřel ruku v pěst a vydal se pomalým krokem do míst, kde to aspoň trošku zná. Být dál od toho místa bylo to nejlepší, co mohl udělat. Pro teď. Jak všude okolo něj byl hluk, blikaly světla, zavonělo nějaké jídlo, tak stále myslel na to, co se mu nyní přihodilo. Všechno co do teď věděli byla lež. Proč ho unesli a co po něm chtěli. Našli to, nebo to stále hledají? Dal jim odpověď, nebo to čeká dalšího náhodného člověka...ale co když to nebyla náhoda. Co když byl Nathan z nějakého důvodu vybrán. Tehdy mu to došlo. [dirspeech]Knihovna.[/dirspeech] Vyrazil ihned ke knihovně. Knihovna ho zavedla k tomuhle domu, možná že mu prozradí víc. V knihovně zamířil ihned k místu, kde uchovávaly noviny. Ihned začal vyhledávat ten rok, kdy se mu změnil celý život. Sledoval hlavně úvodní stranu novin. Únos dítěte nebylo tolik obvyklé a proto věřil, že to tam bude. Na chvilku se zastavil. Byli to noviny co znal. S fotkou, co znal. V těchto novinách bylo oznámeno, že Nathana někdo unesl. Též měl ty noviny, ale spálil je. O to víc začal hledat a více se na to soustředit.

[sparkname]Vypravěč[/sparkname]

Aaron prohlížel noviny jedny po druhých, zpočátku však nenacházel vlastně vůbec nic použitelného, samé nudné novinky. V Japonsku, a obzvlášť v Tokiu nebylo příliš zvykem takové prazvláštní únosy, a pokud už ano, tak v tom ten cílový člověk byl většinou natolik namočený, že se to v novinách ani nestihlo ukázat a už jeho mrtvolu lovili ze spodku oceánu s kotvou kolem krku. Už to začal pomalu vzdávat, když v tom najednou narazil na článek o dívce. Též byla unesena, v podobném věku jako byl unesen tehdy i Nathan, jen s tím rozdílem, že její tělo, podle oficiální zprávy pěkně ošklivě znetvořené, bylo nalezeno o necelý týden později v jedné, nyní již opuštěné, části Tokia. Vzhledem k tomu, že na to existovala celá řada zákonů nikdy nebylo oficiálně uvolněno celé jméno dívky, stejně tak jako žádné bližší detaily, které by vysvětlily původce či motiv tohoto činu. Jediné, co v novinách bylo byla informace o tom, že tělo bylo ošklivě znetvořené a poté adresa, na které bylo tělo nalezeno. Podle všeho se mělo jednat o opuštěný dům, již tehdy Aaronovi tak nějak cvaklo v hlavě, že se to až moc nápadně podobá tomu, co se stalo tehdy s Nathanem.
Nemohl se rozhodnout, co bude dělat dál, mohl dál listovat novinami a zkusit najít více případů, nakolik měl pocit, že narazil na něco, v čem se skrývala určitá spojitost, anebo si mohl opsat adresu a zkusit se vydat na to místo. Bylo to již několik let, takže nějaké policejní uzavření objektu již bylo pravděpodobně dávno passé...

[sparkname]Aaron[/sparkname]

Díval se na ten článek o dívce. Prohlížel si to opravdu pečlivě, aby mu neunikla sebemenší věta. Hlavou mu projela vzpomínka na dům, odkud právě přišel. Až nyní ho teprve napadlo a pohlédl na telefon. Sledoval čas. Jak dlouho byl v tom domě? Stálo ho to dost sil a to nejen ty fyzické. Odemkl telefon a našel si aplikaci, co hledal. Nahodil tam mapy a přepsal adresu, co byla v novinách. Uložil si to a nějakou chvilku hledal, jak se tam dostat. Opravdu tam jde? Co si myslí, že najde? Nathan se jim možná zalíbil, ale tahle dívka rozhodně ne. Byly to roky….to místo už může být úplně jiné. Nebo...možná nyní už nebude opuštěné. Mohli se tam vrátit zpátky, ale taky nemuseli. Po chvilce chytil sám sebe, jak tam sedí, bez myšlenek a civí na ten telefon, na místo kde by měla být ta adresa. Nahodil si tam funkci, že až bude blízko, telefon zavibruje. Potom aplikaci vypnul. Všiml si několik příchozích zpráv od Yoshidy. Projížděl je. Musely přijít tehdy, když byl uvnitř toho domu. Vůbec si toho nevšiml. Pak zaklapl telefon a schoval ho do kapsy. Uklidil to po sobě a pomalu vyšel ven z knihovny. Kývnutím se rozloučil s knihovnicí. Venku bylo stále mnoho lidí. Byl zde už nějakou dobu a přesto si na to nemohl zvyknout. Nasedl na první vlak, co tam byl a vyrazil směrem k místu, kam ukazovali ty noviny. Nevnímal čas a jen přestupoval, jak bylo třeba. Vystoupil z posledního vlaku a nyní už musel pěšky. Čekal až jeho telefon zavibruje, že je poblíž. Ale opravdu...co čekal, že tam najde? Možná jen další divnou vzpomínku jako tehdy a nebo jiné odpovědi. Nebo to byla jen ztráta času.

[sparkname]Vypravěč[/sparkname]

Aaron pomalu přišel a postavil se před dům, který očividně již zažil lepší časy. Jeho mobil zavibroval a on tím pádem věděl, že dorazil na hledané místo. Ačkoli jeho jistota tak nějak pomalu ale jistě mizela, on cítil, že i chtě nechtě do domu musí, z nějakého jemu blíže nepochopeného důvodu. Vzhledem ke stavu domu jako takového nebylo vůbec těžké se tam dostat, veškeré prvky, které měly kdysi držet lidi dál již v dnešní době byly pouze starým kusem harampádí, které přidávalo domu na jeho děsivém nádechu. Aaron pomalu vešel dovnitř, rukou se opřel o trám, v němž pravděpodobně kdysi byly majestátní vchodové dveře a jeho hlavou najednou projela ostrá bolest, jako kdyby mu někdo zapíchl do hlavy jehlu. Upadl do kolen a chytil se za hlavu, kterou procházela obrovská bolest. Najednou před svými zraky spatřil vizi, tentokrát to ale nebylo ani zdaleka tak reálné, spíše jako fata morgána, kroutící se obrazy předním jasně značili, že to není reálné, ani to však neubralo na děsivém pohledu, který se Aaronovi poskytl. Pohled na to, jak pravděpodobně dívku, která měla přes hlavu pytel táhnou dva muži směrem k jedněm z dveří. Najednou vize zmizela a Aaron nemusel moc dlouho přemýšlet, aby mu došlo, že dveře budou s největší pravděpodobností vést opět do sklepení. Po celém těle cítil husí kůži, bylo to jako kdyby tam v tu chvíli přímo byl a cítil ten neuvěřitelný strach, který projížděl tělem dívky, jak ji táhli do tmavého podzemí jen proto, aby o týden později její znetvořené tělo bylo vyvrženo na povrch Země. Pomalým a nejistým krokem zamířil směrem ke dveřím, uviděl před sebou opět temnou místnost, do které tentokrát nepronikalo vůbec žádné světlo. Dřevěné schody, které pravděpodobně již nebyly v přílišném stavu na chození však byly jedinou cestou, jak se dolu dostat. Vydá se tam náš hrdina i přes nebezpečí anebo to vzdá a bude doufat, že odpověď najde v knihách?

[sparkname]Aaron[/sparkname]

Strach, panika a ještě větší strach. Cítil to, co ta dívka a to ho zamrazilo. Když se postavil, jen sledoval ty dveře, kterými ji odvedli ty dva muži. Ačkoliv tato iluze byla jiná, než ty předtím, stejně mu naskytl stejně děsivý pohled. Šel ke dveřím. Musel tam jít...musel. Musel mít jistotu, že jsou to ti stejní lidi, jako unesli jeho bratra. Takhle viděl jen dívku a dva muže. Lhal si sám sobě, že to bude v pohodě...ale pravda byla taková, že se nyní bál. Bál se toho, že uvidí iluzi toho, jak té dívce ubližují a on nebude moc co udělat. Jen přihlížet. Tohle pro něj byla jediná stopa. Ano...poslední dům a půjde jinam. Půjde do knihovny hledat nějaké jiní informace. Jistě...jistě, tam bude lépe. Ale nyní musel jít dál. Musel jít do tmavé místnosti, co byla před ním. Pohlédl směrem dolů, když stál ve dveřích. Jen se trošku natáhl s nohou, ale držel se. Ucítil schody. Toho se bál. Nic neviděl a ještě měl jít po schodech dolů. Zkusil na stěně nahmatat nějaký vypínač, ale věřil, že jeho fungování bude bez šance. Ještě se na chvilku vrátil do místnosti předtím, kde se začal rozhlížet po nějaké baterce, svíčce nebo jen zapalovač. Stačilo mu něco, co mu poskytne trošku světla do jeho nicotné temnoty. Ať něco našel nebo ne, potom se vrátil ke dveřím a pohlédl před sebe. Přitiskl se zády ke stěně a pomalu postupoval bokem dolů. Vždy nahmatal schod, co následoval a trošku ho zatížil. Za poslouchal se do zvuku a když se mu to zdálo v pohodě, šel. Yep, ten blbec tam vážně šel. Ale nalezne tam nějakou odpověď, nebo přijdou jen otázky. To zjistí, až tam bude. Během toho stále sledoval tmu, co ho začala pohlcovat.

[sparkname]Vypravěč[/sparkname]

Aaron pomalu přešel do knihovny, kde většinou bývají takové věci jako baterky, svítilny a podobně. Prohledal několik šuplíků a k jeho velkému překvapení skutečně našel svítilnu. Vypadala, že musela být minimálně stejně stará jako dům, zkusil i přes o své štěstí a hle, vydávala světlo, ačkoli určitě ne jako kdyby byla nová. Pomalu se se svítilnou vydal směrem do sklepení, mráz mu běhal po zádech, jak se pod ním prohýbal a vrzal každý následující dřevěný schod do temného podzemí. Když byl zhruba uprostřed, najednou uslyšel hluboké křupnutí a ztrouchnivělé schodiště se pod ním najednou propadlo a on se rázem objevil na zemi. Naštěstí spadl tak z výšky jednoho metru, takže byl v pořádku, trošku se oklepal a zatřásl se svítilnou, aby z ní začalo opět vycházet světlo. K jeho překvapení to fungovalo a menší čtvercovou místnost osvítila malá louč světla, co však bylo horší bylo to, že schodiště, kterým přišel do sklepení bylo kompletně zničené na zemi a dveře byly ve výšce až dva a půl metru. Musel nějak přijít na to, jak se dostat poté zpět nahoru, to však mělo pouze sekundární důležitost. Rozhlédl se po místnosti a zahlédl již typickou dřevěnou židli uprostřed místnosti, jakmile louč světla lehce přejela po židli v jeho hlavě se zobrazil záblesk z minulosti, byla to dívka, svázaná, stále s pytlem přes hlavu. Třásla se a zároveň se snažila dostat z provazů, jež ji svazovaly, bylo to však neúspěšné. Uviděl jsi tam jen jednoho muže, měl bílý doktorský plášť a opět doktorskou masku přes obličej. [dirspeech]Asi to trošku štípne,[/dirspeech] poznamenal doktor a i když jsi to nemohl vidět, na jeho tváři se zjevil ďábelský úsměv. Vytáhl stříkačku, podobnou, kterou dostal i tvůj bratr a vstříkl její obsah dívce skrze krční tepnu do těla. Několik sekund se nic nedělo, poté jsi však mohl vidět, jak žíly a tepny na těle dívky začínají nabírat černou barvu. Pytel se začal zbarvovat krvavě rudou v místech, kde dívka měla ústa a šly slyšet zvuky dávení spojené s křikem. V tu chvíli ti mohla prasknout hlava, bylo to jako cítit její bolest a zároveň jen koukat, chytl ses za ní a zavřel jsi oči. Když jsi je otevřel, vše bylo pryč.
Pokud by jsi poodešel blíže k židli, mohl sis všimnout, že tam stále byly krvavé stopy, které neměl nikdo důvod jakkoli zahlazovat. Trošku jsi se zamyslel, když v tom se najednou dveře do sklepení s hlasitou ránou zavřely. Otočil ses, nakolik se místnost nyní ponořila do úplné tmy a tvoje svítilna se stala jediným zdrojem světla. Nestihl jsi zpozorovat, co způsobilo to, že se dveře zavřely, mohl jsi pouze doufat, že to byl jen jemní jarní vánek, a ne někdo, kdo nechtěl, aby ses dostal ven.

[sparkname]Aaron[/sparkname]

Sledoval to. Židle. Osoba na židli. Stejně jako tehdy. Jenže on tam jen stál a koukal. Skousl svůj ret. Iluze, záblesk minulosti. Jen ať to bylo cokoliv, bylo pro něj dost reálné. Věděl, že tohle se stalo kdysi a on mohl jen stát a dívat se na to. Bezmoc jenž projížděla jeho tělem ho ničila. Pak padl na kolena při pohledu na krev a zvuk. Zavřel oči. Následně křik a dávení. Jenže on nyní nevnímal ani křik, ani zvuk dávení. Hlavou mu tepala bolest. Navíc měl i pocit, jakoby se dusil on sám, jak ho to vtáhlo. Jenže tu bolest, co zažil...tu jen tak nikdy nezapomene. Vyhrkly mu do očí slzy. Otevřel je a sledoval zem. Chvilku tam klečel a díval se na zem. Vše zmizelo, jakoby to nikdy neexistovalo, ale i tak věděl, že ta bolest byla skutečná. Vše co tehdy v ten okamžik cítil. Ještě si tohle nedokázal vysvětlit. Co se to sakra děje?! Tohle je šílenství...nebo on je šílenec? Kdy se zbláznil? Je to snad kvůli bratrovy? Ne...nyní nesmí. Opět na chvilku zavřel oči a zhluboka se nadýchl. Utřel si slzy a sebevědomě se postavil a pohlédl na židli. Pomalu šel k židli, která měla nyní svou minulost, kterou on věděl. Natáhl ruku a chytil se opěradla. Druhou rukou posvítil na ni. Spatřil skvrny té dívky. I když tu dívku neznal..i když pro něj byla cizí. Chtěl nyní ještě víc najít toho člověka co to způsobil. Z jeho prozkoumávání ho vytrhla až rána. Ohlédl se. Neviděl nyní nic, jen trošku světla z jeho svítilny. Polkl. Tohle bylo zlé. Vítr, nebo tu nebyl sám? Zavřel oči a zaposlouchal se. Ta prkna nahoře vrzala. Zkoušel zachytit nějaký zvuk, jestli tam byl sám. Ať slyšel, nebo neslyšel, rozhodl se jednat opatrně. Bylo to sklepení a navíc starý dům. Bingo! Začal se rozhlížet. Tehdy nebylo odvětrávání nebo tak. Muselo tam být nějaký okýnko, aby sklep nezplesnivěl. Muselo se nějak odvětrávat. Pomalu šel ke stěnám, ale zarazil se. Pokud tu nebyl sám….Začal pomalu chodit okolo stěn a rukou z části zakryl světlo, aby viděl popřípadě jen trošku na stěnu a neprozradil se z venku, pokud by tam bylo okno. Mohlo být i černé, jelikož sem dolů nešlo světlo..nebo prkna. Hledal všechno, co by mu pomohlo se dostat ven.

[sparkname]Vypravěč[/sparkname]

Ve chvíli, kdy se Aaron soustředil na to, jestli náhodou neslyší vrzání prken či cokoli podobného mu najednou probleskla hlavou myšlenka, možná vzpomínka nebo něco, vlastně sám nechápal, co to bylo. Ale najednou jako kdyby věděl, jak vypadá vrchní patro tohoto domu, neměl k tomu žádnou asociaci, nevěděl, jak k té informaci přišel ani co se stalo, jen najednou věděl, že nahoře jsou tři místnosti a nad tím se nachází ještě půda. Byl to zvláštní pocit, téměř jako deja vu, pouze s tím, že si byl jist, že v tomto domě nikdy předtím nebyl. To však nyní nebyl jeho největší problém, nýbrž temnota tohoto sklepení a jeho rostoucí strach. Procházel místnost kolem dokola ve snaze najít nějaké okýnko anebo šachtu, už upřímně moc nedoufal když v tom najednou ucítil u jedné z polic, jež byla přisunutá ke stěně lehký závan větru a věděl, že to je jeho naděje. Odsunul polici a spatřil staré rezavé mříže, bylo to něco jako šachta, ne příliš velká, ale dostatečně velká na to, aby dokázal projít skrz. Problémem bylo, že na ní byl zámek, pravděpodobně z bezpečnostních důvodů, a ačkoli zámek zažil již lepší léta, určitě se nedal jen tak sundat. Musel přijít na způsob, jak se zbavit zámku, či popřípadě pokračovat v prohledávání místnosti v naději, že nalezne nějaké okýnko či alespoň něco, co by mu pomohlo se vyšplhat zpět ke dveřím a dostat se ven stejnou cestou, jakou se sem dostal. Rozhodnutí bylo na něm.

[sparkname]Aaron[/sparkname]

Zůstal tam stát a díval se na stěnu před sebou. Pak zvedl pohled. Sledoval strop. Jakoby viděl celý dům. Věděl o každém místě, o všem. Zmátlo ho to, proto jen tak chvilku civěl do tmy a ani se nehnul. Zatřásl hlavou a pohlédl před sebe. Zajisté se to hodí. Jenže stále to nechápal. Co se stalo? Byla to pouhá myšlenka a najednou to ví. Divné...ale byl nyní na tomhle temném místě s svítilnou, co brzy zhasne dle něj. Co bylo vlastně divné? To, co se nyní stalo, nebo to, že tu byl na tomhle místě. Ne nyní nemohl řešit tuhle věc. Musel se dostat ze sklepa, kde by ho určitě nikdo nenašel...nebo možná i našel, ale s těma lidma by se určitě nechtěl setkat. Určitě by ho čekala ta stejná injekce. Potom, co odhalil tu mříž, zkusil zámek. Něco procedil mezi zuby, ale do jeho okolí nešel žádný zvuk. Odtáhl se a šel hledat něco jiného. Jak se otočil, světlo lampy dopadlo na to křeslo, které kdysi vzalo život. Luskl prsty a šel k tomu křeslu. Uchopil ho a pokud nebylo k podlaze nijak přidělané, tak ho prostě vzal a nesl ke schodům, které se před několika okamžiky proměnily v třísky a prach. Zkusil tu židli pevně položit a rukama zatlačit, aby se nijak nekýklala. Následně i vyzkoušel jaká je pevnost. Plán byl jasný. Vylézt na židli a zkusit se dostat nahoru, zpátky do patra a pak? To bude řešit, až bude venku.