Praha

[sparkofficloc][loc first="https://i.servimg.com/u/f62/18/96/29/18/prg110.png" second="https://i.servimg.com/u/f62/18/96/29/18/prg210.png" third="https://i.servimg.com/u/f62/18/96/29/18/prg310.png"]
Centrální město celé Evropy a hlavní a současně i největší město České Republiky. Známé též jako srdce Evropy, jedno z nejkrásnějších měst světa a architektonický sen na Vltavě – to všechno je Praha, která v průběhu historie inspirovala mnoho významných umělců. Její sláva byla prorokována ještě dávno před jejím vznikem kněžnou Libuší větou: „Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat.“, čemuž Praha hrdě dostává dodnes. Praha je městem, ve kterým se kombinuje historické centrum společně s prvky moderní architektury, díky čemuž získává svůj ojedinělý nádech. Jsou zde velice teplá léta a studené, zasněžené zimy. Ačkoli je Praha v porovnání s ostatními centrálními městy titěrná, její důležitost je srovnatelná s New Yorkem či Tokiem.

Praha je centrálním městem, nachází se zde hlavní sídla Rex Deus a Illuminati pro celou Evropu. V Praze lze používat městské hashtagy založené na vaší aktuální poloze v nějaké specifické části či oblasti v Praze. Veškeré městské hashtagy můžete nalézt ve skupině hashtag tlačítek, která se nachází na konci řádku v editoru.[/sparkofficloc][sparkofficloc][/sparkofficloc]

[sparkname]Toshihiro Castillo Ryuzaki[/sparkname]

Krátce po nástupu do letadla jsem se rozhodl ukrátit let trochou spánku, a jelikož byl za oknem letadla silný déšť, uspalo mě to relativně rychle. Když se to tak vezme, ještě asi před třiceti minutami jsem postával na letištní hale a neměl v mysli žádnou konkrétní cílovou destinaci. Proto jsem se rozhodl nechat výběr náhodě a vybral si spoj s nejbližším odletem a tím byl Ryanair 1013 s příletem do Prahy v 10:55 místního času. Koupě letenky a odbavení byla otázka chvilky, dost možná celou věc urychlil můj americký pas. Asi po hodině letu mě probudilo lehké poklepání na rameno od letušky, která rozdávala jídlo a pití. Dozvěděl jsem se, že máme za sebou zhruba polovinu letu, ale zřejmě dorazíme o něco později kvůli nepříznivému počasí. Poděkoval jsem jí za informaci a oběd a ještě si přikoupil velké balení M&M's za výhodnou cenu a balíček mátových žvýkaček. Jídlo sice nebylo tak zlé, ale nebylo ho moc, takže jsem s ním poměrně rychle skončil a přemýšlel co dělat ve zbývajícím čase letu. Všiml jsem si, že v kapse pod jídelním stolkem je několik letáků a brožur, které zmiňují různé evropské metropole a samozřejmě i Prahu. Proto jsem se začetl do informačních materiálů a chtěl si tak nejen ukrátit dlouho chvíli, ale hlavně si usnadnit orientaci až budu na místě, protože jsem v Praze poprvé v životě. Sice jsem si přečetl a zapamatoval asi všechno, co jsem tu k Praze našel, ale stále mě to nezvyklou dávku soustředění. Už od rána jsem pociťoval náhodně se objevující bolestivé pulzy v hlavě, jako by mi do mozku někdo nainstaloval elektrody a zkoušel pomocí proudů sledovat, které části mozku zrovna používám. Upřímně to nemělo stejnou intenzitu po celou dobu, nejprve to bylo jen nepříjemné a byly mezi tím velké časové rozestupy, takže jsem tomu nevěnoval moc pozornost. Výrazně horší to bylo, když jsem se probudil po spánku, ale přikládal jsem to změně tlaku během letu a snažil se to zkrátka ignorovat a směřovat své myšlenky jinam. O nějaký čas později jsme byli pilotem informování, že budeme brzy přistávat na letišti Václava Havla v Praze a zdejší počasí je polojasno s teplotou příjemných třiadvacet stupňů celsia. Po chvíli jsme opustili mraky a pod námi se rozprostřel pohled na Prahu a přilehlé okolí. Se zaujetím jsem sledoval celou scenérii a zkoušel jsem rozeznat nějaké větší budovy, o kterých jsem četl v brožurách. Nakonec jsem to vzdal a připravil se na přistání, které proběhlo na výbornou. Kontrola po příletu opět proběhla rychle a při pohledu na můj pas se nikdo ani neobtěžoval zeptat na účel mé návštěvy, takže jsem po orazítkování a navrácení pasu s poděkováním odešel hledat svůj batoh. Tady nastaly první komplikace, protože jsem čekal u výdejního pásu notný čas a zdálo se, že můj batoh snad nikdy nedorazí. Naštěstí se však objevil jako poslední zavazadlo, takže mi spadl kámen ze srdce. Pozdější dolet a zdržení u výdeje zavazadel způsobilo, že jsem opustil letiště až kolem 12:30. Chtěl jsem mít u sebe nějakou lokální měnu, proto jsem si vyměnit peníze v hodnotě několika tisíc korun a šel hledat přepravu od letiště. Nejprve jsem zvažoval, že si vezmu taxík, protože peníze teď nebyly problém, ale vzhledem k varování o podvodných praktikách, o kterých jsem věděl z informačních materiálů, jsem se rozhodl využít městské hromadné dopravy. O moudrosti tohoto kroku by se dalo dlouze polemizovat, protože jsem se sice vyhnul podvodu v taxíku, ale na druhou stranu nebyl autobus zrovna z nejčistších, což mě poměrně překvapilo i na poměry chudších zemí například v Jižní Americe. Měl jsem celkem štěstí, protože jsem v lince narazil na anglicky mluvícího turistu, který do České republiky jezdil celkem pravidelně, a proto měl řadu dobrých tipů jak se orientovat po Praze a která místa stojí za návštěvu. Díky této poučné konverzaci jsem se v Praze vyznal o něco lépe a proto jsem po pár přestupech vystoupil na zastávce poblíž Staroměstského náměstí. Bylo mi doporučeno začít mou návštěvu zdejším orlojem, ale k mému zklamání jsem na místě zjistil, že v tuto chvíli zde probíhá několikaměsíční rekonstrukce mechanických součástí, takže budu ochuzen o proslavené odbíjení. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem nebyl ani trochu zklamaný, ale takový je zkrátka život. Zamyšleně jsem se rozhlédl po svém okolí a zvažoval kam se vydat dál, přitom jsem pohled střídavě upíral i do turistického průvodce Prahou.

[sparkname]Vypravěč[/sparkname]

Toshi se procházel po Staroměstském náměstí a když minul několik černochů, kteří mu nabízeli variaci služeb od prostitutek, přes marihuanu až po pochybné tours po Praze, rozhodl se jít jednoduše projít po Starém Městě. Praha, i přes to, že se jednalo o maličké městečko uprostřed Evropy, byla neustále plná turistů, obzvlášť v toto roční období, a tak se musel Toshi občas prodírat davem ukřičených turistů, fotících si širokou škálu věcí od trdelníku až po holubi na ulici. Jak se tak prodíral ulicí plnou lidí, muž, který šel naproti němu a očividně pospíchal do něj velice silně strčil, až téměř Toshi ztratil balanc. Chtěl se otočit a něco mu říct, v tu chvíli mu však hlavou probleskla myšlenka na jednu specifickou lokaci. Jeden z mnoha domů patřících ještě k původnímu Starému Městu, aktuálně prázdný a vybydlený, nacházející se zhruba 10 minut chůze. V tu chvíli se najednou tak nějak zasekl a uvědomil se až po několik sekundách, když už muž nebyl nikde k nalezení. Bylo to zvláštní, myslel stále na tu lokaci toho domu, ale zároveň cítil, že to není jeho vlastní myšlenka, jako kdyby to byl jen otisk někoho jiného či něco podobného, sám to neuměl vlastně moc dobře vysvětlit. Poodešel lehce ke stěně, nakolik prodírající se davy ho začínaly pomalu ale jistě silně iritovat a začal přemýšlet. Přijel do Prahy si užít volnost a projít město, ale nyní měl v sobě zvláštní nutkání jít prozkoumat danou lokaci. Rozhodnutí však bylo na něm a stále před ním, nakolik s každou další minutou, kterou se rozhodoval byl muž stále dál a dál od něj. Vydá se nakonec za mužem anebo bude pokračovat ve své cestě na poznání Prahy?

[sparkname]TOSHIHIRO CASTILLO RYUZAKI[/sparkname]

Již nějaký ten čas jsem rozjímal o dalším směřování mé cesty, ale nebyl jsem schopen se plně rozhodnout, jestli zkusit ještě nějaké další pamětihodnosti a omrknout místní produkty, nebo jít nejprve najít nějaké ubytování, kde bych si dal sprchu a zbavil se zbytečné zátěže. Rozhodnutí nakonec nevyšlo z hlavy, ale z žaludku, který se začal hlasitě dožadovat nějakého jídla. Když jsem se tak zamyslel, bylo to již několik hodin od posledního jídla a toho bylo navíc poskrovnu, takže jsem moc sytý nebyl ani tehdy. Naslinil jsem si lehce vysušené rty a začal se rozhlížet po nějaké dobře vypadající restauraci. Pochopitelně mi ani tak nešlo o pěkné prostředí, jako hlavně o dobré jídlo. S rostoucím apetitem a občasným zakručením žaludku, jsem se vydal směrem ke vzdálenějšímu konci náměstí, kde jsem viděl vývěsní štít nějaké restaurace. Když jsem byl asi v polovině cesty, tak jsem pocítili silný tlak do zad, který mě vzhledem k velkému batohu téměř shodil pod nohy okolo jdoucích turistů. Když jsem po chvilce opět získat kontrolu nad  balancem, chtěl jsem zjisti kdo do mě tak bezohledně strčil. V tu chvíli však jako by svět kolem mě na pár sekund zmizel a já stál v jakémsi prázdném prostoru, kde se kolem mě promítalo nějaké místo, které jsem nikdy nenavštívil. Byly to sice jen relativně mlhavé informace typu kde se místo nachází a kudy se k němu dostat, ale připadal jsem si jako bych to všechno věděl já sám a přesto jsem cítil, že tyto vzpomínky nepatří mě, ale někomu neznámému. Když jsem po pár sekundách tak nějak opět pocítil běžnou realitu kolem mě, chtěl jsem tu neznámou osobu zastavit, ale ta již nebyla k nalezení. Vzhledem k bolestem hlavy, které jsem více či méně pociťoval během dne a této podivné zkušenosti, se mi zamotala hlava a musel jsem nalézt oporu v nedaleké zdi, jenž byla pokryta grafity jejichž významu jsem nerozuměl. [thinking]No tak Toshi, co si to teď sakra viděl? Musely to být halucinace, možná máš nízkou hladinu cukru, nebo tak. Jaké jiné logické vysvětlení by tohle všechno mělo?[/thinking] Po chvilce strávené v úvahách a snahou nabrat ztracenou energii, jsem se konečně odlepil od té špinavé stěny a zadíval se směrem k místu, kde jsem cítil přítomnost onoho místa, jako by mě k sobě volalo. Sice jsem měl stále hlad, ale rozhodl jsem se jít omrknout tu neznámou lokaci, snad jsem i někde hluboko uvnitř doufal, že to byl jen nějaký podivný lucidní sen a to místo vůbec neexistuje mimo mou bujnou fantazii. Řekl jsem si, že ta chvilka už mi nic neudělá, tak jsem hlad prozatím zahnal koupí čehosi, co vypadalo jako podivná napodobenina hot-dogu, ale překvapivě nechutnala tak zle a lahví jemně perlivé vody o velikosti půl litru. S Jídlem v ruce jsem vyrazil vstříc tomuto šílenému dobrodružství.

[sparkname]Vypravěč[/sparkname]

Cesta skrze turisty se zdála být nekonečná, ačkoli ve skutečnosti to nemohlo být víc jak 10 minut. Již před nějakou dobou dojedl své jídlo a jen následoval cestu někoho, koho nikdy předtím neviděl a ani ho neznal. Sám nic moc nechápal, ale tak nějak mu něco uvnitř říkalo, že by měl následovat tu cestu. Konečně stanul před tím domem, na první pohled jeden z mnoha, celkem zapadal do všech ostatních historických domů, které se v okolí nacházeli. Byl v ulici, která byla pro změnu prázdná a jen málokdy zde někdo prošel, taková vedlejší ulička, která pravděpodobně sloužila pouze jako zkratka pro dobré znalce Prahy, nakolik trefit tam pro něj bylo dokonce i s přesnou znalostí lokace velice nelehké. Ani sám nevěděl proč, ale tak nějak instinktivně sáhl po klice a dveře se otevřeli, nevěděl moc, jestli má čekat drogové doupě anebo snad squatterský brloh, ale k jeho překvapení byl dům zevnitř v dost dobrém stavu, vypadalo to, že byl dokonce zachovaný z dob jeho postavení. Lehce přejel prstem po jednom z nižších trámů, téměř jako by to byl jeho zvyk. V tu chvíli si všiml, že na tom místě není žádný prach, takže někdo, ať to byl kdokoli pravděpodobně již tohle udělal. Jeho kroky jako kdyby vedla neexistující vzpomínka, a ta ho vedla do sklepení. V domě však bylo mnoho místností, a on nevěděl, jestli má následovat svou mysl či jít prohledat zbytek domu než se vydá do sklepa.

[sparkname]TOSHIHIRO CASTILLO RYUZAKI[/sparkname]

Cesta městem se ukázala mnohem větší výzvou než bych očekával, možná i kvůli velkému batohu, který jsem sebou stále vláčel. Nekonečné davy turistů byly natolik monotónní,  že jsem i přes mé tajemně nabyté znalosti, málem minul relativně úzkou a extrémně nenápadnou uličku, která se táhla mezi historickými domy. Když jsem po chvíli došel skoro až na konec, stanul jsem před omšelým, historickým domem, který se v zásadě nijak nelišil od svých souputníků. Chtěl jsem se zastavit a nejprve se podívat do oken, jestli neuvidím něco z interiéru, má ruka však reagovala jako posednutá a otevřela vchodové dveře, zkrátka jsem skončil uvnitř dříve, než jsem si to uvědomil. Interiér domu byl dle očekávání historicky zařízen, co jsem neočekával, byl velmi dobrý stav všech věcí. Jak jsem postupoval do útrob domu, pojal jsem náhle silné nutkání přejet lehce prstem po jednom z nižších trámů, při bližším pohledu jsem si všiml absence prachu. Z toho co jsem dosud viděl, jsem byl dosti zaskočen. Již samotný fakt, že se potvrdila existence tohoto tajemného domu, mě znepokojovala, ale dům navíc působil nečekaně udržovaně, minimálně mnohem více než jeho exteriér. Další nával nutkání mě tlačil proti schodišti vedoucímu do sklepení, ale tentokrát jsem se byl schopen ovládnout a zůstat stát. Nechtělo se mi scházet hned do tmy, kde by mě mohl někdo přepadnout ze zálohy. Rozhodl jsem se nejprve velice opatrně prozkoumat zbytek místností, abych pokud možno nikoho neupozornil na svou přítomnost, nebo něco nerozbil.

[sparkname]Vypravěč[/sparkname]

Toshi nejprve vkročil do místnosti, která byla pravděpodobně pracovnou. Byla ihned nalevo od dveří do sklepení a nemusel chodit po schodišti, což bral v takovémhle starém domě jako velkou výhodu. Zadíval se kolem sebe, ale přesně jak očekával, příliš tam toho nebylo. Pracovna byla relativně prázdná a vybrakovaná, na zemi bylo pár knih, ale nic zajímavého na první pohled. Rozhodl se zkusit štěstí a prohledat zásuvky u stolu, který doslova dominoval celé místnosti. Téměř každá z nich byla prázdná, až v té poslední našel několik papírů. K jeho překvapení bylo v rohu datum sic nečitelné, ale znatelně tam bylo vidět, že se jednalo o 14. století. Z toho, co pochopil dům patřil bohatému měšťanovi, nakolik takovýhle dům si nemohl tehdy dovolit každý. Navíc papíry s předepsaným datem jako z diáře tehdy nebyly vůbec normální, nakolik neovládali všichni lidé ani psaní jako takové. Několik dalších starých knih a jinak nic zajímavého, až dokud se nedotkl letmo stolu v jednom konkrétním bodě. V tu chvíli se mu před očima objevila místnost v mlze, svíce byly rozsvícené a vypadalo to, jako kdyby byl dům čerstvě postaven. Před stolem stála dvojice mužů a o čemsi se hádala, nerozuměl tomu však, jako kdyby slyšel pouze šum. Najednou se ozvalo bouchání na dveře, načež jeden z mužů utekl do sklepení. Poté jako kdyby se celá vize posunula a Toshi už mohl vidět pouze stráže, jak říkají, že nikoho nenašli. Celá vize končila tím, že hlava strážných došla k muži, jež stál za stolem a bodla mu kudlu do dlaně, kterou měl opřenou o stůl, což k Toshiho pozdějšímu zjištění bylo místo, kterého se omylem dotkl. Poté se vize jako kdyby rozplynula stejně záhadně, jako se um zjevila.
Čím více prohledával tenhle dům, tím zvláštnější pocit měl vůči tomu sklepení, které bylo očividně zahaleno rouškou tajemství. Dům měl však ještě druhé patro, které se chystal chlapec prohledat, když však procházel kolem dveří do sklepení, uslyšel zvláštní zvuk, jako kdyby železného skřípění.

[sparkname]TOSHIHIRO CASTILLO RYUZAKI[/sparkname]

Na své cestě přízemím domu jsem vešel do místnosti, která nápadně připomínala nějakou starou pracovnu. Při prvotním zkoumání stavu místnosti, jsem si všiml zjevného nepořádku, jako by to zde před nějakým, těžko určitelným časem, vyrabovali a nechali jen to, co nepovažovali za cenné, či důležité. Chtěl jsem nakouknout do knih a odhadnout dle jejich obsahu a stáří, jaký člověk zde asi žil a kolik času od té doby uběhlo. Bohužel stav knih mi neumožnil zjistit nic bližšího, proto jsem započal prohledávat přihrádky stolu, který vyvolával dojem, jako by byl středobodem celé místnosti. Už to vypadalo, že ani zde mě nečeká žádné štěstí, ale v poslední přihrádce jsem, nalez jakési prastaré dokumenty. Zub času již vysál život z inkoustu, ale v rohu jsem byl schopen rozeznat náznaky data, které odkazovalo na 14. století. Vzhledem ke svým znalostem historie a jisté míře vědomostí, které jsem pochytit od otce, jsem došel k závěru, že tento dům musel být postaven pro nějakého bohatého, pravděpodobně i významného občana, protože znalost čtení a psaní byla výsadou většinou pouze šlechty, pokud měla zájem, duchovních a hrstky nejbohatších měšťanů, kteří si mohli dovolit platit za univerzitní vzdělání. Ještě jsem, nalez několik dalších starých knih, ale nebyly na tom lépe než ostatní dokumenty, takže bez specializovaného vybavení nešlo určit jejich obsah. Lhal bych, kdybych řekl, že stav dokumentů pro mě nebyl vůbec frustrující, protože se zatím zdály jako nejlepší volba zjistit co se to děje a kde to jsem. Zhluboka jsem se nadechl a s povzdechem se rukama zapřel o desku stolu, náhle byla všude mlha jako v nějakém opiovém doupěti. O pár chvil později jako by prořídla a šlo nejprve rozeznat plamen svící a záhy i interiér domu, který byl totožný s tím, kde jsem se nyní nacházel, jen jako by bylo všechno teprve krátce zařízeno. Jak mlha řídla, objevila se přede mnou podivná dvojice mužů, o něčem se zapáleně dohadovali, ale jejich hlasy jako by procházely přes nějaký podivný filtr a ve výsledku nešlo nic rozumět. Náhle se od vchodový dveří ozvalo bušení a z výrazu můžu, bylo patrné, že z toho nejsou nadšení, jeden z nich spěšně seběhl po schodech do sklepení a najednou jako by někdo na přehrávači zmáčkl rychle přetáčení, které mě přeneslo o určitý čas dál. Stále zde byl přítomen muž z prvního aktu, jen nyní stál za stolem a v domě se pohybovala skupina strážných, kteří něco, nebo někoho hledali. Po chvíli stráže hlásili, že nikoho neobjevili, proto mi došlo, že hledali nejspíš onoho muže, který zmizel v podzemí. Velitel stráží nebyl zřejmě z této správy moc potěšen, protože se rozlíceně vydal za mužem u stolu a bez varování mu vrazil hrot své dýky do dlaně tak, že se zastavila až v dřevěné desce stolu. V tento moment jako by se znovu vše zakrylo mléčně hustou mlhou a za moment jsem stál opět ve své realitě a přítomnosti. Byl jsem stále více zmatený, tato vzpomínka, či jak ji nazvat, protože jsem tentokrát onu vizi neprožíval skrze něčí pohled, ale jako bych byl sám duchem v dané vizi a vnímal tak z vlastního úhlu a perspektivy. Když jsem si blíže prohlédl místo, kterého jsem se dotkl, všiml jsem si dnes již nezřetelné hluboké rýhy, která zůstala po ostří oné dýky z vidiny. Byl jsem vždy celkem zvědavý člověk a často se mi to v životě vymstilo, proto jsem začal pociťovat, že by snad bylo lepší odejít a zapomenout, než objevit kdo ví co. Pozvolna jsem se vydal zpátky do vstupní chodby a pohledem zavadil o schodiště do patra domu, jako hrom se však ozvalo skřípění kovu ve sklepě, což silně upoutalo mou pozornost. Došel jsem k průchodu na sklepní schodiště a zkoumavě hleděl do šera. [thinking]Co to děláš Toshi, o čem to sakra přemýšlíš? Je to temný sklep v podivném a opuštěném starém domě, být to horor, tak už dávno umřel černoch, roztleskávačka, fotbalista a na řadu by pomalu přišel asiat, i kdyby jen poloviční.[/thinking] Pokud bych měl pavoučí smysly jako Spiderman, nejspíš by mi právě řvali na poplach, ale má zvědavost a dobrodružná povaha opět zvítězila. Sáhl jsem do kapsy pro telefon a spustil funkci svítilny, takže jsem získal relativně dobrý zdroj světla, abych viděl, co leží přede mnou, takto jsem pomalu a velice obezřetně scházel po schodišti a snad instinktivně hledal pasti, jako bych byl vážně v hororu.

[sparkname]Vypravěč[/sparkname]

Toshi pomalu kráčel dolu po schodech zatímco světlo z jeho mobilu tvořilo jemnou louč světlo před ním. Opatrně našlapoval, přičemž se s každým krokem místností rozléhalo vrzání jako z hororového filmu. Atmosféra nebyla zrovna nepříjemnější, a zvláštní zatuchlý až téměř vlhký vzduch tomu příliš nepřidával. Moc tomu nechápal, nakolik tento dům nebyl v přílišné blízkosti řeky byla relativně vysoká vlhkost vzduchu zvláštní. Ani to ho však neodradilo a on pokračoval stále dál po schodech, až nakonec spočinul na pevné zemi. Byla to dlážděná podlaha, ačkoli od betonu měly tyto masivní kamenné bloky daleko. Sklep byl překvapivě relativně malá místnost, a průběh let se na ní podepsal úplně stejně, ne-li hůře jak na zbytku celého domu. Opatrně si prohlédl celý sklep a na chvíli se vlastně zamyslel, proč sem vůbec šel. Byla to jakási zvláštní touha skrytá v něm, jako kdyby tušil, že tu naň něco čeká, jen zatím pořádně sám nechápal, co to vlastně má být. Pomalu procházel sklepem podél stěny, aby si mohl být jist, že nic nepřehlédne a neviděl stále nic speciálního. Po cestě nalezl na jedné ze stěn dobovou pochodeň připevněnou za pomocí držáku ke stěně, ta kdysi měla pravděpodobně sloužit jakožto nástroj osvětlující tuto okna postrádající místnost.
Ještě jednou se rozhlédl, ale kromě několika málo věcí, které by se daly přirovnat spíše k odpadu a ztrouchnivělému nábytku tam vlastně nebylo téměř vůbec nic zajímavého. Navíc zatuchlina a zvláštní zápach, který sklepem procházel nepřidával právě na kráse celému tomuto zážitku.

[sparkname]TOSHIHIRO CASTILLO RYUZAKI[/sparkname]

Cesta do zatuchlého sklepení rozhodně není něco, co bych si dal do svého bucket listu před cestou do Prahy, ale obrazně řečeno už nebylo cesty zpět. Opatrně jsem sešel do sklepení a mým souputníkem bylo jen děsivé vrzání, které přicházelo odněkud z temnoty. Sice jsem byl od přírody poměrně odvážný typ, ale poprvé za celou dobu jsem byl rád, že mám na zádech stále batoh, ve kterém mám čisté boxerky. Naštěstí jsem došel až do malé sklepní místnosti bez nehody, takže jsem se pomalu rozhlížel kolem dokola, abych nepřehlédl něco důležitého. Sklep byl ve stavu, kdy šlo bez výčitek říci, že zažil lepší časy a fragmenty různých objektů na tom byly ještě mnohem hůř. Kdybych měl sumarizovat všechny trochu zajímavé objekty v této místnosti, stála by za zmínku snad jen stará pochodeň v kovovém držadle. Na mobilu jsem měl ještě spoustu baterie, ale řekl jsem si proč plýtvat, když jsem našel alternativu. Sáhl jsem do pravé kapsy dřínů, kde jsem nejprve narazil na balíček žvýkaček a látkový kapesník, ale při lehce hlubším ponoření ruky, jsem konečně objevil to, co jsem chtěl. Vítězoslavně jsem vytáhl kovový otevírací zapalovač, kterým jsem chtěl zapálit pochodeň, ale poté jsem si to rozmyslel. Znepokojil mě zápach neznámého plynu, který mohl být potenciálně hořlavý, proto jsem se rozhodl uvolnit pochodeň ze stěny abych z bezpečné vzdálenosti ověřil svou teorii. Chytil jsem pochodeň jednou rukou a pokusil se ji uvolnit z kovového držadla, ale pochodeň se odmítala vzdát bez boje,  popravdě jsem musel s uvolněním pochodně velice zápolit a vydat mnohem větší množství síly, než bych původně očekával.

[sparkname]Vypravěč[/sparkname]

Toshi bojoval v pochodní a příliš nechápal, jaktože vydává takový odpor. Lehce se zapřel jednou nohou o stěnu v naději, že mu to třeba pomůže, když v tom se najednou celá pochodeň včetně držáku na stěně pohnula směrem dolu a s Toshim se celá stěna doslova otočila a on se najednou objevil v úplné tmě. Ihned rozsvítil svou baterku na mobilu aby se trošku zorientoval, slyšel o Praze příběhy o tom, jak se tam nacházejí tajné chodby, ale rozhodně jednu nečekal v zatuchlém sklepě neznámého domu, a rozhodně nečekal, že by takový mechanismus ještě fungoval po bůhví kolika staletích, co tam byl nainstalován. Po bližším ohledání svého okolí zjistil, že to ani není tak tajná místnost, jakožto spíše cesta. Nacházel se očividně v chodbě, jež byla lemována pravidelnými kameny, na stěnách byla celá řada pochodní, ani jedna z nich však nebyla, díkybohu, zapálená. Cesta se zdála být celkem jednosměrná, nakolik kromě chodby před sebou připadalo v úvahu pouze to se vrátit, a i to vlastně pořádně nebylo jistou možností, nakolik Toshi neměl tušení, jestli se vůbec dají dveře aktivovat i z druhé strany. Snažil se alespoň z jeho aktuální lokace najít možný konec chodby, třeba to byl jen nějaký průchod mezi dvěma sklepy, ani jeho relativně výkonná svítilna však nejevila jakýkoli náznak toho, že by byla chodba krátká, ba spíše naopak. Zdálo se, že ať byl původní účel této chodby jakýkoli, rozhodně nešlo o to se skrýt, nýbrž se někam dostat.

[sparkname]TOSHIHIRO[/sparkname]

Asi po minutě až dvou mi začala s pochodní docházet trpělivost, proto jsem na moment, odložil telefon zpět do kapsy a chopil se pochodně oběma rukama. Krátce na to jsem začal mít dosti realistickou vizi, jak se asi musel cítit bájný král Artuš, který se snažil vyprostit Excalibur z kamene. Už jsem byl skoro přesvědčen, že tento souboj vzdám, když náhle pochodeň i s držadlem prudce pohnula směrem dolů a s rachotem prastarých kovových převodů, se stěna i s částí podlahy, otočila o 180°. Samo sebou jsem byl zaskočen tímto náhlým vývojem, ale zatím jsem neztrácel chladnou hlavu a svižně jsem opět sáhl do kapsy po telefonu, abych zjistit kam jsem se dostal. Blesk mého telefonu měl duální LED diodu, takže měl poměrně dosti dobrou luminiscenci, přesto jsem po chvilce míření různými směry, rozeznal pouze to, že jsem v nějaké tajné chodbě a ta vede mnohem dál, než dosáhlo světlo telefonu od vstupu. Vzpomněl jsem si, že jsem na univerzitě četl několik historických knih, které se zabývali Prahou za Karla IV. a zmiňovali mnohé tajné chodby, které se využívali při nepozorovaném přesunu po hradech a únikům před nepřítelem. Tento dům byl dle dostupných indicií postaven v této době, ale i přesto se zdálo podivné, že takto sofistikovaný a tehdy zřejmě kvalitně zhotovený mechanizmus, je kryt v tomto bezejmenném sklepě. Nabízela se možnost zkusit znovu pohnout pochodní a zjistit, zda se mechanizmus znovu pohne, ale vábení neznáma se zdálo mnohem silnější, než racionální snaha mít nejprve funkční únikovou cestu. S asi do poloviny netaženou rukou mířící přede mně, jsem se znovu obezřetně prokousával temnotou, kterou neproniklo světlo telefonu.

[sparkname]Vypravěč[/sparkname]
#Kanály

Několik dlouhých minut Toshi procházel chodbou, přičemž mohl cítit zvyšující se vlhkost ve vzduchu, společně s čímž nastupoval i zvláštní a velice nepříjemný zápach. Po několika minutách chůze konečně dlouhá, zdánlivě nekonečná chodba otevírala svou náruč v podobě větší místnosti na jejím konci. Jakmile tam Toshi došel, konečně pochopil zdroj toho všeho, objevil se totiž v původním kanalizačním systému, který podle toho jak vypadal, tak i zaváněl, nakolik tato kanalizace již dobrých několik generací dávno nefungovala, byla to ještě taková ta typická velká kanalizace s celými chodbami. Naskytl se mu pohled na dlouhou chodbu, uprostřed níž byla vedená již zmíněná kanalizace, kterou nyní protékal pouze menší proud špinavé zašedlé vody. Z hlavní chodby vedly 4 východy, včetně toho, kterým Toshi přišel. Bylo to jako určitá část kanalizace se zdálo. Jedinou další cestou, která vedla z této 'části' byla skrze koryto, ve kterém tekla ona nevábná voda. A tak se Toshi musel rozhodnout, jestli půjde prozkoumat prvně chodby kolem něj či se vydá rovnou hlavní kanalizační cestou vstříc tomu, co je naproti. Už ani sám nevěděl, jestli vlastně vůbec hledal východ z celého tohoto spletitého systému anebo mu spíše šlo o to odhalit tajemství muže, jež do něj na začátku tohoto dobrodružství narazil.

[sparkname]TOSHIHIRO[/sparkname]
#Kanály

Chodba se zdála nekonečná, obzvlášť když člověku zkresluje vnímání všudypřítomná temnota, kterou prořezávala jen louče světla z mobilu. Čím hlouběji jsem kráčel chodbou, tím silněji jsem pociťoval vlhkost vzduchu, kterou doprovázel hnilobný zápach. Sundal jsem si batoh ze zad a z jedné kapsy vytáhl ochranou roušku, kterou jsem si nasadil přes ústa a nos, díky tomu jsem měl výrazně omezený požitek z vskutku jedinečných pachů a mnohem lépe se mi tak dýchalo. Když se přede mnou konečně rozprostřel větší prostor, potvrdilo se mé tušení, že musím mířit do nějakého prastarého kanalizačního systému. Celý prostor vypadal, že už nehostil člověka minimálně pěkných pár desetiletí. Pozorně jsem se rozhlédl po okolí, respektive kam mi svit mobilu dovolil a vypadalo to, že mám na výběr vícero možných směrů. Cítil jsem nutkání pokračovat, ale zároveň jsem byl ten typ, který ve hrách procházel každý kousek mapy, proto jsem se rozhodl řídit tímto zvykem a zamířil prozkoumat přilehlé chodby. [thinking]Jestli tam na mě někde něco čeká, bůh ví jak dlouho, tak to snad pár minut ještě vydrží.[/thinking] Pomyslel jsem si, když jsem vcházel do jedné z chodeb.

[sparkname]Diana Nygård[/sparkname]

Túlala som sa pražskými ulicami v centre, ktoré boli, nech už bola akákoľvek hodina, preplnené. Nie že by som vyslovene túžila po tom, neustále sa o niekoho obtierať, obchádzať, vrážať, ignorovať ponuky pouličných obchodníkov či počúvať mainstreamovú hudbu z najbližších barov, ale takto večer to bolo rozhodne bezpečnejšie, než prechádzať pochybnými skratkami, ktoré neboli práve najbezpečnejšie. Ani počas dňa, nie to ešte, keď som si ledva dovidela na topánky. A hoc predieranie sa cez množstvo ľudí bola bezpečnejšia variácia, stále ma prenasledoval taký ten pocit stiesnenosti. To je to, čo som na Prahe neznášala. Málo zelene, veľa budov a predovšetkým ľudí. Nebyť toho, že tu mám prácu, byt a spomienky, asi by som sa odtiaľ čo najskôr spakovala na nejaké tichšie, pokojnejšie miesto. Ale to je už mimo témy. Kde sme to skončili? Aha! Predierala som sa ulicami. Kam? Domov predsa. Posledné, po čom som najozaj túžila, bolo v nejakom bare popíjať alkohol a dvíhať ruku. Ako žena, ktorá sa akurát predo mnou objavila v zjavne podguráženom stave s nejakým nápojom v ruke, úplne mimo nejakého baru, v minisukni a podprsenkoidnom tope, a začala sa tu vykrúcať. Presne tak, uprostred ulice. Moment na to sa pri nej objavila upištená kamarátka v podobnom obnaženom štýle oblečenia. Venovala som im znechutený pohľad, obišla ich, pričom som do jednej "nenápadne" strčila, nech sa jej ten jej nápoj tmavej farby na ňu vyleje. Či po mne nadávala alebo jej to prišlo vtipné, som už nezaregistrovala, pretože som strčila do uší sluchátka a započúvala sa do rytmu vlastnej zmysluplnej hudby. Pridala som do kroku, nech mi cesta zbehne rýchlejšie. Za približne desať minút som stála pred dverami svojho bytu, strkajúc do zámky kľúč. Nepasoval. [thinking]Sakra! To mi tu niekto menil zámok či čo?![/thinking] Cítila som jemné podráždenie. Nieto, že som mala dlhý deň v práci, ešte som sa nevedela dostať ani do vlastného bytu. Po minúte agresívneho strkania kľúča do zámky, aj keď tam zjavne nepasoval, som si uvedomila, že to bol ten nesprávny. Takmer som si vyrazila vlastné dvere, pretože som bola nas*atá. Sama na seba, pre svoju mentálnu zaostalosť. [thinking]Ty si tak inteligentná! Fakt![/thinking] Zamračila som sa, odomkla si dvere a vstúpila do bytu. Čierne botasky som odkopla niekam do kúta, ani som sa neunúvala sa zohnúť a pekne ich uložiť. Následne som si vyzliekla teplý svetrík, hodila ho na svoj gauč, a v neposlednom rade i rozpustila vlasy. [thinking]A čo teraz?[/thinking] Na spánok bolo priskoro, zajtra som mala voľno, ako každý pondelok, čo mi kdekto závidí. Mohla som si dovoliť zostať hore trocha dlhšie. Čo ma však popri rozmýšľaní na to, ako svoj čas využiť, zarazilo, bol fakt, že mi tu čosi chýbalo. Moja mačka, Hel, tu nebola. Zrejme vykĺzla von, keď som vchádzala do bytu. [thinking]Skvelé. Tá si teda vie vybrať čas, kedy ujsť.[/thinking] Nahlas som s povzdychla, prezliekla sa do niečoho pohodlnejšieho - v tomto prípade do voľného trička s legínami, obe v tmavých farbách - a siahla po koženke. Obula som si tenisky a vyrazila von, mierne vyčerpaná z celodenného stánia na nohách, ale nemohla som si dovoliť Hel nechať von. Ešte by mi tu začala škrabať o nejakej tretej ráno na dvere. Alebo by sa vôbec nedostala do bytovky, čo by bol ešte väčší prúser. Bola to perzská mačka, nie kdejaká potulná. Studený vzduch vonku mi pomohol vymotať sa z únavy, ktorá ma pomaly pohlcovala, a tak som sa sústredila na hľadanie. Nemohla byť ďaleko, preto som sa zamerala len na blízke okolie.

[sparkname]Vypravěč[/sparkname]
#Kanály

Toshi pomalu vešel do přilehlé chodby, k jeho úlevě se jednalo o podstatně kratší chodbičku, vlastně už když tam vešel mohl vidět místnost na jejím konci. Malá čtvercová místnost s žádným východem, pouze s množstvím menších kanálků po stěnách, z těch však již po mnoha staletích dávno nic neteklo. Jak prozkoumával ostatní chodby, vlastně zjistil, že je každá v podstatě totožná s tou předchozí, jednalo se pouze o jakési 'odtokové místnosti' kde pravděpodobně kdysi lidé kontrolovaly odtoky jednotlivých kanalizačních odtoků. Jediná cesta, která před Toshim tím pádem stanula byla přes nepěknou vodu nacházející se v prostředním kanálu. Ačkoli nebyl zrovna typ, co by se považoval za nějakého metrosexuála se mu tam však moc nechtělo. Lehce protočil oči v sloup. Chtěl se opřít o stěnu, ale při pohledu na množství čehosi co připomínalo plíseň a pavučin si to nakonec tak nějak rozmyslel. Naposled si v hlavě řekl, proč tohle vlastně dělá, to už však jeho kroky po kamenných schůdcích směřovaly přímo do koryta uprostřed. K jeho překvapení byla voda relativně mělká, za to však na jejím dně bylo slušné množství bůhví čeho, což Toshi mohl s každým krokem který udělal poznat díky měkkému podloží, skrze které prakticky ani necítil kamenný základ koryta. Znechucen prošel skrze menší průchod v korytu a ocitl se v mnohem delší chodbě, která byla srovnatelná s typickou pražskou ulicí. Uprostřed této dlouhé 'ulice' bylo jedno masivní koryto do kterého ústil nespočet menších koryt stejných jako to, ze kterého Toshi přišel, většina z nich však byla uzavřeno kovovou přepážkou, takže byla nedostupná. Jeho pohled ihned spadl na schůdky vedoucí zpět do sucha, rychle zamířil směrem k nim a vystoupal nahoru, načež si všiml rytiny v masivním kameni u koryta, kde byl nápis 'U Milosrdných'. Lehce se dotkl kamene s nápisem a v tu chvíli ucítil lehkou bolest v hlavě, která ho donutila na mžik oka zavřít oči. Když je poté otevřel spatřil před sebou cosi podobné mlze a muže, který s někým očividně mluvil, poznal, že se jedná o toho, kdo ho sem zavedl, identita člověka, se kterým mluvil mu však byla stále zahalena, stejně jako slova, která si muži vyměňovaly. Najednou muž vytáhl z kapsy nůž a bodl toho druhého, načež se ten druhý skácel do koryta uprostřed a Toshi mohl sledovat pouze jak se vrah rozeběhl a doslova proběhl skrze Toshiho do dálek tunelu. Opět moc nechápal, co se děje, a aktuálně se nemohl rozhodnout - buď bude pronásledovat onen přízrak anebo půjde prozkoumat místo, kam spadlo ono tělo...


[sparkname]Mezitím
V bytě Diany...[/sparkname]

Mnouc si oči se Diana snažila najít Hel. Tak nějak si přišla částečně doslova ztracená a začínala to pomalu snad i vzdávat, v tom však zaslechla pro ní již velice dobře známé mňoukání, kterému se instinktivně vydala naproti. Po několika minutách nahánění nakonec skončila... vlastně ani sama nevěděla kde anebo jak se tam dostala, ale stála v nějaké zahradě, trošku to připomínalo takový ten starý vnitroblok, ještě z těch prastarých domů, kterých v Praze bylo snad tisíc. A tam viděla Hel přímo před sebou, procházela se po okraji čehosi co připomínalo studnu. Stále kroužila po okraji oné studny a přitom téměř až nesnesitelně mňoukala, téměř, jako kdyby se snažila snad Dianě cosi sdělit. Čím blíže se Diana dostávala ke zmiňované studni, tím víc začínala pociťovat zvláštní mrazení v kostech a pocit v těle, jako kdyby určité nepopsatelné napětí procházelo skrze celé její tělo od hlavy až k patě. Když konečně došla až k Hel, rychle ji chytla, nakolik se bála, aby nespadla do nitra studny a poté ji donesla, nyní již v náručí, domů. Tam jí však čekalo zvláštní překvapení, když totiž akorát odhazovala oblečení, spatřila na stole cosi, co tam předtím určitě nebylo. Na chvíli zbystřila smysly, ale potom si uvědomila, že zloděj by spíš věci vzal jak tu cosi nechal. Pomalu došla až ke stolu a zjistila, že ona věc je jakási knížka. Nepoznávala vůbec oč jde, ale na obálce knihy, která nutno podotknout působila jako kožená, bylo 'vyryto' cosi, co už předtím viděla. Otevřela knihu ale k jejímu překvapení v ní nic nebylo, jen bílé nepopsané stránky. Až na konci bylo napsáno 's láskou, máma a táta'. Jak si prohlížela knihu ani jí nedošlo, že Hel ležela na stole přímo před ní a upřeně na ní jejíma očkama koukala, téměř jako kdyby cosi očekávala.