Toshihiro Castillo Ryuzaki

Osudové setkání
Většina lidí by s největší pravděpodobností začala svůj životní příběh svým narozením a pár dokonce svým početím, ale jelikož jsem vždy rád kráčel vlastní cestou, začnu v době dávno před svým narozením. Dle vyprávění mých rodičů byl zrovna začátek února roku 1995, když můj tehdy ještě mladý a svobodný otec dorazil do Japonska, aby pracoval jako asistent při výzkumu nedávno objevených starověkých svitků, které se údajně týkaly starověkého království Yamatai, jemuž vládla legendární královna jménem Himiko. Dle radiokarbonové metody datování, byly svitky ověřeny jako pravé, ale obsah textu byl nečitelný kvůli užití neznámé šifry. Otec byl velmi odhodlán rozluštit tajemství těchto svitků, ale ani po více jak měsíci intenzivního výzkumu se tým neposunul dál. Vedoucí týmu proto rozhodl, že je třeba se na problém podívat z nové perspektivy, a proto dal všem pár dnů osobního volna, aby si odpočinuli a po návratu se mohli na problém podívat takříkajíc novýma očima. Můj otec byl již tehdy strašný workoholik, takže tato pauza pro něj byla spíše zdrojem frustrace než úlevy. Tehdejšího vedoucího výzkumníka však hluboce respektoval, a proto se rozhodl řídit jeho pokyny. Následující den bylo 20. března, což je zhruba doba, kdy sakury dosahují vrcholu svého květu, a proto se otec rozhodl podívat na tolik opěvovaný úkaz, proto se vydal do zahrady Shinjuku Gyoen, který prý oplýval nejhezčími zákoutími se sakurami. Ten den však neměl takový nápad jen on, ale i finanční poradkyně, jež se logicky v budoucnu stane mou matkou. Nikdy mi nebyl sdělen přesný průběh celé této schůzky, ale bylo mi řečeno, že pro oba bylo osudové setkání a já tomu nemám důvod nevěřit.

Jelikož neznám přesné detaily, přeskočím zhruba rok a půl jejich vztahu, takže se nyní nachází v srpnu roku 1996, zhruba 2 měsíce poté, co má matka neplánově otěhotněla a zjistila to teprve před pár dny. Samozřejmě po hned několika opakováních těhotenského testu začala vyšilovat, protože její rodina byla poměrně velmi tradičně založená a měla už dříve výhrady jen k tomu, že randí s gaidžinem, což je poměrně hanlivé označení pro cizince. Od začátku vztahu navíc věděla, že jsou s mým otcem takříkajíc na vyměřený čas, protože jakmile dokončí práci na starověkých svitcích, vrátí se zpět do Španělska, nebo vyrazí za prací třeba přes půl světa. Sice mi to nikdy neřekla, ale mám své podezření, že přemýšlela i o potratu, na který měla ještě spoustu času. Nicméně to je pouze má nepodložená domněnka, takže zpět k vyprávění. Pár dní po této pro ni šokující zprávě, šla na plánovanou schůzku s mým otcem a stále se v ní praly myšlenky a obavy z toho, jestli mu to má říct a jak na to bude reagovat. Shodou náhod se otec pár dnů před schůzkou dozvěděl, že projekt bude dočasně uložen k ledu, protože se stále nepodařilo šifru zdaleka prolomit. Investor nechtěl plýtvat zdroji na výzkumný tým, který neměl moc co dělat, dokud kryptografové nedokončí svou práci. Proto otcův kontrakt vyprší za necelé dva měsíce a od té doby se musí rozhodnout, co bude dělat dál. Asi vám nemusím říkat, že oba přišli na schůzku v poměrně pochmurné náladě, ačkoliv k tomu měl každý jiný důvod. Naštěstí nebyl otec ten typ, který se něčím trápí moc dlouho a má matka pro změnu neuměla příliš skrývat své vlastní emoce, takže z ní po delším přemlouvání dostal celou pravdu. Upřímně nevím, o čem se bavili ten večer, ale jelikož tu dnes stojím před vámi, tak to pro mě vyšlo nejlépe, jak mohlo. Pár týdnů po této schůzce otec dostal nabídku na práci Los Angeles a jak ho znám, nepřemýšlel nad přijetím moc dlouho. Hned tentýž den to nadšeně oznámil mé matce a nemusím asi dodávat, že ta už tolik nadšená nebyla. Nevím, nakolik znáte Japonsko a Japonce, ale i když jsou to vesměs chytří lidé, řekněme, že mají jistou averzi k učení se angličtiny, a tak obecně k západu. Samozřejmě existuje mnoho výjimek potvrzujících pravidlo, ale většina Japonců krom zájezdů s překladatelem moc do ciziny nejezdí. Každopádně zpět k příběhu. Matka otcovo nadšení moc nesdílela, protože tak nějak doufala, že si otec najde práci na některé japonské univerzitě a usadí se. Dodnes pro mě zůstává záhadou, jak ji nakonec přesvědčil k tomu, aby s ním odletěla do USA, ale nějak to dokázal. Rodina mé matky byla velmi rozhořčena již jen zjištěním, že je těhotná se Španělem a teď ji chtěl navíc odvléct tisíce kilometrů daleko. Její rodinu se jim nedařilo přesvědčit po dobrém, ani po zlém, takže zbylo jediné, přestat žádat o svolení a raději později prosit o odpuštění. Proto se jednoho dne bez varování sbalili a potají odjeli na letiště, tam nastoupili do letadla a odletěli na mezinárodní letiště v LA, kde je čekal nový život, alespoň tedy na čas.

Jelikož nevím o ničem zajímavém, co by stálo vyprávět, přeskočím čas o něco málo přes tři  měsíce. Jelikož chtěli být mí rodiče sezdáni ještě před mým narozením, naplánovali si svatbu na leden, abych se narodil do již plnohodnotné rodiny. Jelikož v tu dobu nebyli zrovna moc při penězích a většina úspor padla na zařízení bytu, tak byla svatba jen ve velmi jednoduchém, civilním provedení. Dle mě známých informací, měla svatba tuto podobu z více než jen finančních důvodů. Zaprvé rodina mé matky byla v té době stále značně dotčená z jejího náhlého odchodu z Japonska a otec tak nechtěl příliš zapojovat svou rodinu ve Španělsku, aby se má matka necítila tak odstrčeně kvůli potenciálně jednostranné návštěvnosti. Dalším nezanedbatelným důvodem byl fakt, že kdyby se konal náboženský obřad, tak by byl problém v tom, že otec je katolík a matka je šintoistka, takže se obřad nemohl konat v křesťanském, ani šintoistickém chrámů. Nehledě na to, že v LA šintoistická svatyně ani nebyla. Pokud by vás zarážel fakt, že svatba proběhla v zimě, tak jste pravděpodobně nikdy nebyli v LA v tomto období. Není sice takové horko jako v létě, ale teploty se s přehledem pohybují kolem dvaceti stupňů celsia, takže počasí bývá více než příjemné. Jelikož se v následujících zhruba dvou měsících nestalo nic, co by stálo zmínit, přejdeme rovnou na začátek března roku 1997. Pro nepozorné to možná bude těžký spoiler, ale je to jen pár hodin před mým narozením. Jelikož matka o pár dní překročila hranici odhadovaného porodu, rozhodl se otec využít na pár dnů dovolenou, aby byl hned dostupný, až jí praskne plodová voda. Brzy ráno kolem 4 hodiny se tak skutečně stalo, proto rychle naložil matku a odvezl ji do předem domluvené nemocnice, která měla mít nejlepší, cenově dostupnou prenatální a postnatální péči. Sice byli v nemocnici již před pátou hodinou, ale zřejmě jsem se ještě odmítal vydat do světa, takže si na mě museli ještě pár hodin počkat. Na průběh porodu jsem se raději z hlediska psychické sebezáchovy nikdy nezeptal. Vím jen tolik, že přesně ve dvanáct hodin místního času jsem poprvé pocítil světlo světa. Podle fotek a vyprávění jsem prý vypadal jako jedna dlouhatánská a lehce rozmočená špageta, takže se vždy v duchu modlím, aby je matka neměla nutkání někomu ukazovat. Toliko tedy k událostem mého početí a narození.

Ztracená minulost
Ne, že by se mi během prvních dvanácti let mého života nestalo nic zajímavé, ve skutečnosti to bylo přesně naopak. Vzhledem k tomu, kolikrát se za tu dobu stihla má rodina přestěhovat a já tak vystřídal mnoho různých kulturních prostředí, tak mám spoustu zajímavých zážitků v dobrém i ve zlém. Navíc některé informace související s touto etapou života, jsem již zmínil dříve. Psal se rok 2009 a my trávili léto na haciendě nedaleko Malagy. Při slovu hacienda si asi většina z vás představí nějakou velkou a honosnou rezidenci, ale i když se jednalo o velmi dobře udržované místo s doslova pohádkovou atmosférou, rozhodně to nebylo žádné milionářské letní sídlo. Hacienda patřila otcovým rodičům, jinak řečeno mým prarodičům, kteří zde žili po většinu roku. Nevím, jestli někdo z vás již Malagu někdy navštívil, ale jedna se o opravdu kouzelné místo, pokud tedy není zrovna přeplněno turisty lačnícími vidět každou jednu památku během jednoho dne a tak podobně. Nutno podotknou, že jelikož jsme zde byli v létě, turismus byl v plném proudu, takže většina známých a fotogenických míst, byla od rána do večera zahlcena davy turistů. Mé dětské mysli se tento pohled jevil jako jedna velká zombie apokalypsa, jen s turisty v roli komparzu a místo krve a tlejícího masa z nich odkapávala v horku rychle tající zmrzlina a vytrácely spousty různých odpadků. Nicméně nechme tyto lehce znepokojivé vzpomínky stranou a bavme se o něčem příjemnějším. Přinejmenším tehdy zde byla ještě relativně čirá voda, takže jsem s pár zdejšími kumpány podobného věku, vyrážel často k moři, kde jsme podnikali takzvané výpravy lovců perel. Ne, že bychom skutečně nějaké perly kdy našli, ale znáte to, někdo si hraje na kovboje, někdo na piráty a podobně. Ne, že by piráti jako téma nebyli nasnadě, ale jaksi nám scházela loď a pirát bez lodě, není pirát. Každopádně patří mezi mé oblíbené vzpomínky, jak jsem trávil hodiny a hodiny se šnorchlem a ploutvemi a při tom hledal mušle a celkově zkoumal pestrý mořský svět.

Bohužel tato etapa má i jednu velice temnou stránku, upřímně je pro mě komplikované ji tak označit. Pokud bych vás měl nějak uvést do obrazu, tak si zkuste přestavit, že se vám stalo něco opravdu hrozného, máte svou představu? No a teď to všechno kompletně zapomeňte, že nechápete pointu mých instrukcí? Inu nedivím se vám, ale co kdybych to podal jinak, představte si, že máte obrovskou tapiserii, která představuje každý jeden moment vašeho života a každá nová událost je automaticky vetkána do jeho vláken. Nyní si zopakujeme první modelovou situaci, do vaší imaginární tapisérie byla vetkána nějaká velmi znepokojivá, děsuplná událost a tím se na vás do budoucna podepíše a změní váš vnitřní pohled na svět. Jenže co když existuje ještě horší varianta než tohle? Pokud vás nic nenapadá tak si přestavte nekonečně temnou a mrazivou prázdnotu, která zůstane po vyrvání této události z vašich vzpomínek. Sice cítíte ta imaginární roztřepená vlákna, ale není tu možnost, jak to zpravit. Vy i všichni blízcí víte, že se tato událost stala, ale vy si z toho nepamatujete ani jediný moment, jako když spíte bezesným spánkem a lusknutím prstu vám tak zmizí celé dva měsíce života. Všichni kolem vás utěšují a přesvědčují, že zapomenout je vlastně jedině dobře, protože vás to alespoň nebude pronásledovat, ale z mého pohledu je právě ta nevědomost horší než cokoliv jiného. Možná si teď říkáte, proč jsem po vás žádal, abyste si vůbec představili tak depresivní událost. Pravda je taková, že přesně takovým zážitkem jsem si prošel a tohle cvičení vám mělo usnadnit pochopení mého pohledu na věc. Byl horký den na konci srpna roku 2009 a nic nenasvědčovalo tomu, že se bude lišit od mnoha předcházejících. Za pár dnů jsem se měl s matkou vrátit do Izraele, kde otec tehdy pracoval. Jelikož byl opravdu nezvykle horký den, babička mě poslala do ne až tak vzdáleného obchodu se zmrzlinou, abych všem přinesl vaničku s točenou zmrzlinou. Cestou do krámu se však odnikud přiřítila černá dodávka a se skřípěním brzdových kotoučů a smradem pálící se gumy, zabrzdila smykem vedle mě. Boční kolejnicové dveře se prudce rozevřely a z dodávky vyskočili dva muži s kuklami a popadli mě každý za jednu ruku, takže než jsem stihl zakřičet, už jsem byl vtáhnut do dusného temna dodávky. Za zvuku naříkajících kol se dodávka kvapně rozjela a mně překryla ústa lepenka a na hlavu přistál látkových pytel, tím mé vzpomínky končí. Ať jsem se od té doby snažil sebevíc, nikdy jsem si nedokázal vybavit ani jediný záblesk toho, co se dělo zhruba následující dva měsíce. Moje první vzpomínka hned po únosu byla, jak stojím na nějakém rušném a neznámém náměstí a krátce na to mě vyzvedl policejní vůz. Tehdy jsem od policistů zjistil, že jsem v Jihoafrické republice, což bylo tisíce a tisíce kilometrů od místa únosu. Krátce na to za mnou přiletěli rodiče, takže jsem si alespoň nepřidal tak ztraceně. Během uplynulých dvou měsíců probíhalo rozsáhle vyšetřování, které pokračovalo ještě několik měsíců po mém návratu, ale policie nebyla schopna nalézt byť i jen jedinou stopu. Zřejmě není nutné podotýkat, že rodiče mě následujících pár měsíců nechtěli vůbec spouštět z očí, ale postupem času se můj život vrátil do původních kolejí a celá událost jako by se nikdy nestala. Jediné co mi po ní zbylo, byla ta nekonečná a vše pohlcující prázdnota někde v zákoutí mé mysli.


Cesta na východ
Nyní se v čase přesuneme opět o několik let dopředu, a to do roku 2012, kdy jsem se rodiči vrátil do Japonska. Jelikož zde otec měl práci na nejméně rok, či déle, rozhodl se pro nás pronajmout rodinný dům na periferii Tokia. Tou dobou jsem již nějaký čas navštěvoval mezinárodní lyceum v Izraeli, takže jsem musel najít alternativu v Japonsku. Studium na lyceích měla jednu nezanedbatelnou výhodu, a to, že pokud člověk neměl problém s učivem, mohl bez problému přestoupit na jiné i v rámci dalšího státu. Na život v Japonsku jsem se poměrně rychle adaptoval, ale jak už to v asijských zemích bývá, kvůli své výšce jsem dosti markantně  čněl nad zdejší populací a nebylo to zcela příjemné. Bydlení v Japonsku však mělo i světlé stránky, sice jsem si nebyl tak úplně cizí s matčinou rodinou, ale většinou jsme v Japonsku nestrávili více než  pár týdnů vkuse. Tato situace tak byla konečně příležitost se s touto částí rodiny více sžít. Další pozitivní stránkou tentokrát v souvislosti s bydlením, byl fakt, že se dům nacházel v oblasti, kde žilo mnoho cizinců, takže si člověk nepřipadal tak vyloučeně v jinak skoro homogenní populaci Japonců. Našimi sousedy byla rodina z Británie, nebo spíše jen otec s dcerou v mém věku. Upřímně jsem za celou dobu, kde jsme byli sousedé, nevěděl o moc víc, než jejich příjmení Aylesworth a něco málo tak obecně. S Ariou, jak se dcera jmenovala, jsem se potkával snad každý den cestou do školy a občas i cestou zpět, ale krom mnoha pozdravů a občasných úsměvů, jsme si za celou dobu vyměnili jen pár vět. Takhle uplynul asi rok a půl a opět přišlo další stěhování, tentokrát směrem do Číny. Upřímně jsem si ještě nějaký čas po zabydlení v Číně říkal, jestli si ta zvláštní a zamlklá dívka vůbec uvědomila, že vedle nich už nebydlíme. V Číně jsem již zakotvil až do dokončení lycea, které jsem opustil s vyznamenáním. Školu jsem ukončil dříve než mí vrstevníci, takže jsem na univerzitu nastoupil v mladším věku. Otec chtěl, abych se zkusil víc osamostatnit a zároveň nevěřil v úroveň vzdělání na čínských univerzitách, takže chtěl, abych se přihlásil na studium v Británii. Zde jsem díky studijním výsledkům získal plné stipendium na Královské univerzitě v Londýně se zaměřením na kryptografii, historii a lingvistiku.

Za kormidlem svého života
V této kapitole se již přesuneme do současnosti, kdy jsem čerstvě dokončil studium na univerzitě a získal červený diplom. Když jsem zamyšleně kráčel kamennou chodbou z univerzitní auly a v ruce držel desky s ozdobným kusem papíru, připadal jsem si tak nějak zvláštně. Na jedné straně jako bych právě odsekl jedinou kotvu, která mi v danou chvílí bránila vyplout k neznámým obzorům a na druhé straně, jako bych vytratil všechny námořní mapy, a tak vlastně nevěděl, kam se vydat. Než jsem došel k východu budovy, kde mě čekali rodiče, tak jsem si sundal pokrývku hlavy a poškrábal se na temeni. Venku bylo podmrakem, nebylo to sice zcela typicky podmáčené anglické počasí, ale teplota se rozhodně nesnažila vyšplhat nikterak vysoko. Léto bylo za dveřmi a ta zatracená teplota neměla ani tu slušnost vystoupat na dvacet stupňů celsia. Talár a promoční čepici jsem ze sebe celkem rád sundal a složil ho do tašky, kterou jsem uložil do kufru otcova pronajatého auta. I když se počasí zrovna moc nevydařilo, s rodiči jsme vyrazili nejprve do kavárny a později do restaurace na oslavu v rodinném kruhu. Po večeři otec objednal dezert a přitom se podezřele culil. Jako hráč pokeru by se moc neuplatnil, ale kdo by mu upíral skoro až dětskou radost v očích, tak jsem se tvářil jako bych si ničeho nevšiml. Když přinesli dezert, jeho úsměv se ještě více dral napovrch, ale jelikož nic neříkal, stále jsem zkoušel hrát jeho hru. Po dezertu asi konečně nastala ta správná chvíle, protože se konečně vítězoslavně zatvářil a řekl mi, abych se podíval pod talíř od desertu. Pod talířem jsem nalezl pěknou, velmi luxusně vyrobenou obálku, která patrně skrývala nějaký obsah, ne však větší než několik listů složeného papíru, či tak. Nejspíš bych dostal nějakou filmovou roli, kdybych byl na castingu, protože mé realisticky předstírané překvapení bylo snad na Oskara. Každopádně v obálce se nacházelo několik voucherů na letenky bez uvedeného místa nástupu a cílové destinace a k tomu výpis bankovního účtu v hodnotě několika tisíc dolarů. Jestli jsem předtím překvapení a radost z dárku hrál, tak nyní jsem již vůbec nemusel. Čekal jsem ledacos, ale tohle bylo naprosto mimo mé představy. Krátce na to mé překvapené a nadšené mlčení, přerušil hlas otce. Řekl mi, že ví, jak rád poznávám nové věci a místa, a i když jsem za celý život prošel přes více zemí než drtivá většina světové populace, tak to nikdy nebylo za mých vlastních podmínek. Proto mi dává několik slepých voucherů na letenky, které budou zpětně proplaceny z jeho účtu, a zároveň přidává větší sumu peněz na cestovní výdeje, než si obstarám něco sám. Z takového dárku jsem byl vnitřně zcela otřesen, ačkoliv v dobrém smyslu. Moje rodina si vždy žila celkem dobře, ač s otcovou reputací se naše životní úroveň v posledních letech výrazně zlepšila, nikdy bych nečekal něco podobného. Sice nebývám většinou tak otevřeně emocionální, ale oba rodiče jsem radostně objal a děkoval jim. Tento večer se zapsal jako jeden z nejlepších v mém dosavadním životě. O pár dnů později jsem se s rodiči rozloučil na letišti a ti odletěli do Egypta. Já měl na zádech velký cestovní batoh plný těch nejnutnějších věcí a se zamyšleným, ne-li lehce zasněným pohledem jsem sledoval rotující tabuli ukazující letové spoje z Londýna…