Chatbox


bylo nalezeno 6 výsledků hledání : TokijskéPodzemí

Wed Jun 06, 2018 9:24 am
[sparkname]Aaron[/sparkname]
#TokijskéPodzemí

Už se v tom ztrácel. Měl pocit, že někdo věděl těch chodbách….jelikož tohle bylo na náhodu až moc. Následné okamžiky ho mrazily. Chtěli to tělo odnést...ale prostě ho jen pohřbili, jako kus masa...ani se nerozloučili s mrtvým. Co pro ně byli ti mrtví? To pro ně byli opravdu jen oběti, pokusy. Hlava ho pálila od různých myšlenek. Sem tam měl pocit, že na něj padá tíha okolního vzduchu...v okamžiku, kdy stál před stěnou. Před chvílí viděl tu vizi. Jenže jeho představivost byla jinde. Měl pocit, že kouká na lidskou postavu...o které věděl, že tam je. Za pár centimetry zdi je lidské tělo. Jen tam stál a sledoval tu stěnu. Nevěděl jak dlouho tam stál. Ten pohled nedokázal dostat z hlavy. Přišel k té stěně a položil na ní ruku.Chtěli ho vynést z domu….takže o podzemí zřejmě nevěděli. Vrátí se sem...ale až později. Nyní musel na vzduch. Tíha předešlého sklepa byla na něj už tak moc. A nyní? Měl pocit, že se mu brzy podlomí kolena. Viděl sem tam případy, mrtvá těla v televizi. Jenže ty vize….nedalo se to ani z malé části k tomu přirovnat. Opět cítil tu bolest, tu beznaděj jako předtím u dívky...opakovalo se to. Vydal se směrem pryč, jenže ne ke dveřím. Vydal se směrem zpátky do podzemí. Musel zkusit i další chodbu...chtěl vědět, jestli je tohle náhoda nebo ne. Jestli jsou chodby propojené s místy činu, měl jasno. Pomalu vešel menší bránou a zavřel za sebou. Chvilku stál a poslouchal, či neuslyší nějaké otřesy. Potom šel dopředu, dokud ho nepohltila tma. Pokud tam v pořádku dojde, plánoval jít nyní prostřední cestou.
Mon Jun 04, 2018 7:31 pm
[sparkname]Vypravěč[/sparkname]

Tommy se lehce pousmál když viděl zápal, kterým Liv oplývala, úsměv mu však brzy z tváře zmizel při bodavé bolesti v jeho kotníku. Věděl, že nemá ani moc času, než sem přijde někdo, kdo bude pověřen dodělat práci, kterou ti tři začali. [dirspeech]Všechno vám vysvětlím na místě, prosím, musíte mi věřit. Není to daleko, je to tak 10 minut cesty,[/dirspeech] odpověděl Liv, to už však dvojice pomalým, avšak jistým krokem mířila vstříc svému cíli. Tommy byl celkem zaražený, nakolik věděl až příliš dobře, že Pyrokineze je jedna z těch nejnáročnějších schopností na ovládnutí hlavně v ohledu na emoce se mu zdálo, že Liv ji ovládá relativně dobře, minimálně v porovnání k faktu, že o své schopnosti očividně nemá tušení. On nikdy nebyl příliš dobrý na tyhle věci, na tohle vysvětlování, chtěl to radši všechno nechat na šéfovi, až budou v bezpečí jejich sídla. [dirspeech]Geek říkáš? World of Warcraft? League of Legends?[/dirspeech] zeptal se tázavě a když viděl pouze souhlasné kývnutí od Liv, jeho tvář se opět lehce rozzářila, tohle mu mohlo dost pomoct. [dirspeech]Tak to jsi určitě musela hrát i jiný hry, co třeba takový... hmm,[/dirspeech] zamyslel se na chvíli, [dirspeech]Witcher?[/dirspeech] Dodal a čekal na odpověď. Vysvětlování celé téhle záležitosti kolem nadpřirozených schopností by pro něj bylo mnohem jednoduší, kdyby to mohl podat ve formě přirovnání k nějaké hře. A tak nějak tušil, že bude lepší, když Liv seznámí alespoň se základy toho všeho ještě předtím, než se dostanou na místo, poslední co chtěl bylo aby byla stejně v šoku jako on před několika lety. [dirspeech]Jednoduše řečeno... ten keř, to nebyla náhoda, ale ty. Dalo by se říct, že jsi takový Witcher, speciální, jedna z malého procenta na světě,[/dirspeech] dodal ještě.


[sparkname]Mezitím
V #TokijskéPodzemí[/sparkname]

Aaron pomalu vešel do sklepení, které svým vzhledem připomínalo jakékoli jiné. Když spatřil u stěny židli, ani sám nevěděl proč, ale tak nějak automaticky k ní došel a chtěl ji odsunout, ve chvíli, kdy se jí dotkl však jeho hlavou opět doslova projela jako kdyby vzpomínka, která je však zahalená v mlze. Viděl opět sklepení, pravděpodobně za jeho lepších časů, židle byla uprostřed a na ní se někdo zmítal. Neviděl kdo to byl, protože měl na sobě kápi, která mu měla pravděpodobně zabránit v tom, aby viděl kolem. Byl na dosah, ale stejně nemohl nic udělat. Opakovala se stejná procedura jako předtím, tělo v obrovských křečích, které se zmítalo v bolestech až dokud najednou pohyb úplně neustal, poté se vize najednou rozplynula, jako pára nad vroucí vodou. Zadíval se pohledem na židli a začal přemýšlet jestli jsou chodby a ti muži a experimenty nějak propojené, byla by to totiž obrovská náhoda, kdyby narazil na další z domů ve kterém se stalo to stejné. Již podle vize mu bylo jasné, že v domě určitě nikdo nebydlí, alespoň oficiálně ne, nemohl vědět, jestli tam nejsou nějací bezdomovci či podobně. Prohlédl si ještě celou místnost, ale kromě židle tam neviděl prakticky nic zajímavého, rozhodl se proto opatrně vyjít po starých dřevěných schodech, tentokrát s nutnou dávkou opatrnosti, nakolik nechtěl, aby se opakovala jeho nehoda z předchozího domu. Když vyšel nahoru a otevřel dveře, spatřil před sebou dům stejně opuštěný jako ten předchozí, dveře tohoto však byly stále netknuté a zavřené a okna byla doslova zatlučená, takže do domu pronikaly pouze slabé paprsky slunce skrze malé škvíry mezi prkny. Jeho oči ihned spadly na dveře, chytl klikl s tím, že je otevře, v tu chvíli však ucítil opět již známý pocit a před ním se zjevila vize mužů. Šlo vidět, jak odnášejí očividně tělo v pytli, ale z nějakého důvodu nevyšli ze dveří a ve zmatku utekli zpět do sklepa. Instinktivně běžel za nimi zpět do temnot sklepení, než však seběhl schody, iluze se opět rozplynula. Mírně si povzdechl a když už byl připraven na to vydat se zpět najednou spatři lehké siluety u stěny, kde byla předtím židle. Zadíval se ještě jednou a viděl dvojici mužů, zazdívali tělo do díry ve stěně a přitom mumlali něco o tom, že je příliš nebezpečné se pokusit tělo přenášet. Poté se iluze opět rozplynula. Když se podíval na stěnu, mohl vidět, že je stále vcelku, tím pádem za ní stále tělo, či respektive to, co z něj zbylo, je. Musel se rozhodnout, i odchod se totiž zdál dobrým a dokonce bezpečným řešením.
Thu May 31, 2018 7:06 pm
[sparkname]Aaron[/sparkname]
#TokijskéPodzemí

Čas. Někdy měl pocit, že v hlavě slyšel, jak někde tikají hodiny. Možná to byla jen jeho představa...zajisté, že byla. Jenže mu to připomínalo, že si musí dávat pozor na čas. Chodba pokračovala stále rovně, ale necítil žádnou změnu tlaku, stále šel rovně. To bylo dobré, moc dobré. Čím níž by šel, tím horší by to pro něj bylo. Sem tam prstem přejel po stěně. Stěny byly opravdu až nepříjemně studené. Jak dlouho to mohlo být, co kdo kdy prošel touto chodbou? Možná před mnoha lety...možná dnes. Zakroutil hlavou a nakonec došel k mřížím. Začal si prohlížet, jak to bylo uzavřené. Přišel opravdu blízko a posvítil na to. Chtěl vědět v jakém stavu bylo jeho opotřebení. Mohlo to vést kamkoli...ale dokonce i k odpovědím. Pomalu a tiše zkusil otevřít mříž. Pomalu pak vešel do místnosti, kde si svítil. Začal postupovat pomalu a tiše. Naslouchal zvukům, co mohly být nad ním a svítil po nohy. Hledal nějakou cestu pryč, ale neztrácel na ostražitosti. Věděl, co je v sázce a nemohlo to popřípadě skončit dnes….dnes rozhodně ne.
Wed May 30, 2018 5:26 pm
[sparkname]Vypravěč[/sparkname]

Muž jen klečel stále v šoku na zemi. Sám moc nechápal, co se to před ním právě událo, takže se snažil vše zpracovat. Z jeho myšlení ho vyrušila až slova dívky, které si předtím téměř vůbec nevšiml, nebo ji alespoň neviděl. Tak nějak na něj však slova doléhala jako kdyby z hrozné dálky, takže slyšel každé druhé slovo. [dirspeech]Psa? Já ale nemám žádného psa,[/dirspeech] řekl podiveně když se trošku probral z toho všeho. Jakmile Liv zmínila cosi o hasičích, plameny najednou zmizely stejně zvláštním způsobem jako se objevily a po kouři nezbyla ani stopa, vypařil se jako pára nad hrncem. [dirspeech]Děkuju vám moc za pomoc. Zachránila jste mi život, ale nechci vám přivodit akorát víc problémů,[/dirspeech] řekl muž a pokusil se vstát, jeho kotník ho však zradil a tak se nedostal ani do kolen a už padal zpět na zem, načež ze sebe vydal celkem hlasité syknutí bolestí. [dirspeech]Sakra, asi ho mám zvrtnutý, ale nemůžu do nemocnice...[/dirspeech] dodal ještě. [dirspeech]Odejděte prosím, já už si nějak poradím. Přinesu vám akorát problémy, věřte mi,[/dirspeech] dodal, načež se opět pokusil vstát, ale opět neúspěšně. Liv na něj jen nevěřícně koukala, nakolik jeho pohyby připomínaly spíše člověka, co je v podnapilém stavu. Musela se rozhodnout, jestli uposlechne muže a raději to nechá být s myšlenkou, že mu zachránila život či jestli ho neuposlechne a pokusí se mu pomoci i přes to.


[sparkname]Mezitím[/sparkname]
V #TokijskéPodzemí

Po krátkém přemýšlení, nakolik jeho čas v podzemí nepůsobil právě příjemně nakonec zvolil levou chodbu. Bohudík se cesta zdála přinejmenším rovná, což znamenalo, že alespoň nepostupoval hlouběji do země. Na druhou stranu se rozhodně nedostával ani nahoru, což mu naopak působilo trošku starosti. Cesta se zdála být snad nekonečná, až po několika minutách konečně dorazil na konec chodby. K jeho překvapení tam nalezl mříž, podobnou té, kterou se sem i dostal, akorát tam nebyl žádný zámek, spíše jednoduchý zavírací mechanismus. Instinktivně posvítil za mříže, aby se podíval na druhou stranu a k jeho překvapení tam uviděl sklep, nápadně podobný tomu, ze kterého právě přišel. To ho donutilo si pohrát s myšlenkou, jestli nejsou chodby v téhle části udělané uměle a jaký byl pravděpodobně jejich původní účel. Tak jako tak musel se rozhodnout, jestli se pokusí vydat do sklepa či si zvolí nějakou jinou chodbu. Nevěděl ani pořádně, jestli náhodou není tenhle dům stále ještě obydlený či jestli to není například nějaké drogové doupě nebo podobně. Jednoduše řečeno, rozhodnutí stálo před ním a čas běžel.
Tue May 29, 2018 8:47 pm
[sparkname]Aaron[/sparkname]
#TokijskéPodzemí

Nic ho nepotěšilo víc, než zvuk dopadajícího zámku na zem. Dokázal to. Jeho myšlenky se nyní upíraly opět tou světlejší cestou. Čas odejít. Rozhlížel se po chodbě. Možná ho to zavede do dalšího domu...popravdě to tak dost i vypadalo. Nebo možná nějaký bunkr z dob válek? Šel se svítilnou dál. To co viděl na konci cesty mu však vyrazilo dech. Svítilna neosvítila moc z jeho okolí, ale došlo mu kde je. Nemohl tomu uvěřit...byl zde, v podzemí, kam se snažilo najít vstup mnoho lidí a nevěděli kde přesně hledat. Chvíli tam jen tak stál a nechal matné světlo ze svítilny, aby svítila na stěny. Dobrá skrýš...nejen pro něj, ale i pro ty, co zabili...zabili tu dívku. Začal zhluboka se nadýchl. Jeho cesta neskončila, když našel rozcestí. Pohlédl na všechny tři cesty, na tři možnosti a tři různé osudy. Vchody vypadaly stejně, bez sebemenších známek, že by tudy někdo šel. Pohlédl na prostřední a zakroutil hlavou. Stočil svůj pohled k pravé a následně vyšel. Neměl moc času. Avšak přímo před pravou se otočil a šel do levé. Ta bude ta správná. Když míjel všechny chodby, vždy posvítil na zem, aby si prohlédl, či náhodou nespatřil nějaké známky něčeho. Potom tedy vyrazil do levé chodby. Svítil si na zem, aby nezakopl o něco spadlého, rozbitého….mrtvého. Přejel mu mráz po zádech. Ano, na ten pocit zoufalství a bolesti, co cítila ta dívka nikdy nezapomene. Jedna z dalších věcí, co ho nyní hnala dopředu.
Tue May 29, 2018 4:01 pm
[sparkname]Vypravěč[/sparkname]
#TokijskéPodzemí  

Aaron začal pomalu ztrácet naději, když v tom najednou ho zachránilo nářadí nacházející se na stole. S větší dávkou sebejistoty se odhodlal a poodešel směrem k zámku s tím, že ho zničí. Již na první ránu šlo vidět, že zkorodovaný zámek nevydrží větší nátlak, takže následovala ještě třetí a poté čtvrtá a zámek jednoduše odpadl, načež se Aaronovi naskytl pohled do šachty obdélníkového tvaru vysoké tak akorát na to, aby dokázal projít skrz. Šachta byla vyskládaná cihlami, takže to očividně bylo vytvořené člověkem, množství pavučin a špíny na jejích stěnách však značilo, že již pravděpodobně zažila i mnohem lepší časy. Netrvalo to příliš dlouho a Aaron se objevil v obrovské podzemí jeskyni, byl si jist, že tohle už nebylo vytvořeno člověkem, nakolik byly stěny, strop i země jen pouhou skálou. Nejprve příliš nechápal, kde se to vlastně nachází, ale poté mu došlo, že se muselo jednat o slavné Tokijské podzemí, které se táhlo snad pod celým Tokiem. Mnohokrát o tom slyšel, ale ještě nikdy tam nebyl, nakolik tam byl přístup samozřejmě zakázán. Rozhlédl se, masivní místnost se dělila do několika dalších chodech, celkem tří. Prohlédl si všechny tři, ale každá vypadala podobně a u žádné nebyly nějaké hlubší důvody, proč by si měl zvolit zrovna tu. I přes to si však musel vybrat alespoň jednu, protože věděl, že tu nemůže zůstat dlouho, nakolik slyšel, že mají chodby a vůbec podzemí tendenci k tomu často kolabovat.


[sparkname]Mezitím
V parku...[/sparkname]

Pes vedl Liv celkem dlouho do více odlehlé části parku. Procházela skrze keře a křoví, a ačkoli byla na zemi viditelně vyšlapaná cestička, šlo vidět, že příliš mnoho lidí ji nepoužívá. Po několika minutách najednou uslyšela křik, několik mužských hlasů. To ji trošku vyděsilo, ale pohled na psa ji tak nějak dodal odvahu a tak se rozhodla prozkoumat celou situaci. Z pozadí keřů mohla vidět skupinku tří mužů, kteří očividně ohrožovali čtvrtého muže, který na kolenou klečel s rukama za zády. Nevypadalo to však příliš jako normální přepadení, nakolik muži měli na sobě oblek a v rukách zbraně s tlumičem. [dirspeech]Je mi líto Tommy, ale už nám jsi k ničemu,[/dirspeech] řekl jeden z mužů v obleku držící zbraň, načež přiložil hlaveň na čelo klečícího muže. Z celé scény to vypadalo jako jakási poprava či něco podobného, jedna věc však byla jasná, byla to otázka pouzen několika sekund, než muž na kolenou dostane jeden zásah a padne na zem v kaluži krve.
Rozhodnutí bylo na Liv, na jednu stranu to byla jen normální dívka, která se těžko ubrání vůči ozbrojeným nepřátelům, na druhou stranu... bylo správné jen tak pozorovat, jak člověk před ní umře a ani se o nic nepokusit? To byla otázka, kterou si musela položit a na kterou musela odpovědět mnohem rychleji, než se jí líbilo. V tom zamyšlení si ani nevšimla, že pes, který ji do celé scény dovedl zmizel jako kdyby tam snad ani nikdy nebyl, nyní to byla pouze ona, muži a jedno velké rozhodnutí.

Návrat nahoru


This forum was created by a multicultural team of various faiths and beliefs.