Chatbox
18 / 5 / 2018 • Byla aktualizována pravidla
16 / 5 / 2018 • Byl aktualizován sparktoolbar
15 / 5 / 2018 • Byla přidána odměna za nahlášení bugu
9 / 5 / 2018 • Byly přidány nové osobní příběhy (6)

Toshihiro Castillo Ryuzaki

za Thu May 17, 2018 5:05 pm

Toshihiro Castillo Ryuzaki„Reality is merely an illusion, albeit a very persistent one.“

jméno:
Toshihiro Castillo Ryuzaki
přezdívka:
Toshi

věk:
21
pohlaví:
Muž
krevní skupina:
AB+
datum narození:
07 / 03 / 1997

místo původu:
Los Angeles, USA

rodová linie:
Rex Deus
významný předek:
Niccolò Machiavelli
přirozený talent:
Vrozená schopnost
vrozená schopnost:
Telepatie




• obecné informace •

Stručný popis
Co bych o sobě tak mohl říci? Zřejmě začnu tím, co je nejpatrnější. Jsem muž, ale i chlapec, když je dobrá nálada. Již od pohledu jde snadno odhadnout můj smíšený původ, protože mám řadu rysů Asiata a Evropana, ale zároveň i například výšku po otci, takže když stojím v davu obyvatel jakékoliv asijské země, vyčnívám jako stožár. To má samozřejmě mnoho výhod i nevýhod. Kupříkladu nemám problém se orientovat díky volnému výhledu, ale na druhou stranu má výška jen usnadňuje případným rasistům, aby mě bez obtíží rozpoznali a mohli mi nadávat do nečistých míšenců. Neříkám, že to je něco, co se stane vyloženě často, ale minimálně v dětství a při dospívání jsem si rozhodně vytrpěl své. Na druhou stranu mě tato forma slovní a občas i fyzické šikany nezlomila, ale zocelila mě. Četné zkušenosti z mnoha zemí mě naučily, že ať vypadá země sebevyspěleji, život je stále jistou formou džungle jako na počátku lidské rasy, a proto přežijí jen ti nejpřizpůsobivější jedinci. Fyzicky nejsem rozhodně žádný velký kulturista, nějaké svaly samozřejmě mám, ale získal jsem je převážně během sportovních aktivit, než při pumpování železa. Sice se mě ptáte, jak bych popsal svou povahu, ale není to zrovna otázka, na kterou bych běžně odpovídal. Jsem tak nějak zvyklý, že si lidé udělají svůj vlastní obrázek. Budu se nad tím muset trochu zamyslet, než vám odpovím, ale prozatím řekněme, že často působím tak nějak tajemně a v dobré společnosti bývám pohodář.

Sen & Cíle
Mé sny a mé cíle? Abych byl upřímný, v posledních letech jsem nad tím tolik nepřemýšlel. Samozřejmě tu bylo mnoho malých i velkých snů a cílů během dětství a dospívání. Kdybyste mi tuhle otázku položili v raném dětství, nejspíš bych vás zahltil klišé sny o to, že budu udatným rytířem, či obávaným generálem. Z cílů jako takových si žádný nevybavuji. Na základní škole prošly mé sny přeci jen transformací, a tak jsem toužil po reálnějších cílech jako být nejlepší ve sportech a podobně. Cíle jsem tehdy již měl, ale v zásadě to krom sportovních zájmů byly spíše cíle mé matky a otce. Takže cíle typu, naučit se hrát na hudební nástroje, nedostat se do problémů a mít výborné studijní výsledky. Vpravdě řečeno, alespoň studium pro mě bylo jednoduché, takže se to dalo nějak zvládat. Střední škola? Abych pravdu řekl, nemyslím, že bych v té době měl nějaké speciální sny. Snad jako každý jsem tehdy přemýšlel hlavně o tom, jak se pobavit, o prvních láskách a tak podobně. Samozřejmě jsem neztratil zájem o sporty, a jelikož jsem basketbal hrál poměrně seriózně, tak vyhrát celostátní turnaj určitě byl jeden z mých snů. Pokud bych se zamyslel na cíle toho období, tak se nijak výrazně nelišily od základní školy, snad jen už jsem nemusel chodit na hudebku a hledal si nějaké vlastní životní cíle po maturitě. Pokud bych tak měl shrnout sny a cíle té doby, dalo by se říct, že to bylo vlastně jedno velké hledání. No teď jsem již vysokoškolák, takže s ohledem na můj dosavadní život na cestách, jsem stále nezahořkl vůči cestování a poznávání nových míst a kultur. Můj životní postoj je snít, když jsem vzhůru a tím mám na mysli, že se snažím své touhy raději realizovat, než o nich pouze snít. Současné cíle jsou asi poměrně nudné, dokončit úspěšně školu a pak si dát nějaký čas volno a procestovat svět, ale jsem veskrze realista a se smyslem pro dobrodružství, takže se rád nechávám překvapit zítřkem.




• vzhled & charakter •

Vzhled
Abych pravdu řekl, přijde mi nezvyklé popisovat svůj vzhled, vzhledem k tomu, že mě vidíte před sebou, ale pokusím se vám vyhovět. Říká se, že lidé většinou pozorují od hlavy k patě, proto se budu držet této logiky. Mám tmavé, středně dlouhé vlasy, které lidé většinou přirovnávají k antracénové černi uhlí či havranímu peří. Vlasy většinou nosím rozpuštěné, splývající kolem obličeje, ale jelikož mi jejich délka občas překáží v dobré prostorové orientaci, sváži si je do culíku, či nasadím sportovní čelenku. Barva očních duhovek je mixem mezi hnědou až šedou barvou, poměr a sytost těchto barev se značně odvíjí od škály okolního světla. Pokud bych měl zestručnit proporce své tváře, tak se jedná o jakýsi mix španělských, potažmo europoidních rysů po otci a japonských, či přesněji mongoloidních rysů po matce. Abych pravdu řekl, nejsem vám schopen objektivně říci, které rysy převládají, protože lidé mě často vnímají různě podle toho, ve které zemi se pohybuji, tudíž je to na vás. Občas také slýchám, že má tvář má až jistý nádech femininních proporcí, ale osobně mi to tak moc nepřipadá. Postavu mám sportovní a nezvykle vysokou. Můj otec je rozhodně dlouhán, ale světe div se, já ho ještě o notný kus přerostl, takže měřím něco málo přes 190 cm. Myslím, že rozhodně nebudu lhát, když řeknu, že takovou výšku by před lety nikdo netipoval. Nyní tedy něco více k té postavě, jak jsem již řekl, postavou jsem atlet a ačkoliv je má postava samý sval a šlacha, rozhodně nevypadám proporciálně jako kulturista, ale spíše jako horolezec. Za to vděčím svým již zmíněným sportovním zálibám, ale rozhodně má svůj podíl i dobrá genetika po obou rodičích. Moje váha byla při posledním vážení tuším kolem 80 kilogramů, ale zcela přesně vám to teď nepovím. Pokud přijde na oblékání, většinou nemám nějaký specifický styl, nemám ani nějak extra rozsáhlý šatník, protože mám raději kvalitu, než kvantitu. Můžete mě proto potkat běhat po městě v kalhotách a mikině, či triku, stejně jako džínech s košilí, či rovnou v obleku s kravatou, pokud jdu na nějakou společenskou akci. Samozřejmě se objevují různé variace mého outfitu, ale tohle uvádím jako příklady pro snazší představu. Co se týká obuvi, tak variabilita odpovídá zhruba již zmíněnému stylu oblékání. Z doplňků rád nosím sportovní, či společenské hodinky, které střídám dle příležitosti. Na krku stále mimo jiné nosím medailon z bílého zlata, který jsem dostal na ochranu od matky. Jelikož ho nosím pod oblečením, tak pokud mně lidé neuvidí bez trika, tak o přítomnosti přívěsku nebudou mít tušení. Dále pak občas nosím různé ozdoby na krk a sluneční brýle.

Povaha & Vlastnosti
Abych pravdu řekl, tohle je asi mé nejméně oblíbené téma, protože pokládám za zvláštní popisovat mou vlastní osobnost. Pokud bych začal tak trochu oklikou, tak pro mě bylo kdysi těžké určit mou kulturní identitu. Abyste mě pochopili, pokusím se to trochu rozvést. Každý má nějakou matku, otce a zemi, kde se narodí, samozřejmě tomu tak je i u mě. Nicméně jak víte, můj otec je Španěl a matka Japonka, a aby to nebylo málo, narodil jsem se v Americe. Nechápejte mě špatně, svým způsobem jsem hrdý na své spletité kořeny, nicméně jsem po dlouhou dobu nebyl schopen odpovědět na otázku, kdo vlastně jsem? Nebyl jsem tak úplně Američan, Asiat, ani Evropan, takže bylo těžké najít si nějaké stabilní místo ve společnosti. Možná kdybych zůstal celý život v USA, tak bych díky tomu takzvanému „tavícímu kotlíku národů“ zapadl do sociální normy. Mnoho lidí  je zde ve smíšených vztazích. Nicméně Amerika pro mě znamenala spíše jen jednu z mnoha přestupných stanic života, protože jsme se kvůli otcově práci poměrně často stěhovali, a to nejen rámci Států jako většina lidí, ale různě po světě. Jako své hlavní charakterové rysy pokládám inteligenci a empatii. Inteligenci asi netřeba jakkoliv rozvádět, takže přejdu rovnou k té empatii. Rovnou je asi třeba poznamenat, že tyto charakterové vlastnosti jsou dle většiny studií považovány za ne zcela slučitelné povahové rysy. Existuje totiž hypotéza, že čím vyšší má jedinec hodnotu IQ, tím nižší je hodnota EQ, což značí emocionální kvocient. Jinak řečeno, čím vyšší má člověk intelekt, tím větší problém je pro něj sociální interakce a pochopení emocionálního stavu jiných lidí. Pro mě není překvapivě problém číst emocionální rozpoložení jiných lidí, ale mé vlastní emoce jsou poněkud utlumené. Moje povaha je do jisté míry rozporuplná, protože na jedné straně umím být velice akční, když přijde na sporty a jiné adrenalinové aktivity, ale zároveň mám tendenci nad věcmi hlouběji přemýšlet a nejednat pouze na základě emocí. Jinak řečeno, mám ve zvyku přemýšlet o několik tahů předem a hledat alternativní možnosti. Řekl bych, že se umím dobře pohybovat ve společnosti a působím důvěryhodným a upřímným dojmem. Nemám rád, když mi někdo lže a já na to přijdu. Není to tak, že by mě iritovala lež samotná, ale uráží mou inteligenci, když si daná osoba myslí, že to nezjistím. Kdysi jsem si dělal osobnostní test a vyšlo mi, že jsem výrazně sangvinik, takže to o mě asi také ledacos vypoví. Na rozdíl od mé matky si často nasazuji emocionální masku, když nechci, aby někdo věděl, jak se cítím. Pokud něčím opravdu opovrhuji, tak to je stádové chování lidí, nebo potřeba škatulkovat jiné lidi. Dalším takovým případem jsou lidé, kteří zřejmě cítí neodolatelnou potřebu srovnávat lidi podle vlastních standardů a neberou v potaz jejich individualitu. Zřejmě bych o sobě vymyslel i více věcí, ale myslím, že to hlavní bylo řečeno.
Koníčky

Zajímaly vás mé záliby, tak vám o nich rád něco málo povím. Jak jsem již dříve zmínil, tak nejsem zrovna fanouškem bezduchého pumpování železa, ale věnuji se několika sportům. Je pravda, že když to řeknu takto, tak to vypadá, že jich dělám mnoho, ale pro upřesnění jsem jich od dětství po současnost vystřídal pouze několik a ačkoliv mají v mém srdci stále místo a rád se k nim vracím, aktivně se jim již nevěnuji. Mezi tyto dnes již rekreační sporty počítám hlavně skupinové aktivity jako fotbal, florbal a baseball. Těmto třem sportům jsem se postupně věnoval na základních školách, protože ne každý škola měla na výběr určité sporty. Z těchto důvodů bych se označil asi za středně pokročilého, ale více bych si netroufl. Během střední školy jsem hrál už jen basketbal, hlavně kvůli své výšce. Basket jsem hrál dokonce na závodní úrovni, takže mé schopnosti v rámci tohoto sportu jsou na vysoké, možná až profesionální úrovni. V současnosti jsem propadl více adrenalinovým aktivitám, jako jen airsoft a něco na pomezí parkúru a free-runu. Na parkuru mě přitahuje právě ten fakt, že nemá v zásadě žádná pravidla a hranice, jedinou skutečnou hranicí je nebe nad hlavou a pevná půda pod nohama, všechno mezi tím je jen jedno velké hřiště. Samozřejmě existuje ještě minimálně jedno podstatné omezení, a tím je individuální způsobilost každého člověka. Další volnočasovou aktivitou, je jízda na motorce. To by bylo asi vše o mých zálibách fyzického rázu a teď k těm více klidovým.

Pokud bych měl zmínit další své oblíbené kratochvíle, tak rád čtu. Ano, uznávám, že dnes je to spíše upadající aktivita, ale když mluvím o četbě, nemyslím tím zrovna DC a Marvel komiksy, ačkoliv v nich rád čas od času zalistuji. Mou vášní jsou staré a ne zrovna běžné texty. Vidím vám na tvářích ty pobaveně nevěřícné grimasy, ale nechte mě to trochu rozvést. Tuhle zálibu jsem nezískal zrovna sám od sebe. Jak jsem již velmi okrajově zmínil, práce mého otce ze mě udělala poměrně velkého světoběžníka, ale nikdy jsem nespecifikoval, že se můj otec zabývá výzkumem a ověřováním historických písemností, jako jsou právě například netradiční písemné svazky. Právě proto, že jsem ho jako malý často pozoroval při práci, na mě částečně přešel jeho zápal pro starodávné texty. Nyní snad již trochu chápete původ této mé záliby. Sice se bavíme o zálibách, ale myslím, že ač jsem to nedělal úplně dobrovolně, kdysi jsem byl nucen chodit na kurzy hudby. Dnes mi to sice tak už nepřipadá, ale kdysi jsem to považoval za strašnou ztrátu času. Nicméně jsem se tak alespoň naučil dobře zpívat a hrát na kytaru a klavír. Netvrdím, že hraji úplně jako profesionální hudebník, ale dovolím si říct, že jsem určitě přinejmenším výrazně nadprůměrný. Pokud bych měl zmínit výtvarné umění, tak se přiznám, že jsem zcela ztracený z těch mnoha různých výtvarných směrů. Osobně sice kreslit umím, ale abstraktní věci a odhadování záměrů autora, to jde zcela mimo mě. Když už se mi nějaká malba, či kresba líbí, musí být nějak realistický nebo zachycovat alespoň nějaký prvek blízký realitě. Proto také sám nic moc než realistické kresby neumím, i když jsem si občas čmáral do sešitů obrázky ve stylu komiksů. Asi mou poslední a dost možná celoživotní vášní jsou jazyky, proto jich ovládám na rodilé úrovni hned několik. Tipuji, že není zrovna moc potřeba vysvětlovat proč, když vezmete v úvahu mou rodinu a časté stěhování z místa na místo. Snad ještě jedna má záliba by stála za zmínku, ale váhal jsem ji zmínit, protože se jí věnuji i v rámci studia na univerzitě. Tou zálibou je kryptografie, což je obor zkoumající šifry různého charakteru. Pokud by někdo tápal, proč zrovna něco takového, řekl bych, že to souvisí právě se starými texty. Často se zde nachází různé přesmyčky, číselné kódy a podobně. Myslím, že to bude k mým zálibám asi vše podstatné.


Oblíbené & Neoblíbené

Při této otázce bych musel rekapitulovat řadu již dříve zmíněných věcí, jako sporty a jiné záliby, takže místo toho zkusím vymyslet něco navíc. Jídlo je něco, co mám velmi rád, i když to na mě není vidět, takže si nemohu odpustit menší zmínku. Kdybych měl vyjmenovat jednotlivé pokrmy, které jsem někdy vyzkoušel, a chutnaly mi, tak bych musel napsat nejméně menší kuchařku. Proto zmíním alespoň kuchyně, které mi zachutnaly nejvíc. Na špici u mě samozřejmě vévodí japonská kuchyně, ale je pravda, že mám řadu oblíbených pokrmů napříč celou Asií, ať již v čínské, indické, či korejské kuchyni. Ale nechci skončit vyjmenováváním řady dalších států. Mezi mé další oblíbené kuchyně patři v rámci Evropy španělská, italská a francouzská kuchyně. Asi by bylo na místě zmínit i americkou kuchyni, když jsem se tam narodil, ale pravda je, že krom super hamburgerů mě tak moc neoslovila. Kdybych však pomyslně cestoval víc na jih do Mexika, opět bych narazil na svou oblíbenou kuchyni. Pokud bych ještě zůstal u Jižní Ameriky, tak v Argentině mají velice dobré sladké pečivo s poněkud nestandardními názvy, ale o to zajímavější historií. Africkou kuchyni moc neznám, takže si zde možná něco oblíbím do budoucna. Není mi však neznámá arabská kuchyně na Arabském poloostrově a samozřejmě také izraelská, ale zdejší kuchyně je velice silně ovlivněna různými světovými kuchyněmi a nejvíce pak tou arabskou, takže tradiční židovská jídla jsou spíše kuriozitou. Nakonec si nechávám tureckou kuchyni, protože kdo ochutnal například pravý perský kebab, tak už se nikdy zcela nespokojí s tím, který mu naservírují jinde na světě. To by o jídle bylo asi vše. Jsem milovníkem zvířat, i když se najde pár výjimek na seznamu. Mezi neoblíbené bych určitě napsal štípavý hmyz všeho druhu, protože ten snad ani nelze mít rád. Nejsem příliš velký fanoušek zoologických zahrad a hlavně cirkusů, protože zde zvířata často nemají dobré životní podmínky, či jsou dokonce týrána. Nejsem sice ten typ, o kterém se říká, že je do větru, ale nemám rád, když se mě někdo snaží svazovat a bránit mi žít jak sám chci.



• rodina & vztahy •

rodina & vztahy
Má nejbližší rodina je velmi malá, ostatně jsem jedináček. Má matka se jmenuje Himiko a otec Thiago. Je sice pravda, že má nejbližší rodina má jen tři členy, ale zato mám mnoho dědů a babiček, tetiček a strýců, bratranců a sestřenic, protože oba mí rodiče pochází z velmi rozvětvených rodin. Tím, že mají jen mě se staví tak trochu do role černých ovcí rodiny, ale v jejich věku už si asi dalšího potomka pořizovat nebudou, takže šance na změnu je relativně mizivá.


Himiko Ryuzaki
Pokud bych měl popsat svou matku, zcela jistě bych vyčerpal velké množství superlativů, ale teď vážně. Pokud bych měl vybrat jednu klíčovou vlastnost své matky, tak je to zcela jistě obětavost pro rodinu. A když říkám, obětavost, nemyslím tím jen něco typu uvařit jídlo, zajistit domácnost a podobně. Pokud bych měl uvést adekvátní příklad, tak pokud by její dítě někdo přivázal na koleje a jedinou šancí na záchranu by byla výměna míst, tak nezaváhá snad ani na nanosekundu, až tak hluboká je její obětavost. Nicméně něco dalšího o ní. Je vysokoškolsky vzdělaná ve finančním sektoru, ale po mém narození zůstala již na plný úvazek v domácnosti, protože otec byl schopen zajistit rodinu v nadstandardní míře. Je výbornou kuchařkou, a ačkoliv nejlépe zvládá japonskou kuchyni, v průběhu let se kvůli častému stěhování zdokonalila i v mnoha dalších národních kuchyních. Je to ten typ osoby, který postrádá druhou tvář, takže když ji potkáte v dobré náladě, nejedná se o pouhou pózu. Jako matka je velice hodná, ale zároveň umí být i přísná, ačkoliv je to vždy s dobrým záměrem. Mezi lidmi je velice oblíbená pro její milou a upřímnou povahu. Po stránce vzhledu má matka velmi jemné rysy, a pokud neznáte její pravý věk, málo kdo by jí tipoval více jak 35 let. Ráda experimentuje s barvou svých vlasů, ale v jiných ohledech nijak výrazně nevybočuje od zbytku Japonek. Její mladistvý vzhled připisuje zdravému životnímu stylu a přiměřené péči, ale hlavním faktorem je dle mého názoru genetika.

Thiago Castillo
Kdybych měl otce popsat ve stejném duchu jako matku, tak jeho klíčovou vlastností je asi nenasytnost po nových věcech. Pokud bych to řekl bez vysvětlení, tak byste nejspíš usoudili, že je hamižný, ale můj výrok byl myšlen jinak. Vzhledem k oboru, kterým se otec zabývá, je jeho nekončící touha po nových objevech něčím, co ho žene vpřed a co je jeho klíčem k úspěchu. Vysvětlit jeho práci je poněkud komplikované, ale pokusím se to nějak zjednodušit. Otec je světově uznávaným expertem na historické dokumenty, proto vede v tomto odvětví řadu výzkumů, s tímto zaměřením jde v ruku v ruce jeho velmi rozsáhlý repertoár současných, ale hlavně mrtvých jazyků. Jeho výzkumy po celém světě jsou důvodem častého stěhování celé rodiny, ale díky výzkumným grantům si naše rodina může žít velmi dobře, i když je otec jediným živitelem. Krom výzkumu však otec přijímá také pozvání na různé světové univerzity a vzdělávací instituce, kde vede krátké semináře, či přímo vyučuje dle doby, kterou v dané zemi rodina zakotví. Jak jste asi již vytušili, tak jeho práce zabírá většinu jeho času, takže na rodinu mu moc času nezbývá. Tím nechci říct, že je špatný otec, i když po většinu mého dospívání spíše scházel, než byl přítomen. Vždy se tak nějak snažil, a to dokáži minimálně teď, s odstupem času, docenit. Po stránce vzhledu je poměrně typický Španěl, i když po stránce pigmentu se u něj dosti projevuje britský původ babiččiny rodinné větve. Po stránce povahy by ho šlo také označit za zhruba typického Španěla, jen s tím rozdílem, že svou vášeň místo zpěvu, žen a vína, upírá ke svému výzkumu. Věk na něm je patrný rozhodně víc než na mé matce, ale vypadá spíše jako zachovalý čtyřicátník s poměrně malým množstvím šedin. Pokud bych měl shrnout názor okolí, tak v intelektuálních kruzích je velmi uznáván, oblíben a respektován, ale průměrný člověk ho bude považovat za lehce výstředního podivína.



• schopnosti •

Základní schopnosti
Chcete, abych popsal své schopnosti a dovednosti? Jedna z obtížných otázek, ale pokusím se vám vyhovět. Nejsem si jistý ze kterého konce začít, takže se odrazím od věčného stěhování mé rodiny. Díky tomu, že jsem trávil své dětství v mnoha různých zemích a kulturách, vypěstoval jsem si něco jako reflex chameleona, ne nemyslím tím, že měním barvy, když se naštvu. Myslím tím svou schopnost rychle číst a přejímat vzorce chování a kulturu obyvatel dané země a tím se snadno začlenit. Tuhle dovednost jsem získal hlavně proto, abych co nejlépe zapadl a našel si přátele, ačkoliv mi to většinou zrovna neusnadňoval můj vzhled a hlavně výška. Další výhodou cestování a hlavně velké domácí knihovny byla možnost číst různé knihy. Nejspíš si říkáte, že číst jsem se beztak naučil až na základní škole, ale není to tak úplně pravda. Jelikož má matka zůstala po mém narození doma a neviděla tak důvod mě co každých pár měsíců posílat do jiné školky, tak se mě rozhodla vzdělávat doma. Tehdy si všimla mé mimořádné schopnosti se učit, pamatovat si a chápat nové věci. Z tohoto důvodu mě dokonce vzala na IQ testy, sice mi neřekla přesné číslo, ale prý jsem měl již v tomto věku předpoklady pro genialitu. Proto jsem uměl již v předškolním věku dobře číst, psát a počítat. Díky tomuto základu jsem mohl začít se čtením snazších knih, od kterých jsem se postupem času a přibývajícím věkem propracoval k náročným titulům. Rozhodně bych si nedovolil ani v nejmenším hrát na nějakého všeználka, ale určitě mám výrazně širší a hlubší všeobecný přehled než drtivá většina světové populace, a to nejen díky knihám, ale i osobním zkušenostem z mnoha zemí. Nevím, jestli to lze označit přímo jako schopnost, ale od mala mám něco jako výrazně zvýšenou prostorovou představivost. Funguje to trochu jako jistá forma rozšířené reality, ale samozřejmě ne tak dokonalá, jako v technologickém pojetí.  Další mou dovedností, která se odvíjí od častého cestování, je má záliba v učení různých jazyků. Díky tomu jsem se stal polyglotem a v současnosti ovládám hned pět jazyky na perfektní úrovni, sice bych jich mohl umět více, ale jsem ten typ člověka, který preferuje kvalitu před kvantitou. Jazyky jsem si vybíral zaprvé kvůli rodině a dále pak podle vztahu k dané zemi, či užitečnosti. V současnosti tak perfektně ovládám angličtinu, španělštinu, japonštinu, čínštinu a latinu. Za zmínku stojí, že díky zkušenosti z různých zemí, jsem schopen perfektně napodobit lokální charakteristické znaky a akcent jazyků, které jsem plně zvládl. Do budoucna uvažuji o kurzech francouzštiny, hebrejštiny a italštiny, ale kdo ví, co přinese budoucnost. Samou sebou jsem schopen použít i pár frází z jiných jazyků, pokud jsem v dané zemi nějaký čas žil a mám jakousi povrchovou zkušenost s několika mrtvými jazyky díky otci. Nyní odbočím od cestování a přejdu oklikou zpět ke knihám. Jak jsem již dříve zmínil, můj otec pracuje na vzácných historických dokumentech a ty často obsahují různé formy šifer a skrytých informací, které je obtížné rozšifrovat. Z toho důvod jsem se danou problematikou začal zabývat nejprve formou záliby, ale později jsem se jí začal věnovat i v rámci studia kryptografie na univerzitě. Mezi mé další dovednosti patří již zmíněné hudební vzdělání a s tím související schopnost hrát na kytaru a klavír, samozřejmě také zpěv. Další mou již zmíněnou dovedností je kreslení realistických kreseb, ale neoplývám zrovna velkých pochopením pro abstraktní umění. Mezi mé skryté trumfy patří i dobré herecké schopnosti, není to tak, že bych měl nějaké vzdělání v tomto oboru, snad krom několika školních představení, ale tyto schopnosti tak nějak přirozeně vykrystalizovaly ze spojení mezi mou osobností, životními zkušenostmi a snad i jistou dávkou přirozeného talentu. Sice mám řidičský průkaz na automobily do 3,5 tun a výkonné motocykly, ale auto moc neřídím, i když mi to žádný problém nedělá. Preferuji jízdu na motorce, se kterou jsem velmi zručný. Možná jsem na něco zapomněl, ale tohle by měly být snad všechny mé hlavní dovednosti.

---

                                                                       

• Příběh •

Osudové setkání
Většina lidí by s největší pravděpodobností začala svůj životní příběh svým narozením a pár dokonce svým početím, ale jelikož jsem vždy rád kráčel vlastní cestou, začnu v době dávno před svým narozením. Dle vyprávění mých rodičů byl zrovna začátek února roku 1995, když můj tehdy ještě mladý a svobodný otec dorazil do Japonska, aby pracoval jako asistent při výzkumu nedávno objevených starověkých svitků, které se údajně týkaly starověkého království Yamatai, jemuž vládla legendární královna jménem Himiko. Dle radiokarbonové metody datování, byly svitky ověřeny jako pravé, ale obsah textu byl nečitelný kvůli užití neznámé šifry. Otec byl velmi odhodlán rozluštit tajemství těchto svitků, ale ani po více jak měsíci intenzivního výzkumu se tým neposunul dál. Vedoucí týmu proto rozhodl, že je třeba se na problém podívat z nové perspektivy, a proto dal všem pár dnů osobního volna, aby si odpočinuli a po návratu se mohli na problém podívat takříkajíc novýma očima. Můj otec byl již tehdy strašný workoholik, takže tato pauza pro něj byla spíše zdrojem frustrace než úlevy. Tehdejšího vedoucího výzkumníka však hluboce respektoval, a proto se rozhodl řídit jeho pokyny. Následující den bylo 20. března, což je zhruba doba, kdy sakury dosahují vrcholu svého květu, a proto se otec rozhodl podívat na tolik opěvovaný úkaz, proto se vydal do zahrady Shinjuku Gyoen, který prý oplýval nejhezčími zákoutími se sakurami. Ten den však neměl takový nápad jen on, ale i finanční poradkyně, jež se logicky v budoucnu stane mou matkou. Nikdy mi nebyl sdělen přesný průběh celé této schůzky, ale bylo mi řečeno, že pro oba bylo osudové setkání a já tomu nemám důvod nevěřit.

Jelikož neznám přesné detaily, přeskočím zhruba rok a půl jejich vztahu, takže se nyní nachází v srpnu roku 1996, zhruba 2 měsíce poté, co má matka neplánově otěhotněla a zjistila to teprve před pár dny. Samozřejmě po hned několika opakováních těhotenského testu začala vyšilovat, protože její rodina byla poměrně velmi tradičně založená a měla už dříve výhrady jen k tomu, že randí s gaidžinem, což je poměrně hanlivé označení pro cizince. Od začátku vztahu navíc věděla, že jsou s mým otcem takříkajíc na vyměřený čas, protože jakmile dokončí práci na starověkých svitcích, vrátí se zpět do Španělska, nebo vyrazí za prací třeba přes půl světa. Sice mi to nikdy neřekla, ale mám své podezření, že přemýšlela i o potratu, na který měla ještě spoustu času. Nicméně to je pouze má nepodložená domněnka, takže zpět k vyprávění. Pár dní po této pro ni šokující zprávě, šla na plánovanou schůzku s mým otcem a stále se v ní praly myšlenky a obavy z toho, jestli mu to má říct a jak na to bude reagovat. Shodou náhod se otec pár dnů před schůzkou dozvěděl, že projekt bude dočasně uložen k ledu, protože se stále nepodařilo šifru zdaleka prolomit. Investor nechtěl plýtvat zdroji na výzkumný tým, který neměl moc co dělat, dokud kryptografové nedokončí svou práci. Proto otcův kontrakt vyprší za necelé dva měsíce a od té doby se musí rozhodnout, co bude dělat dál. Asi vám nemusím říkat, že oba přišli na schůzku v poměrně pochmurné náladě, ačkoliv k tomu měl každý jiný důvod. Naštěstí nebyl otec ten typ, který se něčím trápí moc dlouho a má matka pro změnu neuměla příliš skrývat své vlastní emoce, takže z ní po delším přemlouvání dostal celou pravdu. Upřímně nevím, o čem se bavili ten večer, ale jelikož tu dnes stojím před vámi, tak to pro mě vyšlo nejlépe, jak mohlo. Pár týdnů po této schůzce otec dostal nabídku na práci Los Angeles a jak ho znám, nepřemýšlel nad přijetím moc dlouho. Hned tentýž den to nadšeně oznámil mé matce a nemusím asi dodávat, že ta už tolik nadšená nebyla. Nevím, nakolik znáte Japonsko a Japonce, ale i když jsou to vesměs chytří lidé, řekněme, že mají jistou averzi k učení se angličtiny, a tak obecně k západu. Samozřejmě existuje mnoho výjimek potvrzujících pravidlo, ale většina Japonců krom zájezdů s překladatelem moc do ciziny nejezdí. Každopádně zpět k příběhu. Matka otcovo nadšení moc nesdílela, protože tak nějak doufala, že si otec najde práci na některé japonské univerzitě a usadí se. Dodnes pro mě zůstává záhadou, jak ji nakonec přesvědčil k tomu, aby s ním odletěla do USA, ale nějak to dokázal. Rodina mé matky byla velmi rozhořčena již jen zjištěním, že je těhotná se Španělem a teď ji chtěl navíc odvléct tisíce kilometrů daleko. Její rodinu se jim nedařilo přesvědčit po dobrém, ani po zlém, takže zbylo jediné, přestat žádat o svolení a raději později prosit o odpuštění. Proto se jednoho dne bez varování sbalili a potají odjeli na letiště, tam nastoupili do letadla a odletěli na mezinárodní letiště v LA, kde je čekal nový život, alespoň tedy na čas.

Jelikož nevím o ničem zajímavém, co by stálo vyprávět, přeskočím čas o něco málo přes tři  měsíce. Jelikož chtěli být mí rodiče sezdáni ještě před mým narozením, naplánovali si svatbu na leden, abych se narodil do již plnohodnotné rodiny. Jelikož v tu dobu nebyli zrovna moc při penězích a většina úspor padla na zařízení bytu, tak byla svatba jen ve velmi jednoduchém, civilním provedení. Dle mě známých informací, měla svatba tuto podobu z více než jen finančních důvodů. Zaprvé rodina mé matky byla v té době stále značně dotčená z jejího náhlého odchodu z Japonska a otec tak nechtěl příliš zapojovat svou rodinu ve Španělsku, aby se má matka necítila tak odstrčeně kvůli potenciálně jednostranné návštěvnosti. Dalším nezanedbatelným důvodem byl fakt, že kdyby se konal náboženský obřad, tak by byl problém v tom, že otec je katolík a matka je šintoistka, takže se obřad nemohl konat v křesťanském, ani šintoistickém chrámů. Nehledě na to, že v LA šintoistická svatyně ani nebyla. Pokud by vás zarážel fakt, že svatba proběhla v zimě, tak jste pravděpodobně nikdy nebyli v LA v tomto období. Není sice takové horko jako v létě, ale teploty se s přehledem pohybují kolem dvaceti stupňů celsia, takže počasí bývá více než příjemné. Jelikož se v následujících zhruba dvou měsících nestalo nic, co by stálo zmínit, přejdeme rovnou na začátek března roku 1997. Pro nepozorné to možná bude těžký spoiler, ale je to jen pár hodin před mým narozením. Jelikož matka o pár dní překročila hranici odhadovaného porodu, rozhodl se otec využít na pár dnů dovolenou, aby byl hned dostupný, až jí praskne plodová voda. Brzy ráno kolem 4 hodiny se tak skutečně stalo, proto rychle naložil matku a odvezl ji do předem domluvené nemocnice, která měla mít nejlepší, cenově dostupnou prenatální a postnatální péči. Sice byli v nemocnici již před pátou hodinou, ale zřejmě jsem se ještě odmítal vydat do světa, takže si na mě museli ještě pár hodin počkat. Na průběh porodu jsem se raději z hlediska psychické sebezáchovy nikdy nezeptal. Vím jen tolik, že přesně ve dvanáct hodin místního času jsem poprvé pocítil světlo světa. Podle fotek a vyprávění jsem prý vypadal jako jedna dlouhatánská a lehce rozmočená špageta, takže se vždy v duchu modlím, aby je matka neměla nutkání někomu ukazovat. Toliko tedy k událostem mého početí a narození.

Ztracená minulost
Ne, že by se mi během prvních dvanácti let mého života nestalo nic zajímavé, ve skutečnosti to bylo přesně naopak. Vzhledem k tomu, kolikrát se za tu dobu stihla má rodina přestěhovat a já tak vystřídal mnoho různých kulturních prostředí, tak mám spoustu zajímavých zážitků v dobrém i ve zlém. Navíc některé informace související s touto etapou života, jsem již zmínil dříve. Psal se rok 2009 a my trávili léto na haciendě nedaleko Malagy. Při slovu hacienda si asi většina z vás představí nějakou velkou a honosnou rezidenci, ale i když se jednalo o velmi dobře udržované místo s doslova pohádkovou atmosférou, rozhodně to nebylo žádné milionářské letní sídlo. Hacienda patřila otcovým rodičům, jinak řečeno mým prarodičům, kteří zde žili po většinu roku. Nevím, jestli někdo z vás již Malagu někdy navštívil, ale jedna se o opravdu kouzelné místo, pokud tedy není zrovna přeplněno turisty lačnícími vidět každou jednu památku během jednoho dne a tak podobně. Nutno podotknou, že jelikož jsme zde byli v létě, turismus byl v plném proudu, takže většina známých a fotogenických míst, byla od rána do večera zahlcena davy turistů. Mé dětské mysli se tento pohled jevil jako jedna velká zombie apokalypsa, jen s turisty v roli komparzu a místo krve a tlejícího masa z nich odkapávala v horku rychle tající zmrzlina a vytrácely spousty různých odpadků. Nicméně nechme tyto lehce znepokojivé vzpomínky stranou a bavme se o něčem příjemnějším. Přinejmenším tehdy zde byla ještě relativně čirá voda, takže jsem s pár zdejšími kumpány podobného věku, vyrážel často k moři, kde jsme podnikali takzvané výpravy lovců perel. Ne, že bychom skutečně nějaké perly kdy našli, ale znáte to, někdo si hraje na kovboje, někdo na piráty a podobně. Ne, že by piráti jako téma nebyli nasnadě, ale jaksi nám scházela loď a pirát bez lodě, není pirát. Každopádně patří mezi mé oblíbené vzpomínky, jak jsem trávil hodiny a hodiny se šnorchlem a ploutvemi a při tom hledal mušle a celkově zkoumal pestrý mořský svět.

Bohužel tato etapa má i jednu velice temnou stránku, upřímně je pro mě komplikované ji tak označit. Pokud bych vás měl nějak uvést do obrazu, tak si zkuste přestavit, že se vám stalo něco opravdu hrozného, máte svou představu? No a teď to všechno kompletně zapomeňte, že nechápete pointu mých instrukcí? Inu nedivím se vám, ale co kdybych to podal jinak, představte si, že máte obrovskou tapiserii, která představuje každý jeden moment vašeho života a každá nová událost je automaticky vetkána do jeho vláken. Nyní si zopakujeme první modelovou situaci, do vaší imaginární tapisérie byla vetkána nějaká velmi znepokojivá, děsuplná událost a tím se na vás do budoucna podepíše a změní váš vnitřní pohled na svět. Jenže co když existuje ještě horší varianta než tohle? Pokud vás nic nenapadá tak si přestavte nekonečně temnou a mrazivou prázdnotu, která zůstane po vyrvání této události z vašich vzpomínek. Sice cítíte ta imaginární roztřepená vlákna, ale není tu možnost, jak to zpravit. Vy i všichni blízcí víte, že se tato událost stala, ale vy si z toho nepamatujete ani jediný moment, jako když spíte bezesným spánkem a lusknutím prstu vám tak zmizí celé dva měsíce života. Všichni kolem vás utěšují a přesvědčují, že zapomenout je vlastně jedině dobře, protože vás to alespoň nebude pronásledovat, ale z mého pohledu je právě ta nevědomost horší než cokoliv jiného. Možná si teď říkáte, proč jsem po vás žádal, abyste si vůbec představili tak depresivní událost. Pravda je taková, že přesně takovým zážitkem jsem si prošel a tohle cvičení vám mělo usnadnit pochopení mého pohledu na věc. Byl horký den na konci srpna roku 2009 a nic nenasvědčovalo tomu, že se bude lišit od mnoha předcházejících. Za pár dnů jsem se měl s matkou vrátit do Izraele, kde otec tehdy pracoval. Jelikož byl opravdu nezvykle horký den, babička mě poslala do ne až tak vzdáleného obchodu se zmrzlinou, abych všem přinesl vaničku s točenou zmrzlinou. Cestou do krámu se však odnikud přiřítila černá dodávka a se skřípěním brzdových kotoučů a smradem pálící se gumy, zabrzdila smykem vedle mě. Boční kolejnicové dveře se prudce rozevřely a z dodávky vyskočili dva muži s kuklami a popadli mě každý za jednu ruku, takže než jsem stihl zakřičet, už jsem byl vtáhnut do dusného temna dodávky. Za zvuku naříkajících kol se dodávka kvapně rozjela a mně překryla ústa lepenka a na hlavu přistál látkových pytel, tím mé vzpomínky končí. Ať jsem se od té doby snažil sebevíc, nikdy jsem si nedokázal vybavit ani jediný záblesk toho, co se dělo zhruba následující dva měsíce. Moje první vzpomínka hned po únosu byla, jak stojím na nějakém rušném a neznámém náměstí a krátce na to mě vyzvedl policejní vůz. Tehdy jsem od policistů zjistil, že jsem v Jihoafrické republice, což bylo tisíce a tisíce kilometrů od místa únosu. Krátce na to za mnou přiletěli rodiče, takže jsem si alespoň nepřidal tak ztraceně. Během uplynulých dvou měsíců probíhalo rozsáhle vyšetřování, které pokračovalo ještě několik měsíců po mém návratu, ale policie nebyla schopna nalézt byť i jen jedinou stopu. Zřejmě není nutné podotýkat, že rodiče mě následujících pár měsíců nechtěli vůbec spouštět z očí, ale postupem času se můj život vrátil do původních kolejí a celá událost jako by se nikdy nestala. Jediné co mi po ní zbylo, byla ta nekonečná a vše pohlcující prázdnota někde v zákoutí mé mysli.


Cesta na východ
Nyní se v čase přesuneme opět o několik let dopředu, a to do roku 2012, kdy jsem se rodiči vrátil do Japonska. Jelikož zde otec měl práci na nejméně rok, či déle, rozhodl se pro nás pronajmout rodinný dům na periferii Tokia. Tou dobou jsem již nějaký čas navštěvoval mezinárodní lyceum v Izraeli, takže jsem musel najít alternativu v Japonsku. Studium na lyceích měla jednu nezanedbatelnou výhodu, a to, že pokud člověk neměl problém s učivem, mohl bez problému přestoupit na jiné i v rámci dalšího státu. Na život v Japonsku jsem se poměrně rychle adaptoval, ale jak už to v asijských zemích bývá, kvůli své výšce jsem dosti markantně  čněl nad zdejší populací a nebylo to zcela příjemné. Bydlení v Japonsku však mělo i světlé stránky, sice jsem si nebyl tak úplně cizí s matčinou rodinou, ale většinou jsme v Japonsku nestrávili více než  pár týdnů vkuse. Tato situace tak byla konečně příležitost se s touto částí rodiny více sžít. Další pozitivní stránkou tentokrát v souvislosti s bydlením, byl fakt, že se dům nacházel v oblasti, kde žilo mnoho cizinců, takže si člověk nepřipadal tak vyloučeně v jinak skoro homogenní populaci Japonců. Našimi sousedy byla rodina z Británie, nebo spíše jen otec s dcerou v mém věku. Upřímně jsem za celou dobu, kde jsme byli sousedé, nevěděl o moc víc, než jejich příjmení Aylesworth a něco málo tak obecně. S Ariou, jak se dcera jmenovala, jsem se potkával snad každý den cestou do školy a občas i cestou zpět, ale krom mnoha pozdravů a občasných úsměvů, jsme si za celou dobu vyměnili jen pár vět. Takhle uplynul asi rok a půl a opět přišlo další stěhování, tentokrát směrem do Číny. Upřímně jsem si ještě nějaký čas po zabydlení v Číně říkal, jestli si ta zvláštní a zamlklá dívka vůbec uvědomila, že vedle nich už nebydlíme. V Číně jsem již zakotvil až do dokončení lycea, které jsem opustil s vyznamenáním. Školu jsem ukončil dříve než mí vrstevníci, takže jsem na univerzitu nastoupil v mladším věku. Otec chtěl, abych se zkusil víc osamostatnit a zároveň nevěřil v úroveň vzdělání na čínských univerzitách, takže chtěl, abych se přihlásil na studium v Británii. Zde jsem díky studijním výsledkům získal plné stipendium na Královské univerzitě v Londýně se zaměřením na kryptografii, historii a lingvistiku.

Za kormidlem svého života
V této kapitole se již přesuneme do současnosti, kdy jsem čerstvě dokončil studium na univerzitě a získal červený diplom. Když jsem zamyšleně kráčel kamennou chodbou z univerzitní auly a v ruce držel desky s ozdobným kusem papíru, připadal jsem si tak nějak zvláštně. Na jedné straně jako bych právě odsekl jedinou kotvu, která mi v danou chvílí bránila vyplout k neznámým obzorům a na druhé straně, jako bych vytratil všechny námořní mapy, a tak vlastně nevěděl, kam se vydat. Než jsem došel k východu budovy, kde mě čekali rodiče, tak jsem si sundal pokrývku hlavy a poškrábal se na temeni. Venku bylo podmrakem, nebylo to sice zcela typicky podmáčené anglické počasí, ale teplota se rozhodně nesnažila vyšplhat nikterak vysoko. Léto bylo za dveřmi a ta zatracená teplota neměla ani tu slušnost vystoupat na dvacet stupňů celsia. Talár a promoční čepici jsem ze sebe celkem rád sundal a složil ho do tašky, kterou jsem uložil do kufru otcova pronajatého auta. I když se počasí zrovna moc nevydařilo, s rodiči jsme vyrazili nejprve do kavárny a později do restaurace na oslavu v rodinném kruhu. Po večeři otec objednal dezert a přitom se podezřele culil. Jako hráč pokeru by se moc neuplatnil, ale kdo by mu upíral skoro až dětskou radost v očích, tak jsem se tvářil jako bych si ničeho nevšiml. Když přinesli dezert, jeho úsměv se ještě více dral napovrch, ale jelikož nic neříkal, stále jsem zkoušel hrát jeho hru. Po dezertu asi konečně nastala ta správná chvíle, protože se konečně vítězoslavně zatvářil a řekl mi, abych se podíval pod talíř od desertu. Pod talířem jsem nalezl pěknou, velmi luxusně vyrobenou obálku, která patrně skrývala nějaký obsah, ne však větší než několik listů složeného papíru, či tak. Nejspíš bych dostal nějakou filmovou roli, kdybych byl na castingu, protože mé realisticky předstírané překvapení bylo snad na Oskara. Každopádně v obálce se nacházelo několik voucherů na letenky bez uvedeného místa nástupu a cílové destinace a k tomu výpis bankovního účtu v hodnotě několika tisíc dolarů. Jestli jsem předtím překvapení a radost z dárku hrál, tak nyní jsem již vůbec nemusel. Čekal jsem ledacos, ale tohle bylo naprosto mimo mé představy. Krátce na to mé překvapené a nadšené mlčení, přerušil hlas otce. Řekl mi, že ví, jak rád poznávám nové věci a místa, a i když jsem za celý život prošel přes více zemí než drtivá většina světové populace, tak to nikdy nebylo za mých vlastních podmínek. Proto mi dává několik slepých voucherů na letenky, které budou zpětně proplaceny z jeho účtu, a zároveň přidává větší sumu peněz na cestovní výdeje, než si obstarám něco sám. Z takového dárku jsem byl vnitřně zcela otřesen, ačkoliv v dobrém smyslu. Moje rodina si vždy žila celkem dobře, ač s otcovou reputací se naše životní úroveň v posledních letech výrazně zlepšila, nikdy bych nečekal něco podobného. Sice nebývám většinou tak otevřeně emocionální, ale oba rodiče jsem radostně objal a děkoval jim. Tento večer se zapsal jako jeden z nejlepších v mém dosavadním životě. O pár dnů později jsem se s rodiči rozloučil na letišti a ti odletěli do Egypta. Já měl na zádech velký cestovní batoh plný těch nejnutnějších věcí a se zamyšleným, ne-li lehce zasněným pohledem jsem sledoval rotující tabuli ukazující letové spoje z Londýna…


Naposledy upravil Chronos dne Fri May 18, 2018 1:38 am, celkově upraveno 5 krát


za Fri May 18, 2018 2:02 pm

[accepted auth=Keiko]

[accepted]





    This forum was created by a multicultural team of various faiths and beliefs.