New York

First topic message reminder :

[sparkofficloc][loc first="https://i.servimg.com/u/f62/18/96/29/18/ny110.png" second="https://i.servimg.com/u/f62/18/96/29/18/ny210.png" third="https://i.servimg.com/u/f62/18/96/29/18/ny310.jpg"]
Centrální město Ameriky a hlavní město státu New York v USA. Tato betonová džungle, též známá jako „město, které nikdy nespí“, je jedno z nejslavnějších amerických měst, které do svého centra každoročně přiláká nespočet turistů z celého světa. Veškeré dění v Severní Americe se točí hlavně v oblasti kolem New Yorku a přilehlého okolí, kvůli čemuž zde také naleznete sídla všech významných organizací a nejen jich. New York, podobně jako Praha, má velice teplá léta a v zimě zde můžete nalézt i sníh. Budovy v New Yorku mají typickou architekturu, i když zde naleznete i velice významné architektonické kousky. Ačkoli se jedná o betonovou džungli, v samém srdci New Yorku můžete nalézt jeden z největších městských parků, který je zelenou dominantou města.

New York je centrálním městem, nachází se zde hlavní sídla Rex Deus a Illuminati pro celou Ameriku. V New Yorku lze používat městské hashtagy založené na vaší aktuální poloze v nějaké specifické části či oblasti v New Yorku. Veškeré městské hashtagy naleznete vypsané, společně s popiskem daných lokalit, níže.[/sparkofficloc][sparkofficloc][/sparkofficloc]

[sparkname]EACHANN SHAHON[/sparkname]

[thinking]Normálny ľudia.. celý život sa zaoberám normálnymi ľuďmi.[/thinking] Pohodlnejšie som sa v aute usadil, upriamiac pohľad von z okna. [dirspeech]Gang hmm, oke. To pôjde.[/dirspeech] Zamrmlal som si pre seba, na čo som od môjho nového senseia zobral iPod. [dirspeech]Nebude mu chýbať?[/dirspeech] Podvihol som obočie. Naznačil som pohľad k šoférovi, ktorého sme znova nevideli. No.. bol som zvedavý čo taký šofér počúva a tak som si jedno slúchadlo vopchal do ucha a začal som prehľadávať jeho knižnicu. [dirspeech]Ohohoo ..[/dirspeech] na tvári sa mi objavil úškrn. Zapol som play a do ucha sa mi ozvala hudba. Hlavou som začal hýbať do rytmu, rukou si pridŕžajúc slúchadlo na jednom uchu.[dirspeech] Nechajte gang na mne.. nie som zvyknutý s vami spolupracovať. Bude lepšie, ak tam pôjdem sám.[/dirspeech] Pousmial som sa na pána Y celkom úprimným spôsobom. Nech už hovoril čokoľvek, vložil som si do ucha aj druhé slúchadlo a hlavu som oprel o operadlo, nachádzajúce sa za mnou. Stále som s ňou hýbal, dokonca som si aj začal pískať. Miloval som hudbu, hlavne takúto. Navyše mi z nejakého dôvodu hrozne sedela k situácii, do ktorej sme sa hrnuli. [dirspeech]Ah, toto je zlato, skúste![/dirspeech] Vyzval som muža, požičiavajúc mu jedno zo slúchadiel. Hrala mi tam "Takiliya", soundtrack verzia k filmu Baby Driver. Možno som mal byť viac vážny, brať to viac seriózne. Ale sakra.. ako som mohol? Za púzdrom som mal zbraň z mass effectu a práve som zistil, že som nesmrteľný. Alebo som mal aspoň veľmi blízko k tomuto stavu. [thinking]Sakra.. život je krásny.[/thinking] Chvíľu pred refrénom som si pár krát zapískal, pohybujúc prstami na všetky strany, až som s oboma ukazovákmi ukázal na muža sediaceho vedľa mňa. [dirspeech]Takiliya![/dirspeech] Tak nejak som čakal, že sa pridá.

[sparkname]NATHAN MILES[/sparkname]

Ležiac na posteli som si pohadzoval v ruke svoj nefunkčný mobil. Hodnú chvíľu som premýšľal nad tým, čo povedal ten muž a nemohol som inak než uznať, že za pár hodín dokázal INVITECH, alebo ako si títo ľudia hovorili, to, čoho som nebol v žiadnom prípade schopný. [thinking]Mohli by mať dokonca lieky, technológie, ktoré by ju postavili na nohy, možno kompletne vyliečili. Majú technológie, vedomosti a znalosti, ktoré doposiaľ ľudstvo nechápe[/thinking] rozmýšľal som sústredene. Úplne som popri tom všetkom zabudol na mobil, ktorý už hodnú chvíľu nepadal nazad do mojej ruky. Namiesto toho visel vo vzduchu a až keď som si prekvapivo uvedomil, čo vlastne robím, spadol späť k zemi. [thinking]Magnetizmus[/thinking] pomyslel som a stále tomu nemohol uveriť. [thinking]Vážne mám schopnosť manipulovať s magnetickou silou? To som teraz ako Magneto? Vážne, je to akoby som sa z ničoho nič ocitol v jednom z tých superhrdinských filmov. Zaujímalo by ma, čo všetko sa s tým dá robiť. Na druhú stranu, Isabel sa dokáže teleportovať… tomu hovorím schopnosť, ktorú chceš. Byť v jedinom okamihu, kdekoľvek na svete chceš a v tom ďalšom už opäť inde.[/thinking] Popri tých myšlienkach som nemohol inak než sa pousmiať. Chvíľku som ešte ležal na posteli a snažil sa márne pohnúť telefónom silou svojej vôle, až som to napokon vzdal a vyšiel na chodbu, ktorá bola skôr spoločenskou miestnosťou.

Cestou som zbadal otvorené dvere, do ktorých som vkročil. Bola tam Isabel a moja mladšia sestra, teda aspoň jej telo vo vegetatívnom stave. [dirspeech]Tak ste sa už zoznámili?[/dirspeech] opýtal som sa s poriadnou dávkou čierneho humoru. Videl som, že jej to príliš smiešne neprišlo. [dirspeech]Nič si z toho nerob, Meg má rada čierny humor, úplne najradšej ten, ktorý sa spája s tým, čo ju zabíja.[/dirspeech] Pokrčil som plecami a prešiel k jej technolôžku, ktoré snáď pôsobilo, že dokáže vzkriesiť aj mŕtveho. [dirspeech]Len tak medzi nami, prišiel som nato, kto je Maddy1512[/dirspeech] oslovil som ju poprvýkrát jej prezývkou. [dirspeech]Keď mi ten ich šéfko prechádzal hlavou bolo to, ako sa na veci dívať s určitým nadhľadom, tie kúsky do seba skrátka zapadli. Vďaka za tú pozvánku na technologickú konferenciu, ktorá mi absolútne sprehádzala celý život. Najskôr som si myslel, že v tom všetkom máš prsty ty, ale ukázalo sa, že si tu za obeť asi rovnako ako ja. Ako ťa mám teda volať? Isabel, Maddy1512 alebo preferuješ niečo štýlovejšie… koniec koncov, najskôr tu spolu skysneme ešte nejakú tú dobu, než sa rozhodnú čo s nami.[/dirspeech]

[sparkname]MADDIE[/sparkname]

[dirspeech]Zeke11?![/dirspeech] počudovane som si ho premerala od hlavy až po päty. Predstava o chalanovi z chatu bola úplne iná. Bolo to možno trochu až odsúdenia hodné, ale Zekeho som si zaškatuľkovala ako nerda s hlbokými znalosťami v počítačoch a technike. Takého toho podivína s veľkými dioptriami a nesociálnym správaním, ktorého bolo milé si doberať po nociach. Naproti tomu tu teraz stál Nathan, ktorý vyzeral skôr ako… no skrátka nevyzeral na typického génia z televíznych seriálov alebo filmov. [dirspeech]Volaj ma Maddie, tak mi hovoria priatelia[/dirspeech] predstavila som sa s úprimným úsmevom a potriasla mu rukou. Chcela som niečo predniesť, niečo na štýl ohľadom ľútosti, že je jeho sestra v tomto zdravotnom stave, ale z toho, čo rozprával mi doplo, že nie je typom človeka, ktorý si potrpí na zbytočné frázy, nech sú akokoľvek slušné. [dirspeech]Tú prezývku si si vymyslel sám? Znie to ako z tretej triedy na základnej škole, skrátka roztomilé. Vôbec sa to k tebe nehodí. Budem ta radšej volať ďalej Nathan, alebo Nate? Áno to mi znie dobre, je to také krátke a výstižné chápeš[/dirspeech] povedala som bezmyšlienkovito nahlas, zvyčajne mi moja úprimnosť narobila viac problémov, ako úžitku, rovnako tak, ako mi išli ústa rýchlejšie než zamýšľanie sa nad tým, čo to prinesie. [dirspeech]Tak čo myslíš Nate? Čo po nás chcú? Teda myslím, že tu nie sme len preto, aby nás chránili. To by sa asi nenamáhali s predstavovaním našich unikátnych superschopností alebo s pomocou tvojej sestre alebo môjmu kamošovi Calebovi. Nie som možno taký génius, že postavím auto zo šrotu, ale je mi jasné, keď po mne niekto niečo chce a vravím ti, títo ľudia po nás definitívne niečo chcieť budú[/dirspeech] bola som si tým viac než istá a so svojou vyhliadkou blízkej budúcnosti som sa rada podelila aj s mojím novým priateľom.

[sparkname]NATHAN MILES[/sparkname]

Podpichovanie od Isabel, teda Maddie som nechal bez reakcie hoci ma trochu zarazil fakt, že to znie skutočne ako prezývka malého chlapca, ktorý v detstve napozeral veľa rozprávok, o to zvlášť keď ju niekto vyslovil nahlas. [dirspeech]Je to odvodené od mena Ezekiel, to je moje stredné meno, mám ho po svojom biologickom otcovi,[/dirspeech] vysvetlil som pre objasnenie veci, ale kľudne som sa uspokojil aj s oslovením Nate, ktoré zas tak často ľudia nepoužívali. Zaujímavejšia bola jej pohotová reakcia nato, čo sa pred malou chvíľkou udialo len pár metrov vyššie nad našimi hlavami. [dirspeech]Tiež som už nad tím uvažoval,[/dirspeech] povedal som jej popri tom ako som sa zadíval na hodinky mysliac na sestru. V tom okamihu kus techniky na mojej ruke rozžiaril a vedľa mňa sa objavila Meg.

[dirspeech]Ahoj[/dirspeech] hlesla nadšeným hlasom mne aj Maddie a posadila sa na posteľ vedľa svojho skutočného tela. Neveriacky som pokrútil hlavou a prešiel jej rukou cez hlavu, aby som sa vážne ujistil, že netrpím nejakými bludmi. Ten hologram bol tak reálny, až to bolo neskutočné. [dirspeech]To je neuveriteľne reálne,[/dirspeech] začal som, a ešte než som mohol pokračovať skočila mi do reči. [dirspeech]To je tvoja nová frajerka? Vyzerá super, o dosť lepšie ako tá posledná blbka … akože sa to volala Judith, Jolie, Jennifer… no to je fuk,[/dirspeech] zamávala rukou vo vzduchu vysmiata od ucha k uchu a bez okolkov načo som ju uzemnil len pohľadom. Hoci bola na svoj vek nadmieru inteligentná, isté veci v 13-tich ešte stále nechápala. [dirspeech]Nó, ja toho zas tak veľa neviem. Keď som sa zobudila bola som už tu,[/dirspeech] ukázala na lôžko, kde ležala. [dirspeech]Z počiatku som bola vydesená a veľmi som sa zľakla, ale rýchlo ma ukľudnil taký starší chlapík. Nie slovami alebo tak, bolo to akoby som ho mala v hlave. Povedal mi, že všetko bude v poriadku, že si na ceste a že sa im podarilo ma zachrániť, vraj som na tom bola dosť zle, keď ma vyzdvihli v Brooklyne. Z toho čo viem, som teraz ako nejaký duch, ktorého všetci môžu vidieť. Celá budova má vraj nejaké senzory, či také niečo a môžem sa tu prechádzať ako sa mi zachce, teda až na niektoré poschodia a miestnosti, kde ma to odmieta pustiť.[/dirspeech] Na moment som odtrhol pohľad od jej hologramu a zadíval sa na jej telo, bola to pravda. Vyzerala ešte horšie ako naposledy. Vedel som to už dlho, že raz príde deň kedy sa s ňou budem musieť rozlúčiť a svojím spôsobom som nato bol pripravený, ochotný sa s tím vyrovnať ale teraz? Za posledných pár hodín som videl viac než tucet zázrakov, tak prečo sa zmieriť so skutočnosťou, že by som o ňu mal prísť? Mohol by som ju zachrániť, po prvý krát odkedy som bol dosť starý nato, aby som to chápal tu bola nádej a mne sa nezachcelo sa jej vzdať. Zodvihol som ruku a pozorne preskúmal funkcie na náramku, bol to pomerne zložitý mechanizmus. [dirspeech]Myslím, že tu zostanem, ak ma o to požiadajú,[/dirspeech] povedal som nahlas a pozrel sa na Maddie, ktorej voľba sa mohla diametrálne odlišovať. Nemala dôvod zotrvávať tu pokiaľ sama nechcela, ale mňa do toho tlačili aj iné okolnosti než len ochota pomáhať s ich spasením sveta v boji proti tyranským stvoriteľom ľudstva.

[sparkname]MADDIE[/sparkname]

Nechcelo sa mi veriť, že títo ľudia to robia iba tak, z dobroty svojej duše. [thinking]O niečo im ide. Ale o čo?[/thinking] Rozmýšľala som, zatiaľ čo sa Nate rozprával so sestrou. Nechcela som príliš narušiť ich súkromnú konverzáciu, ale.... [dirspeech]Prepáč, že ti ruším ilúzie,[/dirspeech] ozvala som sa smerom k dievčatku, [dirspeech]ale ja nie som Natova frajerka, on by si to len želal.[/dirspeech] Prehodila som s víťazným úškrnom. [dirspeech]No my kamarátky byť určite môžeme. Prezraď mi, kde sa tu dá robiť niečo zábavné? Keď tak dobre poznáš všetky poschodia.[/dirspeech] Snažila som sa trochu odľahčiť už ajtak dosť nabitú atmosféru. Rovno pred mojimi očami sa v Natovej hlave príliš očividne odohrával boj, boj s nádejou v záchranu sestry, ktorú dávno stratil. Bol to očividne niekto, kto svoje emócie navonok neukazoval, no keď prišli, nevedel sa im ubrániť a nevedel ich ani skryť.
Tú vec s hologramom a prenášaním vedomia som síce veľmi nepochopila, ale je viac než isté, že keď je Nate jej brat veľa srandy jej do života asi neprinesie. Všetci sme obeťami vlastných životov, snov, skutkov, momentálne asi danej situácie, ale… aspoň tým môžeme preplávať štýlovo. Teraz nie je čas na trápenie, je čas dvihnúť svoj zadok zo stoličky a niečo robiť, a robiť to dobre, podľa možnosti. Nate tu chce teda zostať. A to si ten hlupák myslí, že ja ho, a hlavne Meg, nechám len tak? Veď bohvie, aké úmysly s nimi majú a bohvie, či by mňa vôbec normálne pustili domov, aj keby som chcela odísť. Máme tu aj vlastné izby a nevyzerajú na Bad and Breakfast. Teda tu isto strávim nejaký čas, či chcem alebo nie. Možno to nebude na škodu. Aspoň by som sa mohla naučiť ovládať tú svoju teleportáciu, veď vrátiť sa s touto schopnosťou do normálneho života už ajtak nie je možné.  Navyše, proti spáse sveta tiež nič nemám, len si to budem robiť po svojom. Pozrela som opäť na Nathana a prehodila [dirspeech]Tak to nás asi budeš mať na krku dve.[/dirspeech]

[sparkname]Vypravěč[/sparkname]

[dirspeech]Do několika pracovních dnů obdržíte kartu a informace o účtu. Na účtě bude fixně 500 000 dolarů, s tím, že to je maximální částka, kterou můžete měsíčně utratit. Pokud ji neutratíte, nic se neděje. Na počátku každého dalšího měsíce se částka doplní o využité prostředky aby dosahovala opět maximální hranice, tedy 500 000 dolarů. Z účtu můžete platit cokoli jakkoli spojené s obsahem našeho sponzorství a karta je vedena na vaše jméno, to znamená, že jste jejím legálním držitelem a nejedná se tedy o formu prostřednictví, kdy by jste měla kartu stále patřící firmě,[/dirspeech] dokončil muž a zadíval se na podpis na konci smlouvy. Na jeho tváři přetrvával lehký úsměv, založil smlouvu zpět do desek a ty položil na hranu stolu.
[dirspeech]Kromě karty získáte i kontakt na naší firmu a služby s tím spojené, to znamená řidiče, který vás může dopravit do našeho sídla,[/dirspeech] dodal ještě, načež se vydal lehkým krokem směrem ke Cassie, aby ji otevřel dveře. [dirspeech]Byla radost s vámi komunikovat slečno Moonroová, těšíme se naší blízké spolupráci. Samozřejmě v případě jakýchkoli otázek se můžete obrátit na jeden z kontaktů vyplývající z vaší smlouvy či přímo na mne, rádi vám veškeré otázky zodpovíme,[/dirspeech] řekl úsměvně zatímco Cassie pomalu opouštěla jeho kancelář.


[sparkname]Mezitím
V zapadlé uličce...[/sparkname]
Theo přiběhl směrem do uličky, kde mohl vidět chlapce, který stál vedle ohořelého kartonu. Očividně byl ten chlapec ještě víc zmatený jak Theo sám, co však postřehl hned byl muž, který stál nedaleko něj a na první pohled bylo jasné, že ho ohrožuje. Na jednu chvíli zaváhal a jen tak se podíval za sebe, protože mu problesklo hlavou, že tu pravděpodobně přece jen nemá co dělat, to už si však všiml muže, jež stál za ním a též nevypadal právě přátelsky. [dirspeech]Tak rovnou dva naráz, to jsem nečekal,[/dirspeech] řekl muž stojící za Theem zatímco ten druhý se pouze pousmál, načež procedil skrze zuby: [dirspeech]Beru si toho ohniváka, toho Indiána nechám na tobě.[/dirspeech]
V tu chvíli mohl Theo vidět, jak muž za ním vytáhl z kapsy zbraň, ale nebyla to klasická střelná zbraň, vypadala o dost jinak, což poznal dokonce i on. Musela to být taková ta zbraň na bázi tazeru, která po zásahu začne skrze dráty spojující 'kulku' s pistolí ochromovat svůj cíl. Nestihl se ani nadát a muž namířil zbraň oproti němu a v mžiku oka vystřelil směrem k němu. Mířil na trup, konkrétně do oblasti břicha, protože nechtěl cenné zboží až příliš poškodit. Teď už bylo pouze na Theovi jestli se mu podaří vyhnout se zbrani a následnému ochromení.


[sparkname]Mezitím
Na cestě do hotelu...[/sparkname]

[dirspeech]Ani jsem nepřemýšlel nad tím, že by jsem šel s vámi. Můj model není bojového typu,[/dirspeech] poznamenal muž a lehce se pousmál, to už však auto prudce zabrzdilo a Anny mohl vidět, že stojí na pokraji Brooklynu u nějakého hotelu. [dirspeech]Podle všeho by se měl subjekt 1 a subjekt 4 nacházet v podzemí, konkrétně ve sklepení. Doporučujeme se dostat do sklepení co nejvíce nepozorovaně, nakolik nechceme vzbudit dojem,[/dirspeech] dodal ještě muž a na jeho tváři se zjevil lehký úsměv. [dirspeech]A pane Shahon, nezapomeňte na to, že z vás tří jste nesmrtelný pouze vy, takže se pokuste je sem přivést ideálně živé,[/dirspeech] dodal ještě, načež se dveře od auta otevřely. Anny si to pomalu zamířil směrem k hotelu, k jeho překvapení byla recepce úplně prázdná, nikdo v ní nebyl. Viděl před sebou pouze výtah a vedle výtahu pravděpodobně cosi co má být požární schodiště.
Jeho úkolem bylo se dostat dolu a pomoct ostatním, takže bylo jasné, že musí zvolit buď výtah či schody. Mohl slyšet dokonce i cosi podobné křiku směrem zezdola, pravděpodobně se tam již něco dělo a párty měla právě začít, takže si musel pospíšit, aby nepřišel příliš pozdě.


[sparkname]Mezitím
V podzemí Invitechu...[/sparkname]

[dirspeech]Vaše překvapení je na místě, samozřejmě,[/dirspeech] řekl muž v bílém plášti, který právě přišel do místnosti a zadíval se na dívku připojenou na přístroje. [dirspeech]Samozřejmě, že jsme vás sem nepřivedli jen tak. Nic se neděje jen tak, všechno na světě má svůj význam,[/dirspeech] dodal muž a jeho pohled spadl na Nathana, který toho měl očividně v hlavě víc jak příliš. [dirspeech]Je příliš smutné, jak pomíjivé je lidské bytí,[/dirspeech] řekl a jeho pohled opět spadl na Meg, [dirspeech]máme technologii, ale technologie ji dokáže pouze opravit, nikoli vyléčit. Už by nebyla nikdy jako předtím, můžeme ten proces pouze zpomalit,[/dirspeech] dodal ještě směrem k Nathanovi. [dirspeech]V oblasti farmacie jsou naneštěstí mnohem více znalí naší nepřátelé. Jejich chemické a biologické znalosti široce předčí ty naše, dokonce i ty naše...[/dirspeech] dodal ještě s mírným zklamáním v hlase. [dirspeech]Víte. Každý člověk v sobě nosí genetickou informaci Isu, nezávisle na tom, jestli patří do Rex Deus či nikoli. A právě slabá fyziologie a absence trojšroubovité DNA způsobuje následně více defektů, jakým je například forma nádorového onemocnění, které je pozůstatkem rapidního celulárního dělení, které umožňovalo Isu téměř okamžitou regeneraci,[/dirspeech] řekl a jeho hlas zvážněl. [dirspeech]Snažili jsme se prozkoumat hranice z dostupného materiálu, nicméně naše znalosti v této oblasti jsou natolik malé, že jsme stále ve stádiu experimentální léčby,[/dirspeech] dodal a podal Nathanovi složku.
[dirspeech]Její jedinou šancí na přežití je tahle látka. Experimentální látka, se kterou se v posledních letech setkáváme v případech spojených s Illuminati. Jedná se o látku, která dokáže potlačit probuzené recisivní geny v případě absence trojšroubovité DNA bez toho, aniž by se původní DNA poškodila. Ale přístup k ní je omezen, a tvoje pomoc by mohla hodně urychlit ten proces,[/dirspeech] dokončil větu. [dirspeech]Nikdo z vás tu není držen násilím, vaše síla plyne z vašeho nitra, a pokud ji v sobě zapřete, nemá cenu to nutit.[/dirspeech] Dodal ještě, načež se otočil směrem ven. [dirspeech]Až budete vědět, dejte nám vědět. Je toho ještě hodně, co vás musíme naučit,[/dirspeech] přidal zatímco odcházel směrem k výtahu.

[sparkname]Lucia McGolden[/sparkname]

Projížděla jsem autem večerním New Yorkem. Toto město mě vždy dokázalo překvapit právě svou živostí. Kochat se pohledem na něj ale nebylo mým cílem. To co jsem šla právě dělat je hledat nové prostory které bych mohla odkoupit pro svou sbírku a najít nějaké místo kde by jsme mohly s Wendy strávit nějaké noci na přespání. Otec mi poslal dostatečnou částku abych si mohla dovolit nějaké lepší místo. Popravdě jsem milovala nejvyšší možné budovy a jejich interiéry, takže jsem doufala že zde ještě bude nějaké pěkné místo, kde budeme mít pohodlí, klid a možná i trošku času na relax. To kde byla Wendy mi zatím bylo neznámé, avšak mobil jsem u sebe stále měla v případě kdy by mi chtěla sdělit informaci o tom kde se potlouká.

Zastavila jsem před vchodem hotelu Plaza. Doufala jsem že se zde najde ještě nějaký lepší apartmán. Toto místo mi vyvolávalo spoustu vzpomínek když jsem tu byla s otcem a stále to zde bylo stejné. Mělo to svou vůni, kouzlo které jste mohli pocítit již při vstupu. Jenom jsem se zhluboka nadechla a musela se pousmát. Primární právě teď bylo najít místo kam by jsme se mohli v noci vrátit a zde to bylo ideální. Došla jsem tedy až k recepci, nebyla jsem tu poprvé, ale den co den sem musí přijít tolik lidí, že bych se ani nedivila kdyby si mou tvář nepamatovali. Přeci jenom jsem byla tehdy ještě malá holka.
[dirspeech]Dobrý den. Jmenuji se Lucia McGolden. Za normálních okolností si zde moje rodina vždy udělá rezervaci předem na jeden z apartmánů, bohužel mi to čas nedovolil. Měli by jste stále nějaký ze svých apartmánů volný na období jednoho až dvou týdnů?[/dirspeech] Pousmála jsem se na muže a vytáhla jsem svojí zlatou katu a zároveň i tu se členstvím hotelu Plaza. Zajímalo mě kolik času mi dnes ještě zbude a jestli bude Wendy vůbec schopna mi zavolat a nebo pojede přes noc. Neměla jsem moc ráda když jsme se na nějakou dobu rozdělily, ale tyto situace nám nedávaly jiné možnosti. Jenom jsem v duchu doufala ať zde nepotkám někoho ze známých mých rodičů. Nostalgické chvilky toho jak jsem se změnila, co dělám a jak se mají rodiče byly tím největším terorem. Proto jsem svou tvář měla přišpendlenou na obličeji toho recepčního a čekala jestli mi buď to odpoví a nebo se stane něco jiného. Nějaké dobrodružství rovnou v hotelu by mi vůbec nebylo na škodu. Popravdě jsem se vážně těšila na to až budu moct zahájit akci "najdi prostory". Vážně, byla jsem náročnou ženou, ale nikdo by mi nemohl říct že mé výběry míst pro mé koníčky nebyly perfektní. Byla to už spíš úchylka, popravdě jsem nemyslela na nic jiného.

[sparkname]Vypravěč[/sparkname]

Muž lehce zvedl obočí a zadíval se na dívku před sebou. Potom, co však vytáhla zlatou kartu a ještě i kartu hotelu Plazza mohla Lucy vidět, jak se jeho oči jako kdyby lehce rozzářily. Neznala ho, ne, že by si pamatovala každou tvář, ale bylo dost možné, že to byl nějaký nový recepční, který se právě zaučoval. Začal cosi ťukat do počítače před ním a po několika sekundách se jeho oči zvedly z monitoru zpět na Lucy. [dirspeech]Omlouvám se, ale zdá se mi, že v tomto období není volný žádný apart-[/dirspeech] nedořekl a telefon vedle něj začal zvonit, [dirspeech]omluvte mne prosím,[/dirspeech] dodal a zvedl telefon. Několik sekund pouze přitakával a následně telefon položil, poté začal cosi hledat pod deskou, jež formovala recepci. [dirspeech]Omluvte mne prosím na chvíli, budu ihned zpět,[/dirspeech] řekl a zaběhl dozadu. Jakmile zmizel ve dveřích vedoucích z recepce, netrvalo to ani několik sekund a po jeho odchodu stejnými dveřmi vešla žena oblečená úplně stejně jako on. [dirspeech]Omlouváme se za problémy. Nuže, apartmán na období dvou týdnů,[/dirspeech] začala žena a Lucy mohla slyšet jak její umělé nehty lehce ťukaly do klávesnice, [dirspeech]máme tu jeden poslední volný apartmán. Máte štěstí, někdo na poslední chvíli musel zrušit rezervaci! Je to pokoj číslo 1408, ode dneška na 14 dní. Platba předem a pokoj je nekuřácký.[/dirspeech] Dokončila žena a lehce se na Lucy pousmála, mezitím vytáhla z police ve zdi za ní klíč od daného pokoje a položila ho na recepci. [dirspeech]Nuže, pokud o pokoj máte zájem, je ihned k dispozici,[/dirspeech] dokončila větu a s lehkým úsměvem očekávala odpověď.

[sparkname]Lucia McGolden[/sparkname]

První odpověď, kterou nedokončil už mě trošku zarazila a v hlavě se mi honilo ještě pár možných hotelů kde by jsme mohly přespat, ale popravdě moje lenost už by to nejspíš nedovolila. Jenom jsem se rukou opřela o mramorový pult a sledovala tu komedii okolo. Nevadilo mi to, nebyla jsem jak rodiče co by následně ihned psali stížnost, spíš mě to pobavilo, nebyla to nuda a proto jsem pozorovala recepčního jehož profese nejspíše byla na startovní čáře a pobaveně mi cukaly koutky nahoru. [thinking]Chudák, snad z toho nebude mít problém.[/thinking] Ještě chvíli jsem čekala, než sem přišla nějaká žena která mi laskavě poskytla klíčky od apartmánu, ale informace o tom že je nekuřácký mi okamžitě probodla srdce. [thinking]Podělaná dnešní doba a její pravidla o tom že jsou místnosti nekuřácký.[/thinking] Jenom jsem se zhluboka nadechla a následně vydechla. Můj výraz nebyl tak milý jak před tím, ale i přes to jsem se po této dechové terapii byla schopna donutit k menšímu úsměvu. [dirspeech]V pořádku, velice Vám děkuji.[/dirspeech] Kartu jsem přiložila a zaplatila na místě. Ještě jsem se rychle podívala, jestli náhodou někoho nenapadlo mi tam už přesouvat věci, protože to bych opravdu nerada. Takže jsem se rychle dostavila k autu a všechny zavazadla, tašky a kufry dala na pojízdný vozíček, který jsem si spokojeně odvezla až do výtahu. [thinking]Hmmm, pokoj 1408. Hezké číslo![/thinking] Stiskla jsem pevněji klíč v rukou a ve chvíli kdy jsem se dostavila na patro kde by se měl vyskytovat můj pokoj, jsem vystoupila. Procházela jsem dlouhou uličkou, než jsem ho konečně našla! Odemkla jsem si dveře a vozík jsem zavedla do hlavní místnosti. Svoje tašky jsem si vzala do pokoje který měl hezký výhled na New York. Věci Wendy jsem nechala stále uprostřed místnosti a musela jsem se pousmát, byla jsem spokojená! Jenom jsem si vytáhla cigarety, svůj blok od otce kde byly seznamy jmen a míst. Zkrátka jeho známý a nejideálnější místa které by se mi mohly hodit, i když jsem si většinou našla něco sama, projít si ten seznam nikdy nebylo zcela zbytečné. Takže jsem jenom zamkla pokoj a stejnou cestou kterou jsem se dostala do pokoje jsem se vyskytla opět v hale u recepce. Prošla jsem dlouhou halou, než jsem se dostavila do prostor jakési zahrádky. Zde byla část vyhrazena pro kuřáky. [thinking]Věděla jsem že někde musí být![/thinking] Radostně se to ve mě hnulo a sedla jsem si k jednomu ze stolů. Dala jsem si nohu přes nohu, rovnou jsem si zapálila cigaretu a projížděla jsem si seznam míst a jmen, čekajíc na nějakou obsluhu. Dřív než bych vyjela jsem si musela určit priority a kde jinde než na vzduchu, v krásném hotelu, s cigaretou a nějakým dobrým-bohužel nealkoholickým, vzhledem k tomu že jsem měla v plánu ještě řídit-nápojem.

[sparkname]Theodor Raincrow[/sparkname]

Sotva se obrátil zpátky, začala v něm hlodat nervozita. Částečně to bylo způsobené nezvyklým pocitem, který před tím cítil, ale také tím, že se dobrovolně vystavoval delšímu pobytu v lidnatých ulicích. Přidal do kroku a než si to pořádně stačil uvědomit do uličky, kam měl namířeno, dorazil prakticky klusem. Když se dostal ke svému cíli, zrovna se mu neulevilo.
Nevěděl přesně, jestli něco čekal, ale pokud ano, nebyl to kluk, který tak trochu vypadal, že se propadl časem s výrazem, který by tomu odpovídal, ohrožovaný někým, kdo teď neomylně vysílal signály bývalé příslušnosti v armádě. Aniž by si pořádně uvědomil proč střelil pohledem za sebe a to se ukázalo být velmi vhodným krokem- Zjistil totiž, že se za ním nachází další problém. Který se hned vzápětí ukázal být ve spojení s tím prvním problémem. Přirozeně. Protože neštěstí nikdy nechodí samo.
Ani si nestihl pořádně uvědomit, že podle mluvy těch dvou byl taky jejich cílem a už se díval do hlavně pistole. Naštěstí pro něj to byl jen paralyzér, který na první pohled poznal. Z hlediska bolesti to moc velká úleva nebyla, ale nešlo mu o život.
I tak bylo první, co mu projelo hlavou: [thinking]K*rva, to nestihnu.[/thinking]
Ale jeho výcvik za něj zareagoval stejně. Snažit se předběhnout kulku bylo zbytečné, místo toho se v okamžiku pokusil uskočit ze střelné dráhy a zároveň vystartovat po útočníkovy. Pokud by se mu nějakým zázrakem podařilo vyhnout kulkám, pokusil by se střelce srazit k zemi, nebo pokud možno ještě lépe dostat od něj pistoli. A  měl štěstí, protože dnes se děly zázraky na počkání.
I když si toho on sám nemohl všimnout, když se napumpovaný adrenalinem ze stresu odrazil od země, nepodařilo se mu totiž dvojici elektrod vyhnout, ale místo toho projely přímo skrz stranu jeho břicha a vesele pokračovaly dál ve své trajektorii, jakoby tam ani nebyl. Byl by žil zbytek svého života ve spokojené iluzi, že shodou jeho rychlé reakce a útočníkovi špatné mušky se mu podařilo vyhrát loterii a včas uskočit. To by ovšem nesměl být na cestě vstříc protivníkovi s dráty stále procházejícími skrz jeho trup. Místo toho, aby tak vítězně svou vahou donutil muže k ústupu, proletěl skrz něj na druhou stranu. Povedlo se mu zastavit až po dobrých sedmi krocích a mohl být rád, že neskončil s chodníkem v puse.
[dirspeech]ᎤᎧ!*[/dirspeech] vykřikl překvapeně, zatímco se snažil vybrat pád.
Jestli byl do té doby zmatený, právě se přesunul na území čistého šoku.
Otočil se zpátky k muži, ale místo toho, aby se pokusil o jakoukoliv akci, na něj zůstal jen bez hnutí tupě zírat, zatímco se snažil pochopit, co se právě stalo. Proletěl skrz něj? Nedokázal se ho dotknout? Co se právě dělo? Měl halucinace? To by to všechno vysvětlovalo. Ale on nikdy nebyl jedním z těch, kdo by bez pomoci rostlin dokázal vidět jiné světy, jakkoliv Onacona trval na tom, že má potenciál.


[sparkspoiler]* Čerokíština. Nadávka.[/sparkspoiler]

[sparkname]NATHAN MILES[/sparkname]

[dirspeech]Nepotrebujeme tvoju pomoc, ak hodláš zostať len kvôli nám[/dirspeech] odvetil som smerom k Maddie. Po svojich skúsenostiach od útleho veku až po súčasnosť som už nemal v pláne sa nikdy viac spoliehať na nikoho okrem seba. Veriť druhým, mimo výnimky, pre mňa predstavovalo nadľudský výkon, ktorého som zatiaľ nebol s jej spojitosťou schopný, a to aj napriek sympatiám, veď som ju poznal osobne len zopár hodín.

Než mohla reagovať na moju ostrú poznámku, vošiel dovnútra ten chlapík. V tom bielom plášti pôsobil dosť ako miestny doktor, hoci bolo od okamihu, čo otvoril ústa jasné, že jeho pôsobenie sa bude ťahať oveľa ďalej, než len liečba zranených. [thinking]Takže takto je to,[/thinking] prehnalo sa mi hlavou pri prečítavaní celej kopy špecializovaných termínov, testov a lekárskych správ, na ktoré by som pred pár rokmi hľadel ako na egyptské hieroglyfy. Zvlášť veľkú pozornosť som venoval spomínanej experimentálnej látke, ktorej som však rozumel asi tak, akoby po mne niekto chcel nech sa za jedinú noc naučím riadiť jadrovú elektráreň. Nič tak komplikované som ešte nevidel, vyrobiť to muselo byť skutočne nákladné, a to nie len po finančnej stránke. Nad niečím takým ľudia strávia väčšinou dekády a bez presného popisu zloženia by bolo asi nemožné vôbec určiť z čoho sa to skladá, nie to to ešte vyrobiť. Zavrel som zložky a podal ich nazad mužovi, keď už to vyzeralo, že odíde na nič viac som nečakal. [dirspeech]Idem do toho, naučte ma všetko čo potrebujem vedieť,[/dirspeech] načiahol som ruku pred seba a otvoril zovretú dlaň s enormnou mierou koncentrácie som sa díval smerom na muža a nespúšťal z neho zrak, hoci moje myšlienky v tej chvíli boli absolútne sústredené na niečo celkom iné. Zo stolíka vedľa lôžka sa odrazu do vzduchu vzniesol chirurgický skalpel, prelevitoval pomaly miestnosť a pristál na dlani mojej ruky, [dirspeech]...a začnite prosím tým, ako zlepšiť tieto schopnosti,[/dirspeech] očividne mysliac na svoje magnetické sily.

[sparkname]MADDIE[/sparkname]

Ani som nestihla reagovať na Nathanovu hlúpu poznámku, ale najradšej by som odpovedala niečo ako [thinking]Jasne, najmudrejší a najinteligentnejší človek na planéte predsa nepotrebuje pomoc vôbec od nikoho.[/thinking] Za normálnych okolností by som bola pekne nasrdená ešte hodnú chvíľu, ale ten muž v bielom začal mlieť čosi o technológií, ktorá by mohla pomôcť Meg, čo ma neuveriteľne zaujímalo, no nerozumela som mu ani mäkké f.
Ako som tak rozmýšľala nad možnosťami využitia technológie, ktorú vlastnia nejaký Illumináti, moje myšlienky boli totálne rozdrtené, keď okolo mojej hlavy preletel skalpel. Len tak to zasvišťalo a môj pohľad opäť dopadol na Nathana. Ten, súhlasil, že tu ostane a mne došlo, že aj ja by som takto mohla zmeniť svoj život a možno nakoniec aj celý svet. Dobiť celý svet. Byť prínosom. Byť vzorom. Byť niekým. Niekým výnimočným. Akoby do mňa práve udrelo 100 voltov a nabudilo ma do nového života. Obzrela som sa na doktora, no nie s iskrou v očiach, čo tam po iskrách či hviezdičkách. Ja som mala v očiach obrovský oheň, požiar, ktorý práve zachvátil celý pomyselný les mojej bytosti a už mi bolo jasné, že ho nikto nikdy neuhasí. [dirspeech]Ja do toho idem tiež! Naučte ma ovládať moje schopnosti. S tréningom môžem začať aj hneď![/dirspeech] Pozrela som sa na seba a uvedomila si, že mám na sebe stále priliehavé červené šaty z galavečera. [dirspeech]Len by som sa rada prezliekla, v tomto sa asi nebude dobre trénovať, či?[/dirspeech] Prešla som si rukami po šatách, možno to pôsobilo o niečo zvodnejšie ako som plánovala, pretože šaty ma príliš obťahovali, a pozrela Natovi aj doktorovi priamo do očí a uškrnula sa.

[sparkname]EACHANN SHAHON[/sparkname]

Aj by som mu na to niečo povedal, no auto prudko zabrzdilo. Ešte že som tak ohľaduplný k sebe samému a vždy si zapnem pás. Rozopol som si ho a vypočul som si zvyšok rád od môjho nového najlepšieho kamaráta. Pri spomienke o nepozorovanom vstupe som sa ľahko usmial. Bol som vyzbrojený ako nejaký Yakuza gangster, teda sci-fi ultra tech nesmrteľný Yakuza gangster.  Nie práve najlepší spôsob, ako neupútať pozornosť.[dirspeech] Oh nebojte sa, v najhoršom skočím pred každú ich guľku.[/dirspeech] Žmurkol som na neho, na čo sa dvere otvorili.[dirspeech] Tak teda zdar, držte palce.[/dirspeech] Zamával som do auta, na čo som za sebou zavrel dvere. Až keď som započul, že sa auto vzdialilo, znova som sa obzrel a v mojej hlave mi vykvitla jedna zaujímavá myšlienka, Otázka, ktorú som mu mohol položiť skôr, než stihol šofér dupnúť na plyn. [thinking]Eeeh ako vyzerajú?[/thinking] Poškrabal som sa rúčkou katany vo vlasoch.[dirspeech] Ahh.. okej Anny, hurá do toho. [/dirspeech]Ponaťahoval som si hlavu, trocha som si postepoval na mieste a plný očakávania som vkročil do hotela. [dirspeech]He?![/dirspeech] Ostal som zarazene stáť kúsok od vchodu. Nikto tu nebol. Žiadna recepcia, žiadny ľudia. Bolo pri tom otvorené. [dirspeech]Dobrý deň, ak vám to nevadí.. pozvem sa dovnútra.[/dirspeech] Prehovoril som potichu a vykročil som naprieč celej vstupnej haly, až k výťahom. Samozrejme som mal v pláne zobrať si výťah. Jednu z katán som si pri ceste prevesil cez chrbát, zatiaľ čo druhú, stále v púzdre, som držal v rukách a používal ju tak trocha ako vychádzkovú palicu. Hrotom zasunutej katany som privolal výťah, zatiaľ čo som sa znova prehrabával v hudobnej knižnice iPodu. Chcelo by to niečo akčnejšie. [dirspeech]Hmm.. hmm..[/dirspeech] preklikával som pesničkami a čakal, kým výťah príde. Následne som našiel to, čo som hľadal. Musel to byť dar od bohov. S úsmevom som zapol play a do slúchadiel mi v momente  zaznel refrén. [dirspeech] ♫ My life by like, uuuuuh áááááah úúúmmm... ♫ [/dirspeech]Nastúpil som dovnútra, oprel som sa o zrkadlovú stenu a stlačil som posledné tlačítko pri voľbe poschodia. Teda prvé.. nulté? proste to úplne dole. Pozeral som sa, ako sa dvere zavreli ignorujúc kdejaký výkrik či podobné zvuky. Predsa len, mal som v ušiach slúchadlá!

[sparkname]Cassiopea Moonroe[/sparkname]

[dirspeech]Půl milion dolarů?[/dirspeech] zopakovala jsem po něm nevěřícně a brada mi div nespadla do sklepa této firmy. [thinking]Sakra co jsem to podepsala?[/thinking] Dívala jsem se na něj, jako kdyby to byl mimozemšťan.
[dirspeech]A každý měsíc? Proboha tak velkou částku já nikdy neutratím.[/dirspeech] Kecala jsem, když chci utratím všechno v jeden den, ale to jsem byla já. Ne moje škola. Jeho rychlá reakce ke dveřím mi dala jasně najevo, že nestojí o moje ksichty a další dotěrné otázky. Prostě jsem se jen pokusila zavřít ústa a s nadhledem odejít z jeho kanceláře.
[dirspeech]Děkuji Vám pane Rikkine. Bylo mi ctí. [/dirspeech]Podala jsem mu ruku na rozloučenou a jen co se za ním zavřely dveře, jsem začala skákat jak posedlá. Klidně bych i zařvala radostí, ale to se neslušelo. Když jsem se uklidnila, upravila jsem si svou blůzičku, narovnala hrboly na sukni, nasadila sluneční brýle, a jako královna opustila firmu míříc si to nejdříve do starbucku pro chai latte, a pak hned do studia.
Tenhle den byl ale neobyčejně dlouhý. Jen co jsem totiž vlítla do kanceláře, začala jsem okamžitě objednávat kostýmy pro všechny skupiny, pro sebe jsem si pořídila nový kostým na další soutěž, vypracovala tři projekty na stipendia a začala řešit novou společnou show všech tříd. S tímhle si budu moci splnit sen. Dnes jsem měla volnější den, ani jsem neučila. Jen odpoledne jsem se sbalila a vyrazila do divadla. Dnes jsem měla premiéru muzikálu The Cats a já tam hrála jednu z koček. Tu bílou, vedení chtělo, aby byl choreograf trochu vidět. Choreografii jsem celého představení dělala samozřejmě já a než jsem odešla na onu odpoledne generálku, stihla jsem napsat panu Rikkinovi, že je dnes premiéra, a že jsem mu zařídila VIP vstupenky. Pokud by to dnes nestihl, tak mohl jít kdykoli jindy na toho úchvatné představení.

[sparkmusic]CwAldIBJUdE[/sparkmusic]

[sparkname]Vypravěč[/sparkname]

Venku bylo právě krásně, v New Yorku touto dobou bylo snad to nejhezčí počasí, ani moc vedro, ani moc zima. A tak byla na zahrádce příjemná atmosféra, která navíc byla protkaná historickým základem celé budovy hotelu a dodávala tomuto místu takový speciální nádech. Netrvalo to dlouho, a Lucy z jejího zamyšleného stavu probral číšník v bílých rukavičkách, jež k ní přišel. [dirspeech]Dobrý den,[/dirspeech] řekl pokorným tónem a položil na stůl menu, v tuhle dobu se však nevařilo normální jídlo, byly v něm spíše věci na zakousnutí jak na pořádné jídlo. [dirspeech]Mohu se vás prozatím zeptat, co si dáte k pití?[/dirspeech] Optal se ještě číšník načež přejel stůl hadrem, aby z něj popřípadě smetl veškeré nečistoty ze stromů všude kolem nich.
Nebylo zde příliš mnoho lidí, což bylo vzhledem k počasí relativně zarážející, možná to však ale bylo i dobře, protože by to mohlo kazit celkovou atmosféru celého místa. Znala tohle místo dobře, nakolik to byl oblíbený spot jejich rodičů, ale i přes to si vlastně nikdy nevšimla toho, jak poklidná a zároveň rušná tato zahrádka je. [dirspeech]Dobrý den, mohl bych vás poprosit o cigaretu?[/dirspeech] Vytrhl ji najednou z přemýšlení mladý muž s lehkým úsměvem na tváři, který se posunky škrábal na zátylku hlavy a bylo vidět, že se trošku stydí, že tu žebrá o cigaretu.


[sparkname]Mezitím
V opuštěné uličce...[/sparkname]

Pohled na tváři muže, jež předpokládal, že má již vyhráno se v mžiku oka změnil z jasně vítězného na zmatený a z toho následně přešel v pohled čistého vzteku kombinovaného se strachem. [dirspeech]God damn,[/dirspeech] vykřikl a zahodil zbraň směrem na zem, načež se otočil směrem k Theovi. [dirspeech]Ještě se uvidíme,[/dirspeech] procedil skrze zuby a ve chvíli vytáhl z kabátu zvláštní kuličku o velikosti ořechu, očividně z kovu či něčeho podobného. Tou hodil o zem a najednou celou ulici zavalil hustý a hluboký dým. Nebyl to však normální dým, neochromil dokonale pouze zrak, ale způsobil i pískání v uších a kompletní neschopnost cokoli cítit. Když po několika sekundách dým zmizel, po mužích již nezbyla ani stopa a Theo mohl vidět pouze chlapce svaleného na zemi, přičemž z kontejneru vedle něj šlehaly krvavě rudé a vysoké plameny, které nevypadaly, že by v nejbližší době měly zmizet. Byl to pravděpodobně hustý černý dým, který sem přivolal hasiče a policii, jejichž sirény mohl Theo v dálce slyšet.
Chlapec očividně nebyl schopen samostatného pohybu, vypadalo to, že pravděpodobně omdlel, kdo ví z jakého důvodu. Každou sekundu se však pravidelný zvuk sirén dostával stále blíž a blíž a Theo věděl, že se musí rozhodnout rychle, pokud nechce mít sakra velký problém s policií. Buď může chlapce odtáhnout a pomoci mu tak anebo ho tam nechat jeho osudu, nakolik policie byla alespoň lepší jak jakási banda podivných individuí s neznámými cíli.


[sparkname]Mezitím
V podzemí Invitechu...[/sparkname]

Muž se otočil a na jeho tváři se zjevil viditelný úsměv. Bylo jasné, že byl rád za rozhodnutí, jež tato mladá skupinka udělala. [dirspeech]Všechno, co dokážeš už znáž, jen je potřeba si na to vzpomenout. Je to jako dosáhnout na vzpomínku z dávného snu, který se ti zdál před mnoha lety ale jeho otisk v tobě rezonuje dodnes, protože víš, že to je něco důležitého,[/dirspeech] začal vyprávět muž a natáhl ruku směrem k Nathanovi, [dirspeech]vaše schopnosti jsou ovládané vaší vůlí. Ale jsou silně ovlivněné i vašemi emocemi a vaším emocionálním stavem,[/dirspeech] pokračoval zatímco mával rukou ve vzduchu směrem k Nathanovi, poté se skalpel v jeho ruce lehce pohnul a jemně ho řízl do jeho dlaně, nebylo to nic hlubokého, ale v tu chvíli ho to překvapilo, [dirspeech]například bolest.[/dirspeech] Dokončil a mávl rukou směrem k sobě, načež skalpel vyletěl z Nathanovi ruky přímo do jeho dlaně. [dirspeech]Vaše schopnosti fungují na bázi pěti základních smyslů, a pokud se vaše tělo cítí ohrožené, dokáže vaše schopnosti přetáhnout do limitů, které jsou pro vás normálně hraniční. Ale to, co jsem ti ukázal není nic v porovnání s tím, co dokážeš. Já dokáže manipulovat s tvojí schopností skrze emocionální podnět, jakožto telepat,[/dirspeech] vyprávěl, [dirspeech]ale jsem silně omezený. Následujte mne,[/dirspeech] dokončil a vložil si skalpel do jedné z hlubokých kapes svého dlouhého bílého pláště.
[dirspeech]To, co vám ukážu je nejmodernější technologie v oblasti tréninku,[/dirspeech] začal, zatímco celá skupinka nastoupila do výtahu. Ten vyjel o jedno patro výš. Tam jste mohli spatřit obrovskou místnost, stejně laděnou jako laboratoř, do které jste přišli poprvé. Nacházelo se tam několik strojů vypadajících jako moderní lůžko. [dirspeech]Tohle je animus, technologie, jež se dokáže skrze genetickou paměť uloženou v trojšroubovité DNA propojit s vašimi předky a vytvořit reálnou simulaci zatímco vaše tělo ve stavu přirovnatelném k REM spánku. Co je však unikátního na animu je to, že veškeré schopnosti, které v něm uvidíte prožijete jako kdyby
z první osoby, což vám dovolí si schopnosti osvojit mnohem rychleji jako za normálních okolností. Trošku jako vzpomenout si na něco, co jste dávno zapomněli. Říkáme tomu efekt prolínání,[/dirspeech] dokončil, načež ukázal dvojici stroj před nimi.


[sparkname]Mezitím
V pozemí hotelu...[/sparkname]

Dveře do místnosti se najednou rozletěly a do místnosti vtrhlo na 10 mafiánů se samopaly přičemž v čele stál pravděpodobně nějaký jejich pověřený vůdce. Michael a Kayn stále stáli za dveřmi kanceláře, jejíž prosklené stěny však prozradily jasně jejich přítomnost. Netrvalo to příliš dlouho, a za zvuků výstřelů se začalo sklo sypat a dopadalo na zem v podobě střepů, jak kulky prolétaly skrz. K překvapení útočníků se však každá z kulek zastavila jako kdyby o neviditelnou stěnu jen o několik málo centrimetrů před dvojicí chlapců. Jejich pohled se změnil ze vzteku na strach, to je však ještě více popudilo a tak začala opět intenzivní střelba. Ani ta však nebyla úspěšná, nakolik žádná z kulek opět nezasáhla svůj cíl. Kayn měl na tváři lehký úsměv, nebyl to však jeho psychotický vítězný úsměv, v jednu chvíli všechny kulky spadly na zem a Kayn se zadíval směrem na svoje břicho, na levé straně se mu skrze triko formovala jasná krvavá skvrna, jak se rána způsobená jednou z mnoha kulek otevírala. Rychle si chytl ránu a spadl na kolena, to už však mafiáni byly připraveni začít opět střílet.
S našimi hrdiny by byl pravděpodobně konec, kdyby najednou epickou atmosféru celé scény nenarušil jednoduchý cinkavý zvuk značící výtah. Všichni se otočili směrem k výtahu, jehož otevírající se dveře odhalili nabušeného Annyho vybaveného jako z filmu Kill Bill. Netrvalo to dlouho a pouze jedním mávnutím ruky se všichni otočili směrem k němu načež hlavě jejich zbraní mířily na veškeré jeho životně důležité orgány.


[sparkname]Mezitím
V sídle Absterga...[/sparkname]

[dirspeech]Možná byl nakonec tvůj přístup mnohem lepší variantou,[/dirspeech] poznamenal muž v přítmí pozorujíc právě odcházející Cassie zatímco upíjel whiskey z vyřezávané sklenice. Muž stojící za stolem, kterého již známe jako Alana Rikkina, se pouze lehce pousmál. [dirspeech]Cítím v ní potenciál, který nesmíme promrhat. Beru si tenhle projekt plně na sebe,[/dirspeech] dodal ještě, načež se hluboce poklonil a pomalu odešel směrem z kanceláře. Mezitím muž, jež byl doteď otočen poodešel od obrovského okna a posadil se do své židle, načež začal listovat papíry na jeho stole. Byla to složka s nespočetným množstvím profilů různých lidí všude kolem světa. [dirspeech]Je načase započít to, co jsme plánovali tak dlouho,[/dirspeech] řekl spíše pro sebe potichu a na jeho tváři se zjevil ďábelský úsměv...
Uplynul nějaký čas a na počítači Alana se objevilo upozornění. [dirspeech]Ideální,[/dirspeech] řekl úsměvně když viděl pozvánku na jedno z představení jeho nově nabytého člena Absterga a úsměv na jeho tváři se ještě prohloubil. Vyrazil ze své kanceláře a za chvíli již stál před sídlem Absterga, kde na něj čekala již přistavená limuzína. Řidič, již znalý cílové lokace jen slušně pozdravil a následně vyrazil směrem na představení Cassie.

[sparkname]Theo[/sparkname]

I potenciální přelud se s celou situací vyrovnal pomocí jadrného výkřiku. Když se otočil směrem k němu, na jeho tváři se zračila směsice emocí, se kterou měli někteří lidé ve zvyku dívat se na medvědy, kteří jim právě vykrádali popelnice. Rozhodně vypadal, že ví co se děje, byť to patrně taky nečekal. Theo ale neměl moc času nad tím vším přemýšlet, protože vzápětí se mu dostalo rozloučení a pak už se chvíli nebyl schopný pořádně soustředit na nic jiného, než pískání v uších.
Když se konečně vzpamatoval z ochromení, která způsobila zvláštní šedá kulička, nebylo po dvou mužích ani vidu, ani slechu. První, čeho si všiml byly sirény, které k němu doléhaly skrz zacpané uši. Ruce proti nepříjemnému pískání nijak výrazně nepomohly a nepodařilo se jim vytěsnit ani zvuk blížícího se práva a pořádku. Hned vzápětí to bylo horko, které k němu doléhalo z nedalekého kontejneru, spolu se zátiším, které by se hodilo spíš do filmu, nebo minimálně nějaké méně civilizované čtvrti.
Nedokázal si představit, jak k němu došlo, ale v danou chvíli se o to ani nesnažil. Zvuk sirén stále sílil a poslední co potřeboval bylo snažit se vysvětlit, co se právě stalo policii.
Stačil mu jeden pohled na neznámého kluka, aby mu bylo jasné, že on nebude mít na vybranou. Vypadal, že ztratil vědomí a ze všeho nejvíc, by mu prospěla lékařská péče. Byl si jistý, že tu mu přijíždějící složky poskytnou. Spolu s ochranou před případnými dalšími útoky.
Ještě jednou střelil pohledem k vysoké vatře, která sálala z kontejneru a s povzdechem se rychle vydal k chlapci. Popadl ho za nohy a odtáhl ho dostatečně daleko od ohně tak rychle, jak dovedl. Nechtěl mít na svědomí, že by se mu něco stalo, než dorazí pomoc.
Snažil se co nejvíc pospíchat, ale přece se vzápětí ještě rychle rozhlédl po uličce, sebral odhozený paralyzér, zajistil pojistku a než se rozběhl pryč, rychle si ho nacpal i se zmuchlanými dráty do kapsy. Věděl, že bez nové nábojnice si může o střílení nechat jenom zdát. Což ovšem neznamenalo, že byla zbraň úplně bez užitku. A v současnosti by byl rád, kdyby se mu do rukou dostala i jen baseballová pálka. Cokoliv, co zvyšovalo jeho šanci na obranu.
Když vyběhl z uličky, ještě nějakou chvíli v tempu nezpomaloval, zatímco pár překvapených chodců mu stěží stačilo uhýbat z cesty. Když ale minul další dva rohy zvolnil do rychlé chůze. Moc dobře si uvědomoval, že kdyby pokračoval v běhu akorát by na sebe strhával pozornost.
Teprve teď se mu v hlavě začala prohánět smršť myšlenek, zatímco se snažil pochopit co se právě stalo a důležitěji, co by měl udělat. Na celé záležitosti byly jasné jen dvě věci - kdokoliv ti dva byli, z nějakého důvodu byl jejich konkrétním cílem. A mohl se těšit na další setkání s nimi.
Při té myšlence ještě trochu přidal do kroku a křečovitě sevřel rukojeť paralyzéru v kapse. Nemohl domů. Nevěděl, kolik toho o něm ví. Volba byla z jeho pohledu naprosto jasná. Opět upnul veškeré své naděje k lesu, tentokrát s výrazně větší urgencí. Byl už jen pár bloků daleko. Hodlal se uklidit daleko o jakýchkoliv cest, na nejvyšší a nejhustší strom jaký dokáže najít. Pak může přemýšlet nad tím, co dělat dál. Teď byl příliš zaměstnaný potenciálním nebezpečím, které všude kolem číhalo.