Tokio

First topic message reminder :

[sparkofficloc][loc first="https://i.servimg.com/u/f62/18/96/29/18/tokyo110.jpg" second="https://i.servimg.com/u/f62/18/96/29/18/tokyo210.jpg" third="https://i.servimg.com/u/f62/18/96/29/18/tokyo310.jpg"]
Tokio, dříve přezdívané jako Edo, je centrálním městem Asie a též hlavním městem Japonska. I přestože bylo v minulosti téměř dvakrát srovnáno se zemí a každoročně nad ním visí hrozba v podobě menších či větších otřesů či tsunami, je nyní jedno z nejmodernějších měst světa vůbec. Jako i v dalších metropolích zde sídlí nespočet důležitých organizací, jmenovitě například Tokijský coven, jenž je znám pro své jedinečné Onmyōdō. Ačkoli je v Tokiu převážně teplo, může se stát i to, že zde napadne sníh a jsou velice silné sněhové bouře. Tokio, jak již bylo řečeno, prošlo mnoha procesy opětné výstavby, takže infrastruktura města je poměrně nová. Napříč celým Tokiem můžete nalézt tradiční japonské budovy stejně jako moderní sídla různých společností a podobně.

Tokio je centrálním městem, nachází se zde hlavní sídla Rex Deus a Illuminati pro celou Asii. V Tokiu lze používat městské hashtagy založené na vaší aktuální poloze v nějaké specifické části či oblasti v Tokiu. Veškeré městské hashtagy naleznete vypsané, společně s popiskem daných lokalit, níže.[/sparkofficloc][sparkofficloc][/sparkofficloc]

[sparkname]Liv[/sparkname]

V celej izbe sa zrazu začal ozývať rámus, ktorý by prebral zrejme aj mŕtvolu a tou mŕtvolou som bola ja, pri čom ten rámus bol môj budík. Bolo jedenásť hodín ráno, čo je o niekoľko hodín skôr než normálne vstávam, no musela som. Dnes toho musím stihnúť dosť veľa, takže som si nemohla dovoliť vstať o druhej alebo tretej poobede. Po osviežujúcej sprche som sa konečne aspoň trochu prebudila a nakŕmila som Pam, ktorú mi mama priviezla sem, keďže doma v Seattli sa o ňu nemal kto starať a ona nikoho iného nezniesla okrem mňa, mamy a Sam. Takže toto bolo to najideálnejšie riešenie pre ňu, no dosť problémové pre mňa, keďže môj vzťah so Sam bol teraz veľmi komplikovaný. Žijeme síce v jednom byte, no od nášho "rozchodu" sa spolu takmer vôbec nebavíme a len sem tam sa vidíme keď náhodou obe vyjdeme zo svojich izieb. Aj keď mi Sam nikdy nezdelila pravý dôvod, mne to bolo viac než jasné. Všetko si to dávala za vinu a nemohla sa mi preto ani pozerať už do očí. Ničilo ju byť pri mne, no zároveň ma nechcela opustiť, preto sa rozhodla tak ako sa rozhodla a ja som to musela rešpektovať i keď som jej neraz povedala, že to nebola jej vina. [thinking]Niet nad to sa stratiť v myšlienkach keď mám najviac roboty.[/thinking] Povzdychla som si ako som hladila Pam a ona len spokojne vrnela. [dirspeech]Poďme teda na to Pam.[/dirspeech] Zazubila som sa na ňu a prešla som späť do svojej izby, kde som prešla k svojmu počítaču a zapla ho. Najprv som si teda vybavila e-maily, no samozrejme žiadna pozitívna odpoveď na moje žiadosti o prácu, tak som tomu venovala ešte aspoň ďalšiu hodinu a odoslala som ešte na niekoľko ďalších miest svoj životopis. [thinking]Nájsť si tu prácu keď nehovorí človek Japonsky je až pomaly nemožné.[/thinking] Povzdychla som si a oprela som sa na moment v kresle. Pohľadom som prešla na čas, ktorý ukazoval 12:13. [thinking]Hmm, raid nám začína o druhej, takže to mám ešte čas dopozerať konečne Jessicu Jones.[/thinking] Pousmiala som sa pre seba, otvorila som si Netflix a pustila som sa teda do toho. Ani som si neuvedomila, že kým som dopozerala posledný diel, raid nám už začal, takže som ako skoro vždy meškala, no tento krát na mňa už ostatný nečakali, keďže nás bolo stále viac a viac. [thinking]F*ck it.[/thinking] Zanadávala som si v mysli a vypla som to teda, na čo som si otvorila YouTube a začala som pozerať videá, v ktorých som sa doslova stratila na niekoľko hodín. Uvedomila som sa až keď bolo pol siedmej a Pam ma už začínala zase omňaukávať, že je hladná. [dirspeech]Ty už budeš onedlho len chodiaca gulička keď budeš takto jesť.[/dirspeech] Pokrútila som neveriacky hlavou a vyšla som z izby, kde som skoro narazila do Sam. Obi dve sme na seba len pozreli, na čo ona v zápätí sklopila hlavu a pokračovala ďalej v chôdzi do svojej izby. [dirspeech]Sam..[/dirspeech] Začala som hovoriť, no v tom momente vošla do svojej izby a zavrela za sebou dvere. Zhlboka som sa teda nadýchla a vydýchla nech sa upokojím, na čo som teda prešla do kuchyne, kde mala Pam misku. Ako som sa otvorila skrinku kde mala žrádlo, v momente ma trklo, že to bol vlastne dôvod prečo som mala ísť do toho obchodu. [dirspeech]Ach jaj, budeš musieť počkať drahá kým prídem a donesiem ti niečo.[/dirspeech] Pam na to len smutne mňaukla, tak som ju poškrabkala a vybrala som sa teda do toho obchodu.

Bolo to našťastie len pár minút chôdze od miesta kde bývame, takže som šla len v krátkom tričku s logom Deadpoola a v obyčajných čiernych kraťasoch a teniskách. Sluchátka som mala samozrejme ako vždy v ušiach, takže som vnímala len cestu pred sebou a vôbec si nevšímala svoje okolie. V obchode som nakúpila Pam rovno niečo aj do zásoby nech sem nemusím chodiť každých niekoľko dní a vzala som ešte aj niečo pre seba a niečo aj pre Sam. Tá si to síce odo mňa priamo nevezme, ale vždy keď som jej niečo nechala na linke, tak si to dala. Alebo sa toho možno len zbavila, boh vie. Zaplatila som to a vybrala som sa tento krát dlhšou cestou domov a to cez nádherný park. Posadila som sa tam na lavičku, nákup som si položila na zem medzi nohy a oprela som sa. Prv som len sledovala ľudí okolo mňa, no po pár minútach som svoju pozornosť obrátila na oblohu a mlčky som ju sledovala. Nerobila som to často, ale sem tam keď som toho mala moc na duši som si sem zašla a proste som tu len sledovala okolie alebo oblohu. Netušila som prečo, ale malo to mňa až neobvykle upokojujúci efekt, pri čom som sa tu dokázala plne uvoľniť keď som sa nemohla posledné dni vôbec vyspať bez toho aby som nemala flashbacky na tú nehodu. Rukou som si prešla po nose, kde som mala jazvu a povzdychla som si pri spomienke na to ako som sa prvý krát uvidela po tej nehode keď som sa prebrala. Zamračila som sa a pustila som si moju najobľúbenejšiu pesničku od Pretty Reckless, na čo som len zatla päsť keďže som mala chuť niečo ňou najradšej trafiť, ale ovládla som sa a opäť som sa vrátila k môjmu dýchaciemu cvičeniu, ktoré ma takmer vždy vedelo upokojiť. [thinking]Asi by som mala už ísť, Pam je hladná a pokiaľ budem ešte jedno dieťa počuť plakať, tak sa asi neudržím.[/thinking] Rukou som si pomasírovala spánok a pohliadla som pred seba, kde som videla rodinku sa hrať, na čo som si okamžite spomenula na svoju rodinu. Schmatla som radšej svoj nákup a rýchlejším krokom som sa vybrala preč, no neprešla som ani pár krokov a zrazila som sa s nejakou dievčinou. [dirspeech]Prepáčte![/dirspeech] Rýchlo som sa začala ospravedlňovať mojou lámanou Japončinou, na čo som jej pomohla vstať zo zeme. [dirspeech]Nepozerala som na cestu, je to moja chyba.[/dirspeech] Ani som si neuvedomila, že som jej to povedala anglicky, na čo mi začala pomáhať zbierať nákup zo zeme. [dirspeech]Nemusíte..[/dirspeech] Ani som to len nedopovedala a skočila mi do reči. [dirspeech]To je v poriadku, ani ja som nesledovala cestu.[/dirspeech] Povedala v celkom dobrej angličtine, čo ma dosť šokovalo. Mlčky sme to teda pozbierali do mojej tašky a ešte raz som jej poďakovala a vybrali sme sa každá svojim smerom, no ja som tam ešte na chvíľku ostala stáť a pozorovala som ju, než som sa teda aj ja vybrala pomaly smerom domov.

[sparkname]Vypravěč[/sparkname]

Aaron bloudil po sklepě a nakonec se rozhodl vzdát se mříže. Vzal židli a položil ji pod dveře, sotva dosáhl nahoru, ale tak nějak se mu povedlo rukama zachytit. Problém byl v tom, že kvůli tomu, že dveře byly zavřené měl hrozně malý prostor na to, kde se uchytit, a když se následně snažil o to se přitáhnout ke dveřím, tak to jednoduše nešlo, protože postrádal sílu potřebnou k tomu, aby dokázal s takovou minimální podporou a úchytem vytáhnout váhu celého svého těla do výšky bezmála dvou metrů. Musel jednoduše najít něco, co by mohl položit na židli či něco, co byly vyšší jak židle, aby se mohl dostat až k zavřeným dveřím. Též tam stále byla mříž, jejíž zámek se mohl pokusit jednoduše rozbít něčím, co by mohl najít ve sklepě. Ať se však rozhodl jakkoli, tak věděl, že čím více času trápí ve sklepě, tím větší je možnost, že ten někdo, kdo mohl potencionálně dveře zavřít se vrátí a nebude mít příliš hezké úmysly. Musel přemýšlet rychle, protože jeho pomyslný čas se krátil.
Byl to víceméně takový ten klasický sklep. Místo, do kterého se házelo veškeré haraburdí, které se nevešlo nahoru. Problémem bylo to, že za léta opuštění skupiny bezdomovců či zlodějů odnesly většinu věcí, které mají nějakou hodnotu a tak sklep téměř tlel prázdnotou. Kromě police, která předtím chránila mříž a židle, na které aktuálně stál tam bylo staré kolo, masivní křeslo, které ale muselo vážit mnohem víc, než by byl ochotný tahat. V rohu se nacházela stará typická lampa a u jedné stěny byl dřevěný stůl, jehož stav však Aaron odhadoval pravděpodobně na ještě horší jak schody, po kterých vyšel. Kromě těchto několika pár větších věcí ve sklepě nebylo pravděpodobně nic, na co by se dokázal Aaron postavit. Co se týkalo nějakých pomůcek, na již zmíněném stole byl otevřený kufřík obsahující základní nářadí pro kutily jako kladivo, kleště, několik hřebíků a podobně.


[sparkname]Mezitím
Na cestě v parku...[/sparkname]

Liv si hleděla svého, zaposlouchaná do své hudby mířila rychlejším tempem domu. Pravděpodobně by v tom pokračovala, kdyby k ní nepřiběhl odkudsi z lesa, který v tomto parku byl, pes. Byl to takový ten typický japonský doge, přiběhl k ní, za sebou táhl vodítko a začal se jí třít o nohu a přitom štěkat. Vypadalo to, jako kdyby se jí snažil něco říct, ona však příliš nechápala, o co jde. Zmateně položila nákup na zem a vyndala si sluchátka, klekla si a začala psa hladit, který se choval, jako kdyby ji snad znal celou dobu. Chtěl vzít vodítko, když se o to však pokusila, pes popoběhl zpět k místu, ze kterého přiběhl a po několika metrech se otočil směrem na Liv a zastavil se, skoro jako kdyby čekal, než se vydá směrem za ním.
Liv moc netušila, o co jde, ale tak nějak tušila alespoň jednu věc, a to je to, že psi jsou empatická zvířata a že se jí pravděpodobně tenhle snaží něco sdělit anebo možná ukázat, kdo ví. Na druhou stranu měla nákup a své vlastní starosti, takže se musela rozhodnout. Buď zanechá nákup za sebou a vydá se směrem za psem či si nebude psa všímat a půjde jednoduše dál svou cestou.

[sparkname]Aaron[/sparkname]

Nedosáhl. Bylo málo prostoru, ale za zkoušku to stálo. Vrátil se zpátky. V hlavě jakoby mu začaly tikat hodiny. Nevěděl, kolik má času, jak dlouho tady může být, aby se dostal v pořádku a živ do bytu. Možná tenhle prostor stále sledovali, aby se ujistili, že nikdo zvědaví zde nebude slídit? Nebo ...jak se říká, náhoda je blbec. Až moc velký blbec...se stříkačkou. Přejel mu mráz po zádech. Jenže se přitom už rozhlížel po místnosti. Pomalu přejel svítilnou, aby odhalil vše, co bylo kolem. Vnímal ty objekty. Hned mu v hlavě vyběhlo několik nápadů. jak postupovat dál. Ihned šel ke stolu, kde položil lampu. Kufřík a v něm nářadí. Kladivo. Chytil ho. Přiznal si sám sobě, nyní nechtěl raději jít dveřmi. Vzal i těch pár hřebíků. Zamířil k zámku, co tam visel na mřížích. Prohlížel si ho chvilku. Zkusil u cuknout mříží, aby se zámek zasekl v jedné poloze a nijak se nepohyboval. Zahýbal s tím zámkem a kývl si. Otočil si v ruce kladivo, aby zkosená strana mířila přímo k zámku. Pokusil se dát přímí úder k místu, kde se pojilo oko se samotným zámkem. Byl starý, mohl povolit. Když tohle nevyjde, měl v plánu další. Přelámat nohy stolu, aby zůstali jen ty nohy pořádně a tak nějak v kuse ta deska. Ty nohy by dal co nejlépe na sebe a následně i zbytky, co zbyly ze schodů a na to by položil tu desku a pak židli. Avšak nyní doufal v zámek.

[sparkname]Liv[/sparkname]

Z mobilom v ruke som si prepínala presničky, keď som z ničoho nič ucítila ako sa mi niečo huňaté začalo obtierať o nohu. Keď som pohliadla dole, zazrela som tam nádherného doge(a), ktorý za sebou ale ťahal vodítko ako by niekomu utiekol. [dirspeech]Hey there budds..[/dirspeech] Zohla som sa k nemu a začala som ho škrabkať. Túlil sa ku mne ako by som bola nejaký jeho najlepší priateľ, pri čom sme sa nikdy ani nevideli. Bolo mi to ale vážne zvláštne, keďže po menšom prieskume okolia som nikde nevidela nikoho kto by vyzeral ako jeho majiteľ. [dirspeech]Stratil si sa páničkovi?[/dirspeech] Tú otázku som skôr položila sebe než jemu, na čo som skúmavo zdvihla jeho vodítko. V tom momente ma začal ťahať ako by chcel aby som s ním niekam išla, čo som ale nečakala a skoro som zakopla o moju tašku a hodila držku na zem. [dirspeech]Chceš aby som ťa nasledovala?[/dirspeech] Spýtala som sa ho, na čo mi doslova odpovedal zaštekaním, tak som schmatla opäť vodítko, tašku s nákupom a trochu som pobehla nech mu stíham. [thinking]Dúfam, že sa nikomu nič nestalo a tento pes neprišiel len po pomoc, lebo ja som ten najhorší človek na koho mohol natrafiť.[/thinking] Prehltla som nervózne, na čo som ho pečlivo nasledovala ďalej. Rôzne scenária sa mi prehrávali v hlave, ale keď už moja fantázia začala zachádzať moc ďaleko, radšej som len vytriasla z hlavy tie myšlienky a sústredila sa na to nech si nerozbijem zobák o zem, keďže do nemocnice som nemala v pláne už v živote ísť.

[sparkname]Vypravěč[/sparkname]
#TokijskéPodzemí  

Aaron začal pomalu ztrácet naději, když v tom najednou ho zachránilo nářadí nacházející se na stole. S větší dávkou sebejistoty se odhodlal a poodešel směrem k zámku s tím, že ho zničí. Již na první ránu šlo vidět, že zkorodovaný zámek nevydrží větší nátlak, takže následovala ještě třetí a poté čtvrtá a zámek jednoduše odpadl, načež se Aaronovi naskytl pohled do šachty obdélníkového tvaru vysoké tak akorát na to, aby dokázal projít skrz. Šachta byla vyskládaná cihlami, takže to očividně bylo vytvořené člověkem, množství pavučin a špíny na jejích stěnách však značilo, že již pravděpodobně zažila i mnohem lepší časy. Netrvalo to příliš dlouho a Aaron se objevil v obrovské podzemí jeskyni, byl si jist, že tohle už nebylo vytvořeno člověkem, nakolik byly stěny, strop i země jen pouhou skálou. Nejprve příliš nechápal, kde se to vlastně nachází, ale poté mu došlo, že se muselo jednat o slavné Tokijské podzemí, které se táhlo snad pod celým Tokiem. Mnohokrát o tom slyšel, ale ještě nikdy tam nebyl, nakolik tam byl přístup samozřejmě zakázán. Rozhlédl se, masivní místnost se dělila do několika dalších chodech, celkem tří. Prohlédl si všechny tři, ale každá vypadala podobně a u žádné nebyly nějaké hlubší důvody, proč by si měl zvolit zrovna tu. I přes to si však musel vybrat alespoň jednu, protože věděl, že tu nemůže zůstat dlouho, nakolik slyšel, že mají chodby a vůbec podzemí tendenci k tomu často kolabovat.


[sparkname]Mezitím
V parku...[/sparkname]

Pes vedl Liv celkem dlouho do více odlehlé části parku. Procházela skrze keře a křoví, a ačkoli byla na zemi viditelně vyšlapaná cestička, šlo vidět, že příliš mnoho lidí ji nepoužívá. Po několika minutách najednou uslyšela křik, několik mužských hlasů. To ji trošku vyděsilo, ale pohled na psa ji tak nějak dodal odvahu a tak se rozhodla prozkoumat celou situaci. Z pozadí keřů mohla vidět skupinku tří mužů, kteří očividně ohrožovali čtvrtého muže, který na kolenou klečel s rukama za zády. Nevypadalo to však příliš jako normální přepadení, nakolik muži měli na sobě oblek a v rukách zbraně s tlumičem. [dirspeech]Je mi líto Tommy, ale už nám jsi k ničemu,[/dirspeech] řekl jeden z mužů v obleku držící zbraň, načež přiložil hlaveň na čelo klečícího muže. Z celé scény to vypadalo jako jakási poprava či něco podobného, jedna věc však byla jasná, byla to otázka pouzen několika sekund, než muž na kolenou dostane jeden zásah a padne na zem v kaluži krve.
Rozhodnutí bylo na Liv, na jednu stranu to byla jen normální dívka, která se těžko ubrání vůči ozbrojeným nepřátelům, na druhou stranu... bylo správné jen tak pozorovat, jak člověk před ní umře a ani se o nic nepokusit? To byla otázka, kterou si musela položit a na kterou musela odpovědět mnohem rychleji, než se jí líbilo. V tom zamyšlení si ani nevšimla, že pes, který ji do celé scény dovedl zmizel jako kdyby tam snad ani nikdy nebyl, nyní to byla pouze ona, muži a jedno velké rozhodnutí.

[sparkname]Liv[/sparkname]

V tejto časti parku som nikdy nebola, čo ma dosť miatlo, ale nestrácala som dôveru v toho psa. Predsa len na konci tejto veľmi neobvyklej cesty sa mohol nachádzať niekto, kto mohol byť na pokraji života a to som nemohla len tak dopustiť. [thinking]Od kedy sa zo mňa stal niekto, kto sa vôbec takto stará o iných?[/thinking] Pousmiala som sa na moment, na čo som ale začula zrazu hlasy nejakých mužov. Okamžite som sa prikrčila za najbližší krík a pevne som stisla vodítko toho psa a pozrela mu do očí. [dirspeech]Do čoho si ma to dostal kamarát?[/dirspeech] Šepla som mu, na čo som ale pustila vodítko a podišla som čo najbližšie sa dalo bez toho aby ma mohli vidieť a obzrela som si situáciu. Traja muži stáli okolo štvrtého, ktorého jasne ohrozovali a očividne to brali fakt vážne keď som si všimla priloženú pištoľ k jeho hlave. Zatla som pevne päsť a schovala som si sluchátka do vačku, na čo som ich odpojila a vybrala som si mobil. Napísala som do neho číslo polície, no keď som počula čo ten muž povedal, vedela som, že nebudem mať čas sa tam ani dovolať a ten muž zomrie. Okamžite som teda prešla na fotoaparát, na čo som sa uistila, že mám zapnutý blesk a vyfotila som si ich. Adrenalín mi v ten moment stúpol na veľmi vysokú hladinu. [dirspeech]"Nechajte ho žiť a táto fotka sa nikdy nedostane k polícii!"[/dirspeech] Zakričala som im spoza kríkov, na čo som sa ale stále neukazovala, takže mohli počuť môj hlas, no nevideli komu patrí. [thinking]Oh môj bože.. Prečo som to spravila!"[/thinking] Sykla som po sebe naštvane, keďže teraz som si na krk zavesila troch vrahov, ktorý by ma neváhali zabiť behom sekundy a potom by sa vrátili zrejme dokončiť to čo začali. V každom prípade som ale dúfala, že som aspoň získala čas tomu štvrtému mužovi a ja som sa pripravovala na útek v prípade, že by sa po mne rozbehli. Okamžite som začala skúmať pohľadom svoje okolie, keďže som vedela, že sa musím skryť, lebo mi bolo viac než jasné, že by som im neutiekla ďaleko než by ma chytili a takmer isto zabili.

[sparkname]Vypravěč[/sparkname]

Trojice mužů se zadívala směrem do keřů. Nemohli si dovolit začít jen tak bezcílně střílet, nakolik se stále nacházeli v parku a stále to bylo za bílého dne, což by mohlo akorát tak přilákat více lidí. Dva z mužů se otočili směrem ke keři a začali ho bedlivě zkoumat, načež jeden spatřil lehký pohyb v jedné části keře. Namířil svou zbraň, stále s tlumičem a vystřelil směrem do keře. V tu chvíli mohla Liv cítit ostrou bolest, kulka neprošla skrz, jen ji doslova lehce škrtla, ale i přes to to byla pro dívku nezvykle velká bolest, nakolik nebyla často v podobných situacích. Chytila si pravou ruku a sykla, tělem jí projela vlna bolesti. V tu chvíli najednou začal keř nacházející se pouze několik metrů od Liv hořet, masivní rudé plameny začaly šlehat do velkých výšek, z nějakého důvodu se však oheň nerozšířil vůbec na své okolí.
[thinking]Co to kurva?[/thinking] Pomyslel si jeden z nich, načež se skupina mužů otočila směrem od Liv opět ke čtvrtému našťastníkovi. Chtěli rychle dokončit práci, protože se jim to přestalo líbit. Jejich zbraně však najednou začali z ničeho nic žhnout rudou barvou a oni byli donuceni je opustit, nakolik kov, ze kterého byly zbraně vytvořeny v mžiku oka začal mít nesnesitelnou teplotu. [dirspeech]Však my si tě stejně najdeme,[/dirspeech] dodala trojice mužů a rozeběhla se směrem z místa činu, načež keř okamžitě přestal hořet.

[sparkname]Liv[/sparkname]

Nasucho som prehltla a snažila som sa čo najnehybnejšie ostať kľačať, no po chvíli sa ozvala veľmi tichá a tlmená rana, na čo som pocítila fakt veľkú bolesť na pravej ruke, ktorú som si okamžite chytila a fakt bolestne som sykla. Krv mi behom chvíľky začala stekať po ruke, pri čom som držala prudko zatvorené oči a tlačila som si na ranu najviac ako to šlo. Adrenalín v mojom tele už presahoval normálne hladiny, na čo som cítila v sebe nie len obrovský strach, ale aj hnev. Keď som na moment pootvorila oči, zbadala som ako krík len kúsok odo mňa začal horieť, čo ma ešte viac vystrašilo a donútilo ma to sa to presunúť ďalej, keďže mi oblo jasné, že pokiaľ tu ostanem tak uhorím, no z nejakého zvláštneho dôvodu ostal horieť len ten krík a oheň sa už ďalej nerozširoval. [thinking]Ako ten krík vzplanul?[/thinking] Prebehlo mi zmätene v hlave, na čo som cez tú bolesť stále dokázala aspoň pozrieť smerom na tých chlapíkov keď povedali niečo o tom, že si ho aj tak nájdu a rozbehli sa preč. Netušila som či sa tak zľakli toho ohňa, ale keď som sa postavila a oprela som sa o strom, uvidela som na zemi ich zbrane, ktoré boli ešte na moment úplne červené ako by ich niekto nahrial na fakt obrovskú teplotu. [thinking]Čo sa to tu sakra deje?![/thinking] Sykla som v hlave na čo som presunula pohľad na toho štvrtého muža, ktorý sa ale nerozbehol preč. Začala som robiť pomalé kroky smerom k nemu, pri čom som si stále pevne držala ruku na mieste kde ma zrejme škrabla guľka. [dirspeech]Ste v poriadku pane?[/dirspeech] Spýtala som sa ho, na čo som si ho prehliadla od hlavy po päty. [dirspeech]Máte fakt skvelého a verného psa, nebyť jeho, tak vás ani nenájdem a radšej nechcem vedieť čo by vám spravili.[/dirspeech] Dodala som, na čo som si až teraz uvedomila, že ten pes proste zmizol a začala som sa po ňom rozhliadať, no pohľad mi skončil na tých zbraniach, ktoré ležali na zemi. Vôbec mi to všetko nedávalo zmysel. [dirspeech]Mali by sme asi zavolať hasičov.. Inak čo boli vôbec zač keď sa smiem spýtať?[/dirspeech] Zatla som zuby a preskúmala som si to zranenie, na čo som si v mysli len prudko zanadávala keďže mi bolo jasné, že takto prísť domov nemôžem a do nemocnice som zrovna fakt nechcela ísť i keď by som zrejme potrebovala aspoň dva stehy.

[sparkname]Aaron[/sparkname]
#TokijskéPodzemí

Nic ho nepotěšilo víc, než zvuk dopadajícího zámku na zem. Dokázal to. Jeho myšlenky se nyní upíraly opět tou světlejší cestou. Čas odejít. Rozhlížel se po chodbě. Možná ho to zavede do dalšího domu...popravdě to tak dost i vypadalo. Nebo možná nějaký bunkr z dob válek? Šel se svítilnou dál. To co viděl na konci cesty mu však vyrazilo dech. Svítilna neosvítila moc z jeho okolí, ale došlo mu kde je. Nemohl tomu uvěřit...byl zde, v podzemí, kam se snažilo najít vstup mnoho lidí a nevěděli kde přesně hledat. Chvíli tam jen tak stál a nechal matné světlo ze svítilny, aby svítila na stěny. Dobrá skrýš...nejen pro něj, ale i pro ty, co zabili...zabili tu dívku. Začal zhluboka se nadýchl. Jeho cesta neskončila, když našel rozcestí. Pohlédl na všechny tři cesty, na tři možnosti a tři různé osudy. Vchody vypadaly stejně, bez sebemenších známek, že by tudy někdo šel. Pohlédl na prostřední a zakroutil hlavou. Stočil svůj pohled k pravé a následně vyšel. Neměl moc času. Avšak přímo před pravou se otočil a šel do levé. Ta bude ta správná. Když míjel všechny chodby, vždy posvítil na zem, aby si prohlédl, či náhodou nespatřil nějaké známky něčeho. Potom tedy vyrazil do levé chodby. Svítil si na zem, aby nezakopl o něco spadlého, rozbitého….mrtvého. Přejel mu mráz po zádech. Ano, na ten pocit zoufalství a bolesti, co cítila ta dívka nikdy nezapomene. Jedna z dalších věcí, co ho nyní hnala dopředu.

[sparkname]Vypravěč[/sparkname]

Muž jen klečel stále v šoku na zemi. Sám moc nechápal, co se to před ním právě událo, takže se snažil vše zpracovat. Z jeho myšlení ho vyrušila až slova dívky, které si předtím téměř vůbec nevšiml, nebo ji alespoň neviděl. Tak nějak na něj však slova doléhala jako kdyby z hrozné dálky, takže slyšel každé druhé slovo. [dirspeech]Psa? Já ale nemám žádného psa,[/dirspeech] řekl podiveně když se trošku probral z toho všeho. Jakmile Liv zmínila cosi o hasičích, plameny najednou zmizely stejně zvláštním způsobem jako se objevily a po kouři nezbyla ani stopa, vypařil se jako pára nad hrncem. [dirspeech]Děkuju vám moc za pomoc. Zachránila jste mi život, ale nechci vám přivodit akorát víc problémů,[/dirspeech] řekl muž a pokusil se vstát, jeho kotník ho však zradil a tak se nedostal ani do kolen a už padal zpět na zem, načež ze sebe vydal celkem hlasité syknutí bolestí. [dirspeech]Sakra, asi ho mám zvrtnutý, ale nemůžu do nemocnice...[/dirspeech] dodal ještě. [dirspeech]Odejděte prosím, já už si nějak poradím. Přinesu vám akorát problémy, věřte mi,[/dirspeech] dodal, načež se opět pokusil vstát, ale opět neúspěšně. Liv na něj jen nevěřícně koukala, nakolik jeho pohyby připomínaly spíše člověka, co je v podnapilém stavu. Musela se rozhodnout, jestli uposlechne muže a raději to nechá být s myšlenkou, že mu zachránila život či jestli ho neuposlechne a pokusí se mu pomoci i přes to.


[sparkname]Mezitím[/sparkname]
V #TokijskéPodzemí

Po krátkém přemýšlení, nakolik jeho čas v podzemí nepůsobil právě příjemně nakonec zvolil levou chodbu. Bohudík se cesta zdála přinejmenším rovná, což znamenalo, že alespoň nepostupoval hlouběji do země. Na druhou stranu se rozhodně nedostával ani nahoru, což mu naopak působilo trošku starosti. Cesta se zdála být snad nekonečná, až po několika minutách konečně dorazil na konec chodby. K jeho překvapení tam nalezl mříž, podobnou té, kterou se sem i dostal, akorát tam nebyl žádný zámek, spíše jednoduchý zavírací mechanismus. Instinktivně posvítil za mříže, aby se podíval na druhou stranu a k jeho překvapení tam uviděl sklep, nápadně podobný tomu, ze kterého právě přišel. To ho donutilo si pohrát s myšlenkou, jestli nejsou chodby v téhle části udělané uměle a jaký byl pravděpodobně jejich původní účel. Tak jako tak musel se rozhodnout, jestli se pokusí vydat do sklepa či si zvolí nějakou jinou chodbu. Nevěděl ani pořádně, jestli náhodou není tenhle dům stále ještě obydlený či jestli to není například nějaké drogové doupě nebo podobně. Jednoduše řečeno, rozhodnutí stálo před ním a čas běžel.

[sparkname]Liv[/sparkname]

Keď mi ten chlapík povedal, že on žiadneho psa nemá, mierne som zvraštila obočie, keďže ja som si bola fakt istá, že ma sem doviedol pes. [thinking]Ale.. predsa som hladkala toho psa a následne na to ma doviedol sem.. Okej, možno to trochu moc komplikujem a ten pes mu len chcel pomôcť. Argh! Fajn, pusti zo z hlavy teraz Liv, strata krvi ti otupuje riadne mozog.[/thinking] Zavrčala som potichu nad myšlienkou a mierne som povolila ľavú ruku aby som sa mohla opäť pozrieť na tú ranu, na čo som zbadala, že ten krík ktorý pred tým horel už teraz nehorí. [dirspeech]What the f*ck..[/dirspeech] Šepla som zmätene, na čo som už fakt začínala pochybovať či som na tej lavičke len nezaspala, no trochu mi to kazilo to, že tá rana fakt dosť bolela. Ako mi pomaly ustupoval adrenalín z tela, začal na mňa doliehať ten stres ktorým si moje telo prešlo a začínala som cítiť aj miesta ktoré ma pred tým neboleli. Keď mi ten muž poďakoval, mierne som sa pousmiala, no v momente čo sa pokúsil vstať padol okamžite späť na zem. Povzdychla som si keď povedal, že nemôže ísť do nemocnice a keď ma požiadal aby som odišla, že mi prinesie len problémy, podvihla som obočie. [dirspeech]Pozrite, ja Vás tu takto nechať určite nenechám a do nemocnice nepôjdem ani ja. Nemám v pláne tam skysnúť zase. Ale poznám niekoho kto by nás vedel aspoň trochu ošetriť a keď si odpočiniete, kľudne choďte už po svojich preč.[/dirspeech] Povedala som mu vážne, na čo som prišla k jeho pravej strane. [dirspeech]Podoprite sa o mňa prosím.[/dirspeech] Ani som mu moc nedala na výber a ľavou rukou som ho prichytila, nech nepadne na zem keď sa pokúsi opäť vstať. Pravou rukou som si opatrne vybrala mobil z vrecka a napísala som Sam nech pripraví lekárničku. Nečakala som ani kým odpíše a rovno som si vložila mobil späť a pozrela som na toho muža. [dirspeech]Vyznáte sa tu aspoň trochu? Ja som v tejto časti parku ešte nebola a potrebujeme sa dostať k východu. Odtiaľ je to len zhruba päť minút chôdze.[/dirspeech] Spýtala som sa ho, pri čom som dúfala, že to tu bude poznať i keď vyzeral dosť mimo. Nedivila som sa mu ale, keďže ani nie pár minút dozadu čelil takmer istej smrti.

[sparkname]Vypravěč[/sparkname]

Muž se lehce pousmál když viděl, jak je Liv tvrdohlavá, chtěl odmítnout, ale bolest procházející jeho tělem mu to tak nějak nedovolila. [dirspeech]Děkuju, já jsem Thomas, ale můžete mi říkat i Tommy,[/dirspeech] prohodil ještě, to už se však chytal jednou rukou Liv. V okamžik, kdy se dotkl Liv mohla vidět, jak jeho tělo najednou ucuklo a on spadl zpět na zem. [dirspeech]Ty jsi,[/dirspeech] odmlčel se na chvíli, [dirspeech]jedna z nás.[/dirspeech] Dodal, načež jeho pohled spadl na hořící keř, v tu chvíli se mu najednou všechno vyjasnilo, zároveň však pochopil i to, že míra nebezpečí a ohrožení se najednou zásadně zvýšila. [dirspeech]Musíme se dostat k nim, nemůžeme nikoho jiného ohrozit naší přítomností. Musíte mi věřit, musíte mě následovat,[/dirspeech] začal ze sebe najednou z ničeho nic chrlit bez jakéhokoli smyslu. Chytil se ještě jednou Liv a dostal se na nohy, poté se jí podíval zhluboka do očí, její rudé vlasy vlály v lehkém větru. [dirspeech]Prosím. Nyní už naše přítomnost každého člověka jen ohrozí na životě,[/dirspeech] vykoktal ze sebe ještě z posledních sil, načež se lehce dotkl dlaně Liv. V tu chvíli Liv v hlavě probeskla adresa, jedno konkrétní místa, konkrétní budova. Nechápala moc jak nebo proč, ale jako kdyby najednou znala úplně přesnou cestu k tomu místu. [dirspeech]Musíme se tam dostat co nejdřív,[/dirspeech] dostal ze sebe ještě a očekával její reakci.

[sparkname]Liv[/sparkname]

Nečakala som, že sa mi ten muž predstaví, ale skôr než som stihla vôbec otvoriť ústa sa ma chytil, na čo sebou fakt silno cukol a padol na zem. Reflexívne som sa po ňom natiahla aj pravou rukou, no prudká bolesť v nej ma zastavila a sykla som od bolesti. Keď povedal, že som jedna z nich, podvihla som zmätene obočie. [dirspeech]Pokiaľ myslíte, že som tu tiež cudzinec, tak to máte pravdu.[/dirspeech] Zazubila som sa, no Tommy na mňa zrazu vybafol s tým, že sa musíme dostať k niekomu a nemôžeme nikoho iného ohroziť našou prítomnosťou. [thinking]O čom to sakra hovorí?[/thinking] Môj zmätený pohľad bol viac než jasný, no pomohla som mu na nohy, na čo dodal, že ho musím následovať. [dirspeech]Hej pŕŕ Tommy. V takomto stave moc ďaleko ani jeden z nás nezájde.[/dirspeech] Povedala som mu s vážnym tónom hlasu aby som mu dala najavo, že to myslím fakt vážne. Ako ale dodal, že naša prítomnosť ohrozí každého človeka na živote, fakt úprimne som sa zarazila. [dirspeech]Wait a frekin' second! Ako môže geek ako ja niekoho ohroziť na živote inak než..[/dirspeech] Skôr než som to vôbec dopovedala sa Tommy dotkol jemne mojej dlane, na čo mi v hlave prebleskla z ničoho nič adresa nejakého miesta, ktoré som videla určite prvý krát, ale z ničoho nič som proste vedela ako sa tam presne dostať. Mierne vystrašene som pohliadla na neho, keďže mi tu už moc veľa vecí nesedelo. Po tom ako dodal, že sa tam musíme dostať čo najskôr, trochu silnejšie som ho ľavou rukou zmačkla za rameno. [dirspeech]V prvom rade, ja som Olivia, ale hovorte mi prosím Liv. V druhom rade, keď sa dostaneme na to miesto, potrebujem aby ste mi všetko vysvetlili od začiatku, lebo absolútne nechápem o čom hovoríte. A do tretice, tiež nemám šajnu ako viem kam chcete ísť, ale keď to tak moc súri, čo tu ešte robíme?[/dirspeech] Mierne som sa pousmiala a podoprela som ho z pravej strany ľavou rukou, na čo som proste inštinktívne šla tam kam mi nejakým spôsobom ukázal.

[sparkname]Aaron[/sparkname]
#TokijskéPodzemí

Čas. Někdy měl pocit, že v hlavě slyšel, jak někde tikají hodiny. Možná to byla jen jeho představa...zajisté, že byla. Jenže mu to připomínalo, že si musí dávat pozor na čas. Chodba pokračovala stále rovně, ale necítil žádnou změnu tlaku, stále šel rovně. To bylo dobré, moc dobré. Čím níž by šel, tím horší by to pro něj bylo. Sem tam prstem přejel po stěně. Stěny byly opravdu až nepříjemně studené. Jak dlouho to mohlo být, co kdo kdy prošel touto chodbou? Možná před mnoha lety...možná dnes. Zakroutil hlavou a nakonec došel k mřížím. Začal si prohlížet, jak to bylo uzavřené. Přišel opravdu blízko a posvítil na to. Chtěl vědět v jakém stavu bylo jeho opotřebení. Mohlo to vést kamkoli...ale dokonce i k odpovědím. Pomalu a tiše zkusil otevřít mříž. Pomalu pak vešel do místnosti, kde si svítil. Začal postupovat pomalu a tiše. Naslouchal zvukům, co mohly být nad ním a svítil po nohy. Hledal nějakou cestu pryč, ale neztrácel na ostražitosti. Věděl, co je v sázce a nemohlo to popřípadě skončit dnes….dnes rozhodně ne.

[sparkname]Vypravěč[/sparkname]

Tommy se lehce pousmál když viděl zápal, kterým Liv oplývala, úsměv mu však brzy z tváře zmizel při bodavé bolesti v jeho kotníku. Věděl, že nemá ani moc času, než sem přijde někdo, kdo bude pověřen dodělat práci, kterou ti tři začali. [dirspeech]Všechno vám vysvětlím na místě, prosím, musíte mi věřit. Není to daleko, je to tak 10 minut cesty,[/dirspeech] odpověděl Liv, to už však dvojice pomalým, avšak jistým krokem mířila vstříc svému cíli. Tommy byl celkem zaražený, nakolik věděl až příliš dobře, že Pyrokineze je jedna z těch nejnáročnějších schopností na ovládnutí hlavně v ohledu na emoce se mu zdálo, že Liv ji ovládá relativně dobře, minimálně v porovnání k faktu, že o své schopnosti očividně nemá tušení. On nikdy nebyl příliš dobrý na tyhle věci, na tohle vysvětlování, chtěl to radši všechno nechat na šéfovi, až budou v bezpečí jejich sídla. [dirspeech]Geek říkáš? World of Warcraft? League of Legends?[/dirspeech] zeptal se tázavě a když viděl pouze souhlasné kývnutí od Liv, jeho tvář se opět lehce rozzářila, tohle mu mohlo dost pomoct. [dirspeech]Tak to jsi určitě musela hrát i jiný hry, co třeba takový... hmm,[/dirspeech] zamyslel se na chvíli, [dirspeech]Witcher?[/dirspeech] Dodal a čekal na odpověď. Vysvětlování celé téhle záležitosti kolem nadpřirozených schopností by pro něj bylo mnohem jednoduší, kdyby to mohl podat ve formě přirovnání k nějaké hře. A tak nějak tušil, že bude lepší, když Liv seznámí alespoň se základy toho všeho ještě předtím, než se dostanou na místo, poslední co chtěl bylo aby byla stejně v šoku jako on před několika lety. [dirspeech]Jednoduše řečeno... ten keř, to nebyla náhoda, ale ty. Dalo by se říct, že jsi takový Witcher, speciální, jedna z malého procenta na světě,[/dirspeech] dodal ještě.


[sparkname]Mezitím
V #TokijskéPodzemí[/sparkname]

Aaron pomalu vešel do sklepení, které svým vzhledem připomínalo jakékoli jiné. Když spatřil u stěny židli, ani sám nevěděl proč, ale tak nějak automaticky k ní došel a chtěl ji odsunout, ve chvíli, kdy se jí dotkl však jeho hlavou opět doslova projela jako kdyby vzpomínka, která je však zahalená v mlze. Viděl opět sklepení, pravděpodobně za jeho lepších časů, židle byla uprostřed a na ní se někdo zmítal. Neviděl kdo to byl, protože měl na sobě kápi, která mu měla pravděpodobně zabránit v tom, aby viděl kolem. Byl na dosah, ale stejně nemohl nic udělat. Opakovala se stejná procedura jako předtím, tělo v obrovských křečích, které se zmítalo v bolestech až dokud najednou pohyb úplně neustal, poté se vize najednou rozplynula, jako pára nad vroucí vodou. Zadíval se pohledem na židli a začal přemýšlet jestli jsou chodby a ti muži a experimenty nějak propojené, byla by to totiž obrovská náhoda, kdyby narazil na další z domů ve kterém se stalo to stejné. Již podle vize mu bylo jasné, že v domě určitě nikdo nebydlí, alespoň oficiálně ne, nemohl vědět, jestli tam nejsou nějací bezdomovci či podobně. Prohlédl si ještě celou místnost, ale kromě židle tam neviděl prakticky nic zajímavého, rozhodl se proto opatrně vyjít po starých dřevěných schodech, tentokrát s nutnou dávkou opatrnosti, nakolik nechtěl, aby se opakovala jeho nehoda z předchozího domu. Když vyšel nahoru a otevřel dveře, spatřil před sebou dům stejně opuštěný jako ten předchozí, dveře tohoto však byly stále netknuté a zavřené a okna byla doslova zatlučená, takže do domu pronikaly pouze slabé paprsky slunce skrze malé škvíry mezi prkny. Jeho oči ihned spadly na dveře, chytl klikl s tím, že je otevře, v tu chvíli však ucítil opět již známý pocit a před ním se zjevila vize mužů. Šlo vidět, jak odnášejí očividně tělo v pytli, ale z nějakého důvodu nevyšli ze dveří a ve zmatku utekli zpět do sklepa. Instinktivně běžel za nimi zpět do temnot sklepení, než však seběhl schody, iluze se opět rozplynula. Mírně si povzdechl a když už byl připraven na to vydat se zpět najednou spatři lehké siluety u stěny, kde byla předtím židle. Zadíval se ještě jednou a viděl dvojici mužů, zazdívali tělo do díry ve stěně a přitom mumlali něco o tom, že je příliš nebezpečné se pokusit tělo přenášet. Poté se iluze opět rozplynula. Když se podíval na stěnu, mohl vidět, že je stále vcelku, tím pádem za ní stále tělo, či respektive to, co z něj zbylo, je. Musel se rozhodnout, i odchod se totiž zdál dobrým a dokonce bezpečným řešením.

[sparkname]Liv[/sparkname]

Naše tempo rozhodne nebolo vražedné ako v Kobre 11, no vzhľadom na Tommyho zranenie sme ani nemohli ísť rýchlejšie. Keď mi Tommy oznámil, že mi všetko teda vysvetlí tam a vraj to nie je ani ďalej než 10 minút cesty, kývla som na to súhlasne a popri chôdzi som sa začala obzerať navôkol nás či neuvidím niečo alebo skôr niekoho podozrivého. To čo ale vypadlo z Tommyho chvíľku na to ma veľmi milo zarazilo. [dirspeech]Samozrejmeno je toho omnoho viac.[/dirspeech] Zazubila som sa a doslova na mne bolo vidieť ako som začala žiariť radosťou. [dirspeech]Moja najobľúbenejšia trilógia je ako inak než Mass Effect, pri čom dokonca ani Andromeda nebola tak zlá ako všetci hovorili.[/dirspeech] Pozrela som pred seba a potom zase na Tommyho. Skôr než som sa ale stihla viac rozkecať sa ma spýtal na Witchera. [dirspeech]Witchera poznám dosť dobre, no hrala som len druhý diel a ten ma bohužiaľ moc nebavil, prečo?[/dirspeech] Spýtala som sa ho, keďže som vôbec netušila kam týmto mieri. Keď mi povedal ale, že som vlastne niečo ako taký Witcher, mierne som sa tomu udivila. [dirspeech]Už chápem kam tým mierite, ale predsa len Witcher má znamenia a je pravda, že Igni bolo moje najobľúbenejšie, ale stále nechápem ako som to mohla spraviť ja. Jediné čo som úspešne spravila bolo to, že som sa nechala postreliť a dokázala som ich maximálne vystrašiť.[/dirspeech] Chcela som si prst pravej ruky priložiť zamyslene k perám, no skôr než som sa vôbec dostala do polky mi rukou strelila poriadna bolesť. [thinking]Sh*t![/thinking] Sykla som v mysli, no udržala som sa navonok. [dirspeech]Hmm, ale mať schopnosti ako taký Fire Bender, to by som rozhodne brala.[/dirspeech] Pousmiala som sa nad myšlienkou. [dirspeech]Ak poznáte ovšem Avatara.[/dirspeech] Dodala som len tak pomedzi myšlienky ako som sa snažila si spätne na všetko spomenúť a dať si nejako dve a dve dokopy, ale stále bolo pre mňa dosť ťažké vôbec uveriť tomu, že v reálnom svete niečo také proste existuje a o to viac som pochybovala, že by sa to prihodilo zrovna mne.