New York

First topic message reminder :

[sparkofficloc][loc first="https://i.servimg.com/u/f62/18/96/29/18/ny110.png" second="https://i.servimg.com/u/f62/18/96/29/18/ny210.png" third="https://i.servimg.com/u/f62/18/96/29/18/ny310.jpg"]
Centrální město Ameriky a hlavní město státu New York v USA. Tato betonová džungle, též známá jako „město, které nikdy nespí“, je jedno z nejslavnějších amerických měst, které do svého centra každoročně přiláká nespočet turistů z celého světa. Veškeré dění v Severní Americe se točí hlavně v oblasti kolem New Yorku a přilehlého okolí, kvůli čemuž zde také naleznete sídla všech významných organizací a nejen jich. New York, podobně jako Praha, má velice teplá léta a v zimě zde můžete nalézt i sníh. Budovy v New Yorku mají typickou architekturu, i když zde naleznete i velice významné architektonické kousky. Ačkoli se jedná o betonovou džungli, v samém srdci New Yorku můžete nalézt jeden z největších městských parků, který je zelenou dominantou města.

New York je centrálním městem, nachází se zde hlavní sídla Rex Deus a Illuminati pro celou Ameriku. V New Yorku lze používat městské hashtagy založené na vaší aktuální poloze v nějaké specifické části či oblasti v New Yorku. Veškeré městské hashtagy naleznete vypsané, společně s popiskem daných lokalit, níže.[/sparkofficloc][sparkofficloc][/sparkofficloc]

[sparkname]Cassiopea Moonroe[/sparkname]

Generálka byla poněkud nudná. Všichni věděli, co je čeká a bylo nadmíru jasné, že se spíše všichni těší. V maskérně jsem strávila skoro hodinu a půl. Milovala jsem kostým bílé kočky, měla v půlce vystoupení akrobatické číslo na vysuté hrazdě, kterého jsem se strašně bála. Trénovala jsem ho, ale partner který mě měl chytit a tím vlastně vyvrcholit celou tuto scénu, byl tak trochu ňouma. Proto dost často byl on terčem mé rázné povahy diktátora. No nicméně bylo jen pár minut do začátku představení. Herci a company aktivně vyhlíželi své rodiny a přátele. Můj otec se z vystoupení omluvil, ale v hledišti seděla moje sestra s přítelem a na balkonech mí přátelé ze školy. Byla jsem nadšená. Už jsem se chystala opustit jeviště a zajít za ostatními, když jsem si všimla, že dorazil i pan Rikkin.[thinking] Yes, alespoň uvidí, do čeho jeho firma zainvestovala.[/thinking] nadšeně jsem poskočila a odebrala se zpět.
[dirspeech]Tak jo lidi 2 minuty, šup na scénu.[/dirspeech] Ozval se pronikavý hlas režiséra a my se jali připravit na pódium. Měla jsem ráda úvodní scénu. Byla taková kočičácká. S prvními tóny se zvedla i opona a celá akce mohla začít. Kočka sem kočka tam kočka kam se podívám. ....
Muzikál vrcholil finální scénou, kdy stará kočka zpívala o svých myšlenkách a žadonila o možnost lepšího života, který celý tento příběh nabízel. U týhle scény jsem i já měla co  dělat, abych se nerozbrečela. Každopádně poslední tóny odstartovali mohutný potlesk a já spolu se všemi 30ti kočkami na scéně stála na děkovačce. Ukláněli jsme se a ti hlavní dostávali i květiny. Byla jsem jednou z nich jakožto choreografka. Po zatažení opony jsem si vydechla, Tak a teď už jen odehrát další 50 představení. Úspěch to mít bude. Lidi dělali standing ovacion, takže cajk. Rychle jsem však odložila květiny a pospíchala do hlediště najít pana Rikkina. Spěšně jsem k němu vyrazila, stále jako bílá kočka.
[dirspeech]Pane Rikkine, jsem ráda, že jste to stihl. [/dirspeech]

[sparkname]EACHANN SHAHON[/sparkname]

Zvuky ktoré sa ozývali popod mnou o poschodie nižšie, som úspešne ignoroval. Mohli za to aj slúchadlá. Teda vedel som že sa niečo deje, no tak nejak ma moc nezaujímalo čo. Skôr som pri počúvaní Grits ďalej surfoval na iPode, len som si prezeral, čo ďalšie tu ten šofér mal. Celkom dobrý vkus. Dvere sa otvorili bez toho, aby som podvihol pohľad k ostatným. Dával som si na čas. Aj pre to som nezaregistroval, že na mňa mierilo zo.. veľa hlavní s úmyslom ma pravdepodobne zošrotovať. Ako sa zrazu ozvalo ticho, každý mohol započuť, čo mi hraje za hudbu. Konečne som podvihol pohľad k nim. V očiach sa mi objavil istý šok. Zastavil som sa v polovici kroku smerom von z výťahu a pozorne som si prezeral mafiánov. Pohľad sa mi zastavil až na ďalších osobách, ktoré mi k nim moc nesedeli. Jeden z nich krvácal. Že by som to nestihol?
[thinking]Nah.. toto chce inú hudbu.. [/thinking]prebehlo mi hlavou, na čo som pár krát ťukol na "pretočiť", až sa do okolia rozľahlo také tiché, no dosť podarený soundtrack z Johna Wicka - Le Castle Vania. Možno by som mal byť viac ostýchavejší, možno by som sa mal viac báť. No ja som už dnes raz "zomrel" .. dalo by sa povedať. iPod som si schoval do vrecka nohavíc a v momente keď začal hrať refrén, vykročil som kupredu. Nerozbehol som sa, len som tak.. začal kráčať do stredu miestnosti. Bol som zvedavý, či začnú strieľať, alebo ma najprv oslovia. Môj postoj nijak nenaznačoval, že by som sa mal v pláne zaútočiť. Katanu som síce mal, no stále v puzdre. Jednu na chrbte a druhú v rukách. Ani som ju nedržal za rúčku.

[sparkname]NATHAN MILES[/sparkname]

Počúval som rady, ktoré mi ale nič nehovorili. Pre mňa to znelo ako odpoveď z nejakej motivačnej literatúry s čím som sa práve ťažko stotožňoval. Fakty a čísla to boli veci, ktoré mi dávali omnoho jasnejšie znalosti, také na ktoré sa dalo spoľahnúť alebo sa o nich opierať. Naviac nebol som práve emocionálny typ človeka, takže ma informácia o tom, čo riadi tieto superschopnosti veľmi nepotešila, veď aj tým skalpelom v ruke som dokázal pohnúť len tým, že som absolútne ignoroval svoje okolie a sústredil sa len nato, aby sa pohol tam, kam mal a ako mal, lenže to bolo nepraktické z viacerých dôvodov. Jedným z nich bol napríklad fakt, že by ma to v nejakom prípadnom boji, aký sme mali s Maddie možnosť vidieť na technologickej konferencii, absolútne paralyzovalo na mieste. [dirspeech]Auvajs,[/dirspeech] zastonal som potichu, keď ma trochu porezal skalpel a inštinktívne som preto rozovrel päsť, v ktorej som ho zvieral. Druhá časť jeho poučenia v ďalšej miestnosti kam nás zaviedol mi toho objasnila oveľa viac, ale spolu s tým sa vynoril roj nových otázok. [dirspeech]Takže to funguje ako autopilot? Vy nás napojíte, prečíta to našu genetickú pamäť a my sa len zvezieme na spomienkach nejakého nešpecifikovaného predka. Je nejaká šanca, že sa z toho spánku nepreberieme? Trebárs povedzme, že ma v tom snovom svete, respektíve spomienke zabijú, alebo budú mučiť, má ten systém nejakú poistku aj proti niečomu takému? Nerád by som uviazol vo vlastnej hlave alebo sa vrátil ako vygumovaná troska, chápete[/dirspeech] nadhodil som do diskusie a medzitým si prístroj prešiel dookola, aby som si ho prehliadol, vyzeral skutočne jednoducho, až sa mi tomu nechcelo veriť. Keď som sa pozrel na Maddie, vyzerala omnoho odhodlanejšie, než by som bol povedal.

[sparkname]MADDIE[/sparkname]

[thinking]Vraj emócie, to by nemal byť veľký problém, tých mám až až. Horšie to bude s tou sústredenosťou...[/thinking] pomyslela som si a pozorne počúvala rozhovor, ktorý viedol Nate s doktorom, v tom sa Nate porezal, alebo skôr ho porezal doktor a ja som zbadala krv na Natovej ruke. Nemám krv v obľube, dúfam, že ja krvácať nebudem. Som odhodlaná bojovať až do posledného dychu za svoj vlastný účel, aj keby to mala byť spása sveta, ale nerada vidím krv. Nie je to tak, že by som pri pohľade na ňu odpadávala, to nie, ale keď niekto poreže mňa, ešte len potom uvidí ten tanec.
Zanedlho nás doktor zobral opäť do toho istého výťahu a išli sme o poschodie vyššie. Dvere sa otvorili a pred nami opäť stála podobná biela miestnosť, no jej obsah bol diametrálne odlišný. Nachádzalo sa tam množstvo prístrojov. Keď nám doktor vysvetlil, na čo je to za miestnosť a na čo sú tie stroje, prišlo mi to zvláštne, no celkom zábavné. Preniesť sa do vedomia nejakého môjho predka, veď ani netuším, kto boli moji predci. Srdce mi poskočilo. Príliš ma to zaujímalo, no Nate začal klásť naozaj zvláštne a otázky, čo ma trochu zneistilo. Nebola som práve typ, ktorého by napadli tieto otázky, ja som za každú srandu, aj keď ten stroj vyzerá zvlášte. Tiež som k nemu pristúpila, postavila sa vedľa Nata a poriadne si ho prezrela. [dirspeech]Vyzerá ako zubárske kreslo, nebudete do mňa vŕtať však? A na čo slúžia ostatné kreslá?[/dirspeech] opýtala som sa sadajúc si do toho, pri ktorom som stála.

[sparkname]Lucia McGolden[/sparkname]

Seděla jsem a pročítala si blok od otce. Tolik jmen, tolik míst, nevěděla jsem popravdě kde bych měla začít. Pouze jsem si kroužkovala jména která mi přišla nejsympatičtější a se svou činností se pozastavila v momentě kdy ke mě došel číšník a mile se mě optal co bych si dala na pití. [dirspeech]Dobrý den, dala bych si Virgin Coladu prosím.[/dirspeech] Mile jsem mu opětovala úsměv. Alkohol jsem momentálně do sebe dát nemohla, takže alespoň něco na zpestření chuťových buněk.
V momentě co odešel jsem si psala pár zápisků ke každému z jmen. Zajímavostí bylo to, že tyto zápisky byly v podání pouhých písmen, které spíše označovaly název nějaké zbraně. Tito lidé nebyli vždy zcela bezproblémový. Samozřejmě jsem se nehodlala bezhlavě vrhat do problémů, ale zálohu u sebe mít musím, nebo spíše něco čím bych se mohla ubránit.
Potahovala jsem u toho první cigaretu a můj výraz vypadal opravdu spokojeně. O pár minut později mě však vyrušil nějaký mladý muž s prosbou o cigaretu. Zvedla jsem zrak směrem k němu a jenom chvíli na něj upřeně koukala. Mojí reakci začal mírný cuk těla. [dirspeech]Oh, samozřejmě. Prosím.[/dirspeech] Vytáhla jsem krabičku, do které jsem zespodu klepla a k němu se povytáhla jedna z cigaret. [dirspeech]Doufám že na Vás nebudou moc silné.[/dirspeech] Pousmála jsem se směrem k němu a periferním viděním sledovala kde asi mohlo být jeho místo. Za normálních okolností bych mu nabídla jedno místo před sebou, ale bylo zde poměrně prázdno a já nevěděla jestli tu s někým je nebo na někoho čekal.

[sparkname]Vypravěč[/sparkname]

Zmatení v Theově hlavě akorát tak ještě více sílilo. Policie dorazila na místo a našla tam pouze omámeného chlapce a hořící kontejner. Nikdo z nich příliš nechápal, ale bylo jasné, že chlapce musí tak jako tak vzít do nemocnice a počkat, dokud se neprobere, aby mohl proběhnout výslech. To dobou, co přijela pro Luciuse sanitka, aby ho mohla převést do nemocnice již Theo dávno pobíhal o několik ulic dál, svírajíc tazer v ruce jako kdyby ho měl snad každou chvíli někdo přepadnout. Najednou mu přišlo, jako kdyby se svět kolem něj začal jednoduše hroutit, a on nevěděl co má dělat ani komu má věřit, protože kolem něj byl jen chaos. Netušil ani, jestli vůbec může jít domů, nevěděl jednoduše vůbec nic. I přes to všechno však v jeho hlavě, někde hluboko, bděla myšlenka. Přemýšlel nad tím, co se stalo, a i když to překračovalo hranice jeho chápání, jeho zvědavost mu nedala a tak musel neustále přemýšlet nad tím, co se to vlastně v té uličce předtím stalo. Ačkoli to příliš nechápal a možná tomu stále ani částečně nevěřil, tak nějak chtěl přijít na to, o co vlastně jde. A tak si zvolil jedno z nejlepších míst, kde může tohle ozkoušet bez toho, aniž by na něm bylo tisícero očí, a tím místem byl Central Park. Klidné místo plné zeleně, kde se dá lehce najít nějaký odlehlý kout. Po několika minutách chůze dorazil do parku, který byl k jeho překvapení tak středně zalidněný, chtěl si najít nějaké vhodné místo, kam by se mohl zašít bez toho, aniž by ho otravovali lidé kolem.


[sparkname]Mezitím
V divadle...[/sparkname]

[dirspeech]Nuže, musel jsem se přece podívat na to, do čeho vlastně naše firma investuje. Musím uznat, působivé představení, ačkoli na podobný druh umění příliš nejsem, má žena toto miluje, určitě toho někdy v budoucnu využijeme, takové soukromé představení by ona určitě ocenila. Mohli bychom se domluvit na termínu, slečno Moonroová?[/dirspeech] Optal se zvědavě Alan zatímco se pomalu zvedal z židle, ve které doteď seděl. [dirspeech]Napadlo mne, že by to bylo vhodné jako jistá forma odbourání zábran mezi vámi a firmou, trošku příjemnější prostředí jak to firemní, a hlavně kontakt s ženou a ne jen muži,[/dirspeech] dodal ještě načež se lehce pousmál. Představení bylo vskutku povedené, a nabídlo příležitost, kterou se musel alespoň pokusit využít, nakolik to zatím vypadalo, že plán jde přesně tak, jak původně zamýšlel.


[sparkname]Mezitím
V podzemí hotelu...[/sparkname]

Pohledy všech přítomných spadli na právě příchozího Annyho, který kromě toho, že samozřejmě jeho muskulatura působila určitý respekt probudil zájem všech mafiánů tím, že v ruce držel katanu a tak nějak sen nezdálo, že by příliš řešil to, že oproti němu stojí hned několik mužů, kteří mají samopal. [dirspeech]Tak co čumíte, střílejte idioti![/dirspeech] Vykřikl muž za nimi, pravděpodobně jejich vůdce, načež se otočil a pomalým krokem se vydal směrem k nyní bezvládné dvojici chlapců. Nechtěl příliš mrhat časem pro nějakého exota a jeho cíl se nyní nacházel jen kousek od něj. Teprve až když uslyšel nepřetržitý zvuk střelby se pozastavil a otočil se. [thinking]To do něj chtěl vystřílet snad celej zásobník nebo co?[/thinking] pomyslel si společně s tím, jak se otáčel, k jeho překvapení však Anny, stále svým pomalým krokem, pokračoval i skrze střelbu. Kolem něj doslova lítaly cákance krve z toho, jak několik desítek kulek prolétalo skrze jeho tělo, žádná z jeho ran však nekrvácela, a trvalo to nějakou chvíli, než si mafiáni uvědomili, že ani žádné rány nemá. A že jakékoli zranění, bez ohledu na to, jestli se nachází v oblasti hlavy či je to jen lehké škrábnutí na boku, se mu zahojí.
[thinking]Co tohle zase kurva je za mutanta?[/thinking] Pomyslel si šéf zatímco viděl, jak se Anny nenávratně přibližuje k jeho kumpánům. Moc nechápal, co se právě dělo, ale na rozdíl od jeho hloupých podřízených věděl, že tohle nemá cenu. Změnil proto trošku svůj původní plán a jen proběhl kolem dvojice chlapců, načež procedil skrze zuby: [dirspeech]Však my se ještě uvidíme chlapci.[/dirspeech] Poté praštil do jedné z cihel na stěně a ta se v mžiku oka otočila a muž zmizel neznámo kde...


[sparkname]Mezitím
V podzemí Invitechu...[/sparkname]

[dirspeech]Je to jako velice živý sen, nebudete mít pocit, že někoho sledujete, uvidíte to jeho očima, a to doslova. Uvidíte, ucítíte a pochopíte vše, co věděl i váš předek. Váš mozek to bude brát jako jeho vlastní sadu vjemů a znalostí, proto dochází k tak rapidnímu učení skrze jeho použití,[/dirspeech] začal muž, načež se dotkl konzole před sebou a Animus se lehce rozsvítil, [dirspeech]každý subjekt prožívá útržky z minulosti, kterým říkáme sekvence. Jen málokdy se stává, že má subjekt přístup skrze svou genetickou paměť k lineární minulosti, jsou to spíše různé úseky, které jsou obsažené v paměti. V případě, že je vzpomínka z nějakého důvodu nečitelná dojde k desychronizaci, to je proces odpojení od Animu. Desynchronizace má ochránit mozek před možnými následky toho, že by subjekt zůstal v Animu i přes to, že je vzpomínka z nějakého důvodu nečitelná či nedostupná. Vzhledem k tomu, že mozek vnímá každý vjem či znalost jako vlastní však cítite i veškerou bolest či dokonce emoce, které cítil váš předek,[/dirspeech] dokončil monolog, načež stiskl několik čudlíků a před nimi se zjevil hologram rotující trojšroubovice. [dirspeech]To, co popisuji je efekt prolínání. Ten způsobuje, že mozek vnímá vše jako kdyby to aktuálně prožíval i přes to, že se jedná pouze o genetické vzpomínky. Genetické vzpomínky jsou data, která jsou zapsaná ve vašem genomu, a nesou je pouze lidé, kteří sdílejí DNA s ISU, tedy mají trojšroubovici. Proto dokáže Animus číst pouze vzpomínky takového předka, který též disponoval genetickou pamětí a nemůže se stát, že by jste se ocitli ve vzpomínkách nějakého vašeho příbuzného, nakolik je ITA gen velice výjimečný v průběhu generací,[/dirspeech] dodal ještě, načež hologram DNA zmizel. [dirspeech]Animus monituruje veškeré vaše tělesné funkce stejně jako aktivitu mozku, a pokud by došlo k ohrožení subjektu, automaticky desynchonizuje sekvenci. I přes to je však vyžadován dohled další pověřené osoby, nakolik se sekvence nedá deaktivovat zevnitř samotného Animu, nebo o tom alespoň naši technici nevědí,[/dirspeech] dokončil dlouhý monolog. Ještě se porozhlédl po místnosti. [dirspeech]Animus je stroj, který čerpá obrovské množství energie, proto máme aktuálně k dispozici pouze tři,[/dirspeech] dodal ještě na otázku Maddie ohledně toho, co dělají ostatní stroje v místnosti.


[sparkname]Mezitím
V hotelu...[/sparkname]

[dirspeech]Děkuji mnohokrát,[/dirspeech] odpověděl muž a vzal si jednu cigaretu z balíčku, [dirspeech]moc se omlouvám, že vás takhle ruším. Ale vždycky v ten nejhorší moment dojdou, a v tomhle hotelu se nedají snad nikde koupit, je to hrůza,[/dirspeech] dodal ještě, načež vytáhl krásný kovový zapalovač, který měl na svém těle cosi vyřezaného, přes jeho prsty to však Lucy nedokázala pořádně přečíst. [dirspeech]Ještě jednou díky, zachránila jste mi celý den. A co vůbec taková krásná dívka dělá sama v tuhle dobu v hotelové zahrádce?[/dirspeech] optal se muž, načež nahodil lehký úsměv a potáhl si z cigarety. Nechtěl být příliš dotěrný ale zároveň chtěl navázat kontakt, takže ještě čekal na odpověď, které se mu dostane a podle toho se popřípadě posadí ke stolu, u kterého Lucy seděla.
[dirspeech]Nechci být dotěrný, jen jsem si řekl, že by bylo neslušné jen tak odejít, když jste mi nabídla,[/dirspeech] dodal ještě a poukázal na cigaretu, kterou měl mezi rty.

[sparkname]Cassiopea Moonroe[/sparkname]

Nadšená z jeho reakce, jsem se se potutelně usmála, tak to vypadalo v mém převleku, že začnu každou chvíli příst. Dala jsem si ruce za záda a mírně sebou zakymácela do stran.
[dirspeech]No bylo by to jistě úžasné, ale nevím jestli zvládnu celý ansábl dotahat do firmy.[/dirspeech] podrbu se za zátylkem.
[dirspeech]Ale jistě velmi ráda Vaší ženě zatančím. pro sponzoring všechno, že?[/dirspeech] Po očku jsem se podívala za sebe, už mě sháněla kostymérna.
[dirspeech]Pane Rikkine, omluvte mě, už ze mě chtějí udělat normální lidskou bytost. Tak jestli dovolíte já se skočím převléknout, a pak bych si Vás našla. Máte pozvání na VIP večírek, tak tam bych si Vás později našla.[/dirspeech] usměju se mírně se ukloním a spěšně jdu do kostymérny, kde už na mě čekala Dita a dost mi vynadala, jaktože s kostýmem courám po všech čertech. Nejdříve mi pomůže svléknout se z kostýmu, potom mě začne odličovat. Trvá to tak 20 minut. Rozhodně kratší doba, než když mě do toho dostávali. Když už jsem vypadala jako zase já, usmála jsem se na sebe do zrcadla.
[dirspeech]Tak já jdu, Dito, uvidíme se na večírku.[/dirspeech] kývnu na ní a jdu do salonku na večírek pro VIP hosty, kde by měl být i pan Rikkin, kterého netrpělivě vyhlížím.

[sparkname]Vypravěč[/sparkname]

[dirspeech]Nemusí to být představení o takové velikosti. Klidně by stačilo i solo, nakolik vy jste v podstatě tváří celého sponzoringu a též člověk, který jej reprezentuje,[/dirspeech] dodal, načež se lehce zastavil. Byl rád za pozvání na party, dalo mu to příležitost další komunikace s Cassie. Na její poznámku o kostýmu jen lehce kývl hlavou a následně se tedy vydal do salónku, kde se podle všeho měl odehrávat onen večírek. Očekával, že to bude trvat nějakou dobu, a tak si mezitím objednal jeho oblíbený drink u baru a posadil se k jednomu z mnoha stolů, jež byly v salonku k dispozici. Zatímco lehce usrkával drink odemkl svůj mobil a začal na něm cosi dělat, vyřizovat schůzky a zapisovat důležitá data do kalendáře.
Po 20 minutách, což mu přišlo jako úplná chvíle Cassie přišla, již převlečená do normálního oblečení. Jakmile ho uviděla, zamířila si to přímo k jeho stolu. Alan se zvedl a nabídl ji židli. [dirspeech]Nuže, jak jsem říkal již předtím. Stačilo by klidně menší překvapení, u mne v domu, pro mou ženu. Či klidně solo představení, to už bych nechal asi na vás, nakolik se, jak jsem již řekl, nevyznám v těchto věcech,[/dirspeech] poznamenal, načež si opět lehce usrkl ze svého koktejlu. [dirspeech]Myslím si, že by to byl ideální způsob, jak vám trošku přiblížit firmu v jiném, na tak sterilním prostředí,[/dirspeech] dodal.

[sparkname]Theodor Raincrow[/sparkname]

Svět kolem něj jakoby se mu začal propadat pod nohama. Naštěstí pro něj už mu dávno nebyly tři. A jakkoliv byla panika, která ho zachvacovala až nepříjemně známá věděl teď o něco líp, co by měl dělat. Soustředit se na přežití. Nebo si to aspoň myslel. Ale nehledě na to v jakém stresu byl, nemohl se přimět k tomu, aby věnoval plnou pozornost svému okolí. Do jeho mysli se stále vkrádaly dotěrné myšlenky ohledně neskutečné události, jíž byl právě účastníkem. Tohle se mu ještě nikdy nestalo. Bylo to jako vlezlá písnička, kterou člověk nemohl vyhnat z hlavy nehledě na to, jak moc si to přál.
Ve skutečnosti musel dávat ještě menší pozor, než si myslel, protože po několika odbočkách mu došlo, že je někde úplně jinde, než čekal. V celém tom zmatku při prvotním úprku, to musel celé zmotat. Kdyby tohle viděl někdo z jeho bývalého velení, tak měl ugrilovaný zadek. Na druhou stranu orientace ve velkých městech nikdy nebyla jeho forte.
Okolnosti toho, jak se sem dostal ho ale zajímaly méně, než to co s tím bude dělat. Nakonec vyhrál jeho pud po bezpečí a přírodě a místo toho, aby se složitě dostával skrz nepřátelské ulice ke svému původnímu cíli, rozhodl se dočasně vzít zavděk Central Parkem, jakkoliv se mu za normálních okolností vyhýbal.  Byl od něj nejblíž a pro jednou jeho touha po aspoň trochu přátelském prostředí přemohla jeho nechuť k umělé civilizovanosti a přelidněnosti celého místa.
Netrvalo dlouho a s taserem stále křečovitě sevřeným v ruce vstoupil na území pravděpodobně nejslavnějšího parku světa. Nebylo tu tolik lidí, kolik by tu čekal, což ovšem neznamenalo, že by jich tam bylo nějak málo. Přesto ho přítomnost přírody, jakkoliv domestikované, trochu uklidnila a svaly, o kterých do té doby ani nevěděl že je měl zatnuté, s úlevným pocitem povolily.
Našel si co nejodlehlejší místo přímo vedle Hallett Nature Sanctuary, od které ho bohužel dělil plot. Poté co se několikrát ujistil, že v blízkém okolí nikdo není se s úlevou svalil u paty stromu, opřel se o něj zády a dovolil si chvíli oddechu, zatímco skrz hrazení obdivoval relativně netknutou přírodu na druhé straně. Ruka mu stále spočívala na paralyzéru, po jehož rukojeti začal nepřítomně přejíždět ukazováčkem.
Ruka mu stále spočívala na paralyzéru. Ruka mu stále spočívala...
Šokovaně ho vytáhl z kapsy a zadíval se na něj s výrazem, jakoby ho právě osobně urazil.
Ruka mu stále spočívala na paralyzéru. Na tom paralyzéru, kterým před nějakou chvílí spolu s mužem, který ho držel, proletěl jakoby byl vzduch.
Po krátkém očním souboji, který taser neoblomně vyhrával, vystřelila Theova levačka ke dvěma kulkám na konci drátů, jakoby čekal, že až se je pokusí chytit, neodvratně se mu zbraň rozplyne v ruce. Ale nic takového se nestalo. Ještě chvíli tak strávil jejím osaháváním ze všech stran, než seznal, že skutečně není o nic méně skutečná, než jeho vlastní zbraň. Jestli chtěl dojít v celé věci nějakého pokroku zbýval jen jediný logický krok. Který působil shodou okolností naprosto šíleně.

A tak se stalo, že místo aby se Theo třicet minut, po tom co se tak rozhodl, schovával na stromě, odhodlával se místo toho k sáhnutí na dvojici zapnutých elektrod, které visely z jedné z jeho větví. Hlavou mu ještě prolétla myšlenka na to, že je naprostý idiot, než jí zahnal hlubokým nádechem a každou rukou vystartoval po jedné kulce. Místo toho, aby se jeho ruce ale sevřely v elektrické křeči, proletěly skrze elektrody, jakoby tam ani nebyly. Chvíli zůstal zaraženě stát a pak se o to pokusil znova. A ještě jednou.
Potom zkusil chytit jen jednu z nich. Jeho ruka spolehlivě spočinula na chladném kovu. Sotva se ale pokusil uzavřít obvod, jeho ruka se sevřela naprázdno.
Trvalo ještě pár pokusů než svěsil ruce podél těla s očima stále upřenýma na elektrody před sebou. Pořád nedokázal vysvětlit co se dělo. Ale byl si jistý jednou věcí. Bylo to, jako by ho něco záměrně ochraňovalo od zranění. Jako by se taser změnil ze skutečného v neskutečný ve chvíli, kdy by ho poranil. Ještě chvíli tak zůstal nečinně stát a přemýšlel nad celou věcí. Hlavou mu vířil houf otázek.
Bylo to pralyzérem samotným? Proč by na světě existoval taser, který by se bránil zranění konkrétně jeho? Jakkoliv to dělal.
Do mysli se mu vkrádala egoistická myšlenka, že centrem podivného dění možná není zbraň, ale on samotný. A jakkoliv by si za ní nejradši nafackoval - proč by zrovna jeho měla jakási záhadná síla chránit před zraněním?- nakonec seznal, že je to hypotéza, kterou bude muset vyzkoušet. A bude muset počítat s tím, že se mu může dostat negativního výsledku.
Chvíli přemýšlel nad tím, jak to udělat. V pouzdře u pasu stále odpočíval jeho Glock, ale to bylo opravdu to poslední, co hodlal použít. Už viděl, jak vysvětluje na pohotovosti, že se střelil do nohy, protože si myslel, že se kulka stane přeludem. Nakonec jeho pohled opět spočinul na nedalekém plotu. Postavil se přímo proti němu a chvíli s pohledem na něj zhluboka dýchal.
[thinking]Představ si v hlavě co se chystáš udělat. Nesmíš uhnout. Nesmíš zpomalit. Počítej s tím, že narazíš,[/thinking] prováděl sám sebe skrz mentální cvičení, které shledal nezbytným pro uskutečnění celého pokusu. Poté, co byl ve své hlavě svědkem několika ošklivých zlomenin nosu výsledkem přímého nárazu, když usoudil, že připravenější už asi nebude, se se vší vervou rozběhl proti plotu.
Teprve asi v půli cesty vstříc jeho osudu mu došlo, že se do toho celého pustil s něčím, co ze všeho nejvíc připomínalo válečný pokřik, který byl vedlejším účinkem celého toho hecování, jenž činu nutně předcházelo.

[sparkname]MADDIE[/sparkname]

Myšlienka, že by som mohla na vlastnej koži prežiť spomienky niekoho iného ma absolútne uchvacovala, navyše som okrem starých rodičov z rodiny nikoho nepoznala. Áno, máme veľkú rodinu, mama má tri sestry a tie kopec detí, ale všetky sú mladšie ako ja. Otec má zas brata a ten má syna o 7 rokov staršieho odo mňa. Ale tam to bohužiaľ tak nejak hasne. Dokonca netuším, či som pôvodom zo Španielska ale sú moje korene niekde úplne inde. Na mieste, kde by som si to ani nevedela predstaviť. Preto ma až príliš zaujímalo, kam ma tento zvláštny prístroj zoberie.
Nedostala sa mi odpoveď ohľadom toho vŕtania, ale tak snáď nie, aj keď konštrukcia toho stroja ma trochu znervózňovala tak som sa rozhodla povypytovať ešte na zopár základných vecí. [dirspeech]Viete mi o tom povedať ešte niečo viac? Napríklad koho spomienky budem prežívať? A ten predok mal rovnaké schopnosti ako ja? A ako dlho tam budeme?[/dirspeech] zasypala som doktora otázkami dúfajúc, že mi to trochu priblíži, do čoho sa to chystám vrhnúť po hlave. Nevedela som sa dočkať, kedy sa naučím používať svoje schopnosti, no nechcela som pôsobiť vystrašene či netrpezlivo. Najlepšie je najskôr si overiť všetky fakty, tak ako to robil Nate. Ten chlap ma udivoval čím ďalej tým viac. Ako to mohol byť ten istý Zeke, s ktorým som si tak rada písala, no považovala ho za neuveriteľného nerda? Tá jeho chladnokrvnosť bola zvláštnym spôsobom príťažlivá a možno by bolo celkom zaujímavé skúsiť v ňom prebudiť city k niekomu inému ako sestre. Schválne, či ich vie dať najavo. Z kresla som sa naňho významne pozrela a prehodila s úsmevom na tvári [dirspeech]Tak čo, ideme na to?[/dirspeech]

[sparkname]EACHANN SHAHON[/sparkname]

Človek si za pár hodín nezvykne na to, že na neho strieľajú. Keď sa do mňa opreli prvé výstreli inštinktívne som si zakryl tvár no.. nie že by to pomáhalo. Diera za dierou. Síce ma ich útoky nedokázali zabiť, no boleli... nepredstaviteľne. Jeden by som prežil. Asi aj dva. No toľko naraz? Keď sa konečne aj poslednému z nich minuli náboje, ruky som zložil dole. Cez diery v oblečení zas len hladká pokožka, no dosť nasratý výraz na mojej tvári. Až priam šialený. Mal som vypulené obe oči, zorničky rozšírené na max, zaťaté zuby a rukoväť katany, ktorú som zvieral v jednej z rúk. Nemal som v pláne ju vytiahnúť z púzdra. Nope, o katanách som toho moc nevedel. Ale taký baseball? Ani som neregistroval ich vodcu. Mal som toľko cieľov. Doslova tma. Videl som len moje ciele, držiace zbrane. Rozbehol som sa k prvému, ktorý v panike pravdepodobne začal prebíjať kvér. Rúčka v oboch rukách, napriahnutie a následné tresknutie z celej sily. Stihol tam dať ruku, no ja som aj tak započul praskavý zvuk jeho kostí. Nebol to jediný útok katanou. [dirspeech]Č*rák! Kretén ! poj*baný sopliak![/dirspeech] Pokračoval som. [dirspeech]Vieš ... ako.. to.. ku*va .. bolí?[/dirspeech] Znova a znova. Úplne som ignoroval ostatných. Hlava mafiána už dávno nepripomínala svoju predošlú podobu. No ja som stále pokračoval. Krv som si zotrel z tváre rukávom, ktorý bol natoľko krvavý, že mi vôbec nepomohol. Aspoň som ju však nemal priamo v očiach. Pozrel som sa na ostatných, katanu si opierajúc o rameno, znova na štýl basebalovej pálky. [dirspeech]Palte všetci do.. preč![/dirspeech] Poukázal som koncom púzdra smerom k výťahu a schodom. Ak sa teda znova nerozhodli strieľať. Zhlboka som dýchal. Nebol som unavený, len moje telo opúšťal adrenalín, ktorý sa vo mne nazbieral za ten krátky čas.

[sparkname]NATHAN MILES[/sparkname]

[dirspeech]Teoreticky je možné sa odchýliť od spomienok predchodcu natoľko, že systém zasiahne a vynúti desynchronizáciu, čo by mohlo viesť k odpojeniu alebo reštartu spomienky,[/dirspeech] pomyslel som, zároveň si to mumlajúc popod nos, čím som si v podstate len uceľoval obraz toho, čo už mi ten chlapík povedal. [thinking]Nátlak na mozog musí byť enormný, nemalo by pravidelné vysedávanie v Animuse riziká na psychiku? Prežívať to príliš často, kolo dokola a tak ďalej… jeden by si predsa časom mohol začať pripadať, že je viac svojím predkom než sebou samým,[/thinking] napadlo mi v myšlienkach zatiaľ čo sa Maddie pýtala na svojho predka. Mňa táto otázka príliš nezaujímala, pokiaľ som vedel, bol som z úplne obyčajnej rodiny, bez akéhokoľvek významného človeka, hoci je pravdou, že zo strany môjho biologického otca som nikoho nepoznal. Odkryl som rukáv, aby som skontroloval Ezekielove staré hodinky, ktoré boli nefunkčné presne tak, ako byť mali. Od blúdenia vo vlastných myšlienkach ma vytrhlo až nepríjemné škrtenie pri krku. Rozopol som si horný gombík na košeli bez saka a kravaty, ktoré som nechal vo pridelenej izbe. Keď sa ma Maddie opýtala, či do toho ideme reagoval som možno pohotovejšie, než som mal vo zvyku a asi po prvýkrát od dnešného večera som sa úprimne pousmial, [dirspeech]horím nedočkavosťou,[/dirspeech] zahlásil som postupne spúšťajúc oči od príťažlivej spoločníčky k stroju budúcnosti s názvom vyrytým nápisom Animus. [dirspeech]Ešte než začneme, ako sa to voláte?[/dirspeech] obrátil som sa k mužovi, ktorý sa nám stále nepredstavil očividne pohltený vysvetľovaním toho ako všetko naokolo funguje. Zvlášť z mojej strany mohla otázka vyznieť zvláštne pretože, keď sa začalo jednať o zdieľanie poznatkov bol som na tom celkom podobne… úplne som prestal vnímať tieto podstatno-nepodstatné detaily.

[sparkname]Cassiopea Moonroe[/sparkname]

Přisedla jsem si nadšeně k němu, barman byl už zvyklý, co si objednávám, a tak jen co jsem si sedla, mi přinesl mojito bez alkoholu. Řídila jsem.
[dirspeech]Takže sólo nebude problém. Potřebuji jen ozvučení a nějaká stabilní ideálně rovný prostor a přístup k vodě. [/dirspeech]řeknu a usrknu si svého drinku. Z dnešního vystoupení jsem měla vážně dobrý pocit, a to že tu pan Rikkin byl, ještě lepší. Bylo vidět, že má skutečně zájem.
[dirspeech]K mému vystoupení je ideální tma a ideálně někde venku, jestli by to bylo možné.[/dirspeech] Ano hodlala jsem předvést svůj nejnovější koníček. Ohnivou show.
[dirspeech]Pojďme se tedy domluvit na termínu. [/dirspeech]vyzvu ho, jelikož můj rozvrh byl stále plný.

[sparkname]Lucia McGolden[/sparkname]

Muž si obratně nabídl cigaretu kterou jsem mu nabídla při jeho žádosti. Nemohlo mi uniknout to jak s chutí cigaretu přijal, rozhodně byl někdo kdo v tomto oboru měl zkušenosti, jeho zapalovač byl toho důkazem. I přes to jsem si všimla skrze prsty, kterými držel zapalovač a následně škrknul, jakéhosi vyřezaného nápisu, který jsem však přes úchop nedokázala přečíst. Z mého bádání a snažení se přečíst nápis mě ale vytrhl svou otázkou. Také jsem si potáhla si cigarety, dala nohu přes nohu a na malou chvíli svůj blok zavřela a mírně jsem povysunula koutky úst vzhůru. Rukou jsem mu nabídla místo u stolu hned naproti mě.
[dirspeech]To že jsem sama jste si odůvodnil z toho že tu sama sedím, nebo jste mě snad viděl už při příchodu?[/dirspeech] Ano, moje reakce asi nebyla tak zcela na místě, hodně lidí by si jí mohlo zvláštně vyložit. Moji rodiče mě toho naučili spoustu, co mě však naučila je praxe stylem [thinking]Důvěřuj, ale prověřuj.[/thinking] Nemohla jsem vědět, normálně se ke mě lidi takto nehlásí a dokonce ani když něco chtějí. Neměla jsem na to zkrátka auru, tak mi to tedy vždy připadalo, nebo jsem se tak alespoň ve společnosti cítila. Jeho kompliment o krásné slečně jsem nějak přešla. Bylo to milé gesto ve slovním podáním. Měl jen tu smůlu že já na tyto věci opravdu nebyla. [dirspeech]Položil jste mi otázku, což znamená že skóre by se mělo vyrovnat.[/dirspeech] Povzdechla jsem si, sama jsem nevěřila tomu že to dělám, ale známosti se mi hodí vždy a v tomto hotelu byly zpravidla pouze zajímavý lidé. Takže jsem k němu natáhla ruku, představit se když už spolu máme nějak komunikovat snad bylo slušností. [dirspeech]Lucia McGolden, ráda bych věděla i to Vaše."[/dirspeech]

[sparkname]Vypravěč[/sparkname]

Dlouhou chvíli Theovou hlavou procházelo snad na tisíce myšlenek, bylo to jako jeden proud, ze kterého si nedokázal pořádně vlastně vybrat. Měl tolik otázek a odpovědi tak nějak nepřicházely, a proto se pravděpodobně rozhodl, že si je bude muset udělat sám. Nakonec došel k faktu, že nezbývá nic jiného, jak to jednoduše zkusit na vlastní kůži, a to doslova. Po potřebné mentální přípravě a proto rozeběhl oproti plotu v naději, že nespadne na zem s obtisklým vzorem na obličeji. Jen několik sekund předtím, než by došlo k nenávratné kolizi s tvrdým drátem projel jeho tělem zvláštní nepopsatelný pocit, instinktivně zavřel oči a k jeho překvapení necítil vůbec žádný nápor, ba naopak, jako kdyby to byl jen vzduch. Když je otevřel nacházel se již na druhé straně plotu, nikde ani známky potom, že by mělo dojít k jakékoli kolizi jeho tělem s plotem. Nejdříve jeho tělo naplnil úžas, který však vystřídal i lehký strach a mnohem více otázek. Nevěděl vůbec, co si má myslet, a celé tohle mu připadalo spíše jako z nějakého sci-fi filmu.
Jeho pohled spadl na jeho dlaň, kterou začal kroužit nevěřícně před svým obličejem, pokusil se dát veškeré své 'předsudky' stranou a chvíli porazit hranice racionálního myšlení. Pokud tedy měl tuhle 'sílu', dost možná je právě ta síla důvodem toho, proč po něm šli oni chlapi. A pokud ho dokázali najít i předtím, pravděpodobně ho dokážou najít i nyní, kdo ví jestli používání té schopnosti nedělá jeho hledání ještě i mnohem jednodušší. Musel přijít na to, co dělat teď. Neměl pořádně kam jít a nevěděl o nikom, kdo by mu mohl s tímhle problémem pomoci, musel nějak přijít na to, jestli neexistuje někdo nebo něco, kdo by mu dal odpovědi.


[sparkname]Mezitím
V podzemí Invitechu...[/sparkname]

[dirspeech]Každý člověk má jiného předka a jinou pokrevní linie. Prvně provedeme sken, skrze který zjistíme vaše genetické predispozice. Ale mnoho významných jedinců ve všech oblastech děkovalo za jejich genialitu právě ISU DNA, což má za následek častý výskyt velice známých jmen,[/dirspeech] odpověděl muž Isabel zatímco cosi nastavoval na konzoli před sebou. [dirspeech]Ano ale nedoporučuje se to dělat, nakolik taková násilná desynchronizace není zrovna nejlepší pro lidský mozek. Účinek Animu v dlouhodobém směru na lidský mozek celkově nemá dobrý dopad, nakolik při přílišném vystavení vjemům předka bez větších mezer může způsobit splynutí vzpomínek a emocí předka a vás,[/dirspeech] dodal ještě. [dirspeech]Jednoduše řečeno je dobré se držet vaší genetické paměti, nakolik pokud by jste se snažili dosáhnout za její hranice, tvoří to neuvěřitelný nátlak na mozek,[/dirspeech] odpověděl ještě, načež dodal: [dirspeech]Mé jméno je Magnus. Ale většina mi říká jednoduše Em,[/dirspeech] dokončil myšlenku, to už však veškerá nastavení byla dokončena. [dirspeech]Jakmile ulehnete do Animu, proběhne proces skenování, to zabere několik sekund a pro vás se to jeví jako pobyt v prázdnotě, popsal bych to jako formující se vesmír, který nemá ani začátek ani konec. Jakmile poté Animus naváže na vaši genetickou paměť, kolem vás se zformuje svět a vy se ocitnete v těle vašeho předka. Je normální, že první návštěva Animu bývá pro subjekty velice těžká na pochopení, nakolik je to zážitek nepřirovnatelný k ničemu podobnému,[/dirspeech] začal popisovat, [dirspeech]zvenčí lze komunikovat se subjektem skrze tuto konzoli, mimo tu je subjekt kompletně nevědomí jakéhokoli okolního dění.[/dirspeech] Dokončil větu a ukázal na konzoli před sebou. [dirspeech]Bude lepší, když nejdříve půjde jen jeden z vás, aby ten druhý měl představu. Animus vytváří projekci vzpomínek v reálném čase se zpožděním zhruba 2 až 3 sekund, takže uvidíme vše, co uvidíte i vy,[/dirspeech] dodal ještě.


[sparkname]Mezitím
V podzemí hotelu...[/sparkname]

Když viděli, co se právě stalo před nimi jejich tělo jako kdyby zkamenělo. Byli zvyklí na ledacos, různé krvavé a nehumánní praktiky, ale tohle bylo i na ně moc. Navíc nechápali vůbec, co se před nimi dělo. Když uviděli zdeformovaný obličej jednoho z nich, jejich samopaly svévolně padly na zem a oni zvedli ruce nad hlavu prosíc o život. K jejich překvapení Anny udělal něco neočekávaného, a oni neváhali ani minutu a do posledního utekli směrem do chodby, kde použili nouzové schodiště k útěku z místnosti. Tou dobou byl již muž, který jim dával rozkazy dávno pryč. Anny pomalým krokem společně se zvukem kulek padajících z jeho těla poodešel směrem ke Kaynovi a Michaelovi a poukázal jim, že patří k nim. Ani jeden z chlapců nebyl aktuálně ve stavu, kdy mohli krást příliš velký odpor, navíc jasně viděli, že Anny podobně jako oni není zrovna regulérní člověk, a že jim s největší pravděpodobností právě zachránil život, nebylo proto potřeba příliš dlouhého přesvědčování. Společně s Michaelovou pomocí se Kayn zvedl a společně s Annym pomalu vyšli z podzemního úkrytu až směrem ven před hotel, kde už na ně čekalo zaparkované auto. Nastoupili dovnitř, načež se Anny dočkal pochvaly za jeho činy: [dirspeech]Skvělá práce tam dole pane Shahon,[/dirspeech] poznamenal muž v autě načež jeho pohled spadl na dvojici chlapců před ním, konkrétně na Michaela. [dirspeech]Ty jsi,[/dirspeech] odmlčel se, [dirspeech]Opus Dei.[/dirspeech] Dokončil větu. V tu chvíli se auto rozjelo směrem k sídlu Invitechu.


[sparkname]Mezitím
Ve VIP salonku...[/sparkname]

[dirspeech]Nuže, můj rozvrh je relativně nabitý. Ale určitě se shodneme na nějakém termínu, popřípadě tam já být nemusím, vážně to má být spíše překvapení pro mou ženu. S prostory a podmínkami není problém, jen vás poprosím, aby jste mi to sepsala do emailu a já to poté nechám vyřídit, aby bylo vše přesně tak, jak má být,[/dirspeech] odpověděl jí, načež si opět usrkl ze svého drinku. [dirspeech]Ideální by pro mne bylo asi ještě tento týden, nakolik by to bylo vhodné před zasedáním jakožto vložka pro vaši sponzorování,[/dirspeech] sdělil a lehce se pousmál. [dirspeech]Samozřejmě však záleží jen a pouze na vás a na vašem rozhodnutí, nebudu vá určitě do ničeho nutit, nakolik věřím v to, že takové vystoupení vyžaduje kromě talentu i nadšení samotného tanečníka,[/dirspeech] dodal ještě jako jakousi formu poklony za její vystoupení, načež očekával její odpověď.
Jeho plán zatím dokonale vycházel, problémem však bylo, že udělal možná velkou chybu v tom, že se rozhodl sblížit s dívkou na více osobní úrovni, nakolik věděl, jaký osud ji čeká v Abstergu jakožto pokusného králíka a nikdy nebyl příliš pro tyto pokusy. Když k tomu přičetl, že se s potencionální obětí dostal do téměř přátelského stavu a že ji poznal mnohem více, jak měl, stala se z toho záludná situace. Na jednu stranu přemýšlel o jeho dalším kroku, na druhou stranu byl rád, že jeho plán po tolika neúspěšných odchytech v posledních několika měsících fungoval. Rozhodnutí bylo na něm, a nebylo to lehké rozhodnutí.


[sparkname]Mezitím
V hotelové zahrádce...[/sparkname]

[dirspeech]Vlastně tu na vás čekám již od dob, kdy jste přišla do lobby. Bylo mi jasné, že sem dorazíte, nakolik podle vaší reakce jste očividně kuřačka a pokoje jsou nekuřácké,[/dirspeech] odpověděl pravděpodobně až příliš upřímně muž a lehce se pousmál, načež si sedl na židli přímo naproti Lucy. [dirspeech]Takže pokud se ptáte, ano, pozoroval jsem vás již od dob, co jste vešla, a to nejen do zahrádky,[/dirspeech] dodal jako by se téměř o nic nejednalo. [dirspeech]Já jsem Thomas, těší mne. Omlouvám se za atypické seznámení, ale vždycky jsem měl radši věci tak nějak proti proudu,[/dirspeech] dodal ještě, načež si potáhl z cigarety a odklepl si. [dirspeech]Do New Yorku mne přivedla práce, jsem začínající novinář, takže se tak rozkoukávám po městě, vy ale vypadáte, že už máte tohle město celkem v malíčku,[/dirspeech] poznamenal a poukázal na notes, do kterého se ještě před několika málo chvílemi koukala.

[sparkname]Theodor Raincrow[/sparkname]

Neměl v plánu zavírat oči. Snažil se konec konců přijít na to, co se děje a ať už měl být výsledek pokusu jakýkoliv, rozhodně by ničemu nepomohlo, že ho neuvidí. Ale když byl jen malý kousek před plotem, najednou ucítil něco, co se dalo jen těžko popsat. A jeho víčka se instinktivně sevřely bez toho, aniž by se tím na vědomé úrovni zabýval. Náraz, kterým si již několikrát prošel ve své hlavě, se ale nedostavil. Když si po zastavení a rozhlédnutí se uvědomil, co se právě stalo, naplnil ho na okamžik dětský úžas, který se přeléval téměř v euforii. Z jeho úst vytryskl na okamžik nevěřícný smích. Jeho radost ale neměla příliš dlouhé trvání. Sotva mu začaly docházet důsledky toho, co se právě stalo, a nabalovaly se na ně myšlenky o tom, co to potenciálně mohlo znamenat, zase rychle zvážněl.
Kdyby ho zajímala populární kultura, dost možná by se teď poněkud nevěřícně upnul pro pochopení k ní. Ale filmy, ani fikce mu nikdy nic moc neříkaly a tak v tuhle chvíli jen fascinovaně kroužil svou dlaní před obličejem a snažil se to celé nějak pochopit, pomocí myšlenkových rámců, které mu byly dostupné. A docházelo mu, že by to měl radši aspoň nějak pochopit co nejrychleji, protože nebylo vůbec vyloučené, že jeho setkání s těmi dvěma gorilami z před tím s tím vším nějak nesouviselo. Jeho útočník se konec konců nezdál být příliš zaskočený tím, že proletěl přímo skrz něj.
Potřeboval přijít na to, co by měl dělat, a potřeboval na to přijít rychle.
Možná, že byla jeho situace nakonec lepší, než městského dítěte odchovaného na komiksech. Vyrůstal obklopený učením a příběhy svých předků, s respektem k umění medicin manů a varováními před Malým národem a dalšími mýtickými fenomény, které by moderní věda bez mrknutí oka odsoudila jako babské povídačky. To co právě zažil, bylo jen stěží popiratelné a on se o to nehodlal pokoušet. Bylo by to akorát plýtváním cenného času, který mohl trávit snažením se o pochopení toho, co se to přesně děje.
Ze všeho nejvíc potřeboval informace. Nevěděl nic kromě toho, co zažil na vlastní kůži a faktu, že po něm někdo šel. Což nebyla zrovna šťastná kombinace.
Jeho přirozeným instinktem bylo pokusit se dovolat Onaconovi. Jestli věřil někomu, kdo by v téhle situaci dokázal pomoct, byl to on. Jenže jak se obával, dostalo se mu jen zprávy o nedostupnosti čísla. Se staříkovým životním stylem bylo podařit se mu dovolat malý zázrak. Nechal pro něj zprávu na záznamníku, že s ním nutně potřebuje mluvit a s odevzdaným výdechem zavěsil. Mohlo trvat hodiny, než se mu ozve nazpátek a on tolik času rozhodně neměl.
Nezbývalo mu, než se pokusit najít nějaké informace na vlastní pěst. Internetu v tomhle ohledu nevěřil. Byl si jistý, že by akorát skončil s řadou odkazů na nějakou nejnovější sérii čehosi a s fóry plných nadšených fanoušků. Nezbývalo mu nic jiného, než opustit uklidňující prostředí parku a vydat se do chřtánu lvího. Tedy konkrétně do knihovny.
Cesta skrz plot nazpátek byla jen o něco méně vzrušující, než ta první. Byť se tentokrát obešla bez delší přípravy a hlasitého zvukového doprovodu. Pak už jen stačilo zatnout zuby a zamířit zpátky do ulic. Měl štěstí, že knihovna nebyla příliš daleko. A musel uznat, že to bylo ve městě jedno z jeho oblíbenějších míst. Ve většině knihoven panovalo totiž ticho a zejména v oblasti faktické a historické literatury, kterou navštěvoval a kterou hodlal pečlivě prohledat i teď, se vždycky našlo místo, kde se člověk mohl posadit bez toho, aniž by kolem něj bylo příliš mnoho dalších lidí.