Chatbox

Praha


Reward system
Influence Points:
Klíče:
Odměny:
avatar

za Fri Apr 27, 2018 2:13 pm

First topic message reminder :

[sparkofficloc][loc first="https://i62.servimg.com/u/f62/18/96/29/18/prg110.png" second="https://i62.servimg.com/u/f62/18/96/29/18/prg210.png" third="https://i62.servimg.com/u/f62/18/96/29/18/prg310.png"]
Centrální město celé Evropy a hlavní a současně i největší město České Republiky. Známé též jako srdce Evropy, jedno z nejkrásnějších měst světa a architektonický sen na Vltavě – to všechno je Praha, která v průběhu historie inspirovala mnoho významných umělců. Její sláva byla prorokována ještě dávno před jejím vznikem kněžnou Libuší větou: „Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat.“, čemuž Praha hrdě dostává dodnes. Praha je městem, ve kterým se kombinuje historické centrum společně s prvky moderní architektury, díky čemuž získává svůj ojedinělý nádech. Jsou zde velice teplá léta a studené, zasněžené zimy. Ačkoli je Praha v porovnání s ostatními centrálními městy titěrná, její důležitost je srovnatelná s New Yorkem či Tokiem.

Praha je centrálním městem, nachází se zde hlavní sídla Rex Deus a Illuminati pro celou Evropu. V Praze lze používat městské hashtagy založené na vaší aktuální poloze v nějaké specifické části či oblasti v Praze. Veškeré městské hashtagy můžete nalézt ve skupině hashtag tlačítek, která se nachází na konci řádku v editoru.[/sparkofficloc][sparkofficloc][/sparkofficloc]


Naposledy upravil BLVCK.SPVRK dne Thu Jun 28, 2018 6:17 pm, celkově upraveno 1 krát



Reward system
Influence Points:
Klíče:
Odměny:
avatar

za Tue Jul 03, 2018 11:48 am

[sparkname]Vypravěč[/sparkname]
#ĎáblovaHrobka

Pohled mužů se na chvíli změnil, ale věděli, že by snad nebyl natolik hloupý, aby se pokoušel knihu krást anebo někam schovávat, navíc ho celou dobu sledovali, a museli by si takového pohybu určitě všimnout. Krom toho už na tomhle místě zažili víc jak dost věcí, které se nedají zrovna normálně vysvětlit. [dirspeech]Tak se budeš muset obejít bez ní, stále platí to, co jsme řekli. Dokud nepřijde šéf, tak se odsud nikdo nehne, a už žádné námitky. Dokud nebudeš mít nějakou novou informaci, tak mlč,[/dirspeech] zavrčel nepříjemně jeden z mužů, šlo na něm znát, že společně s tikajícím časem se zvyšuje jeho nervozita  nadcházejícího se příchodu jejich šéfa, kromě tónu hlasu to na sobě však nedával jakkoli znát.
Najednou se ozval kamenný rachot a on si všiml, jak na okrajích dveří vyjelo několik kamenů ve tvaru krychle. Když viděl pohled dvojice mužů, bylo mu jasné, že se to stalo poprvé, nakolik na to koukali stejně vyjeveně jako on. Moc tomu na začátku nerozuměl, ale když se po jedné minutě jedna z krychlí zasunula zpět do dveří tak mu došlo, že je to jakési masivní znázornění hodin, které ať už odpočítávají cokoli, značí jednu hodinu.


[sparkname]Mezitím...[/sparkname]
#ZapomenutáKnihovna

Diana se prohrabovala knihami a hledala jakousi zmínku o rodech, o kterých ji říkala Hel. Nevěděla sice pořádně, co vlastně hledá, ale tak nějak doufala, že v jedné z celého stohu knih bude alespoň nějaká zmínka o oněch tajemných rodech, a společně s tím možná i nějaké vysvětlení, jak je s nimi vlastně Diana a očividně i celá její rodina propojená. Najednou začalo hodně věcí z jejího života dávat smysl, ať už tragická smrt jejich rodičů či celkově tajemno, kterou její rodinu provázalo od nepaměti. Listovala knihami ale za celou dobu se jednalo spíše o různé teoretické prvky magie a její historie jako takové, v podstatě příliš nic zajímavého. Najednou zafoukal poryv větru, o kterém už Diana tušila, že něco určitě značí a stránky v jejím griomoiru se začaly otáčet až se zastavili na jedné z mnoha stránek. V mžiku oka se tam začal zjevovat text stejně jako při předchozí aktivaci prapodivné knihy, nahnula se aby si mohla přečíst nadpis. Bylo to celé psané v jakémsi zvláštním jazyce, který Diana nikdy předtím neviděla, písmo, kterým to bylo psané jí však něco připomnělo, viděla ho už na obrázku v jedné z knih, které četla. Rychle začala hledat onu osudnou stránku až to našla, byl to obrázek jakési desky, na které byl vyrytý klíč s nápisem, který se shodoval s nápisem na stránce v jejím grimoire, stálo tam 'tempo clavia, neboli chrámový klíč'. To však bylo vše, co věděla, pouze to, že ať už je text v jejím grimoire o čemkoli, je to o jakémsi chrámovém klíči. Pod tím bylo několik veršů v té stejné zvláštní abecedě, pravděpodobně zaklínadlo, odhadovala. Jak ho ale přečíst?


[sparkname]Mezitím...
V muzeu Matta[/sparkname]

Henry stál na rohu kousek od vchodu do muzea a akorát kouřil snad třetí cigaretu, v tuhle chvíli to pro něj bylo asi to nejlepší uvolnění co měl. Akorát sahal do kapsy pro krabičku, že si dá ještě čtvrtou, poslední cigaretu, v tom ale spatřil dvojici mužů v černých oblecích s typickým lehkým kabátem, jak se rozhlížejí kolem a následně jeden z nich cosi dělá s dveřmi, načež mohl pozorovat, jak se po několika sekundách dveře otevřely a oni vešli dovnitř. Stačil jen letmý pohled a bylo mu jasné, že ať je to kdokoli, určitě nenese žádné dobré zprávy, a to, že se dostali dovnitř tak jednoduše též nebylo zrovna povzbuzující, nakolik si byl moc dobře vědom toho, že vstupní dveře do muzea nejsou jen tak normální dveře, ale bezpečnostní dveře s magnetickým zámkem a alarmem, který se též nespustil, něco tu nebylo dobře.
V tu chvíli na moment jako kdyby ztuhl, přemýšlel, co má dělat, mohl se buď vydat dovnitř chránit to, co tam ti muži přišli očividně ukrást a zjistit, co jsou vlastně zač anebo se vyjít hledat strýce Matta. Ačkoli tak nějak vnitřně věděl, že tihle muži jdou pravděpodobně přímo od něj, doufal v to, že je alespoň v pořádku a nic se mu nestalo, neuměl si představit život bez něj, natož na pokraji jeho pravděpodobně největšího objevu. Čas běžel, a před ním stálo ono rozhodnutí.


Naposledy upravil BLVCK.SPVRK dne Sun Jul 08, 2018 5:13 pm, celkově upraveno 1 krát



Reward system
Influence Points:
Klíče:
Odměny:
avatar

za Tue Jul 03, 2018 4:11 pm

[sparkname]TOSHIHIRO[/sparkname]
#ĎÁBLOVAHROBKA

Jaké překvapení, s hlídači se jednalo stejně na nic jako na začátku, nebo snad alespoň o špetku lépe, ale na nějaký ten Stockholmský syndrom to zatím bohužel nevypadalo. Sice jsem chtěl argumentovat, že právě proto, aby nebyl šéf tak naštvaný, bychom měli zkusit zjistit co se děje s knihovnou, ale šetřil jsem raději dechem. Místo zbytečných dohadů jsem si vzal na jednom stolku položenou proteinovou tyčinku a vrátil se s ní ke stolu, kde jsem ji rozbalil a začal pomalu ukusovat, při zkoumání starých legend. Pokoušel jsem se v nich najít pasáže, které by se shodovaly a měly tak výší míru pravděpodobnosti, že budou mít reálný základ. Některé legendy více, či méně barvitě popisovaly fenomén, který jsem sám zažil a zázračně přežil, tedy náhlou kremaci odvážlivců, kteří se pokoušeli objevit tajemství a snad i získat poklady z hrobky. V jedné z legend jsem narazil na zmínku o jakýchsi kamenných hodinách, které měly být nějak spojeny s bránou, ale zmínka o nich byla jen v této jediné legendě, proto jsem jí nevěnoval zatím přílišnou pozornost, snad až na vědomí, že ta zmínka existovala. Nevím, jak dlouho jsem procházel tyto legendy, ale přinejmenším jsem si u toho stihl vytvořit jakousi formu primitivního systému, kde jsem si rozdělil legendy podle hypotetické reálnosti a užitečnosti obsahu, shodou okolností skončila ve skupině užitečných i legenda s hodinami, ale kvůli jiným prvkům této legendy. Napil jsem se z lahve s vodou a zvedl se od stolu, přičemž jsem si protáhl tak trochu prokřehlé tělo, přeci jen jsem nebyl oblečen zrovna na několikahodinový pobyt v chladném podzemí. Otočil jsem se na jednoho z hlídačů a naznačil mu, že se půjdu podívat na dveře z blízka, během toho jsem si vzal do ruky tajemný kapesní deník a klíč od brány, kdybych mezi těmito předměty objevil nějaká nová vodítka k záhadě. Nejprve jsem bránu obcházel kolem dokola asi z půlmetrové vzdálenosti a pozorně zkoumal rytiny na jejím povrchu. Bylo až neuvěřitelné, že ač byla brána stará dost možná několik tisíc let, pokud bych tedy vycházel z vizí, ale přesto nejevila žádné známky opotřebení materiálu, mohla by být dost dobře dokončena dnes a nikdo by nepoznal rozdíl. Deník jsem odložil do kapsy, abych si uvolnil jednu ruku, a opatrně jsem se dotkl brány, přičemž jsem nejen očima, ale i hmatem, zkoumal povrch brány. Možná jsem nějak i doufal, že opět vyvolám nějakou vizi, ale to bylo vždy dílem náhody, asi jako hrát ruskou ruletu, jen s tím rozdílem, že člověk doufá, že pomyslná kulka z hlavně vyletí. Nebyl jsem si jistý, co se stalo, ale náhle se brána zachvěla a s rachotem z ní vyjelo několik desítek kamenných krychlí. Má reakce byla logicky taková, že jsem kvapně odskákal několik metrů od brány a psychicky se připravoval na zásah další vlnou té podivné energie. Snad naštěstí, ale tentokrát nešlo o tu podivnou vlnu, při pohledu na vytřeštěné, a dost dobře i vyděšené tváře mužů, jsem usoudil, že tento fenomén také vidí poprvé. Odhadem mohlo uběhnout od zjevení krychlí něco kolem jedné minuty, když jedna opět zajel zpět do dveří bez známky toho, že vůbec kdy vyjela ven. Očima jsem rychle spočítal zbylé krychle a došel na číslo 59, což by dle zmizení první krychle mohlo značit jednu standardní hodinu. V mysli jsem polemizoval nad tím, co stálo za tímto podivným probuzením dveří, byl jsem to já, aktivace klíčů v Praze, nebo snad ta tajemná knihovna někde v podzemí? Bral jsem v úvahu i další možné faktory a jejich kombinace, ale jejich výčet by byl na dlouhou dobu. Poté co v bráně zmizelo dalších kamenů, jsem se tak nějak vrátil myšlenkami do reality a kvapně se vydal směrem k mé improvizované pracovně, přičemž jsem důrazně volal na stále "paralyzované" muže. [dirspeech]Nevím, co se stalo, ale urychleně kontaktujte šéfa, že máme dost možná velký problém. Já se pokusím zjistit něco víc z knížek, ale nemáme moc času, podle mého odhadu máme asi 57 minut, než nastane to, co dveře odpočítávají.[/dirspeech] Než jsem domluvil, už jsem stál nad knihami s pověstmi a rychle sahal po té, která předtím zmiňovala referenci na kamenné hodiny. Doufal jsem, že mi snad prozradí na co se připravit a jestli lze odpočet nějak zvrátit, či získat alespoň více času, nebo cokoliv dalšího, co bych mohl nějak využít.



Reward system
Influence Points:
Klíče:
Odměny:
avatar

za Tue Jul 03, 2018 9:28 pm

[sparkname]Henry Tweys[/sparkname]

Toho nadšení a rozčarování z našeho velkolepého objevu bylo tolik, že jsem se opět ztratil kdesi ve svých myšlenkách, zcela ignorujíc dění okolo mě. Takže, nebýt toho, že jsem se natahoval už pro čtvrtou cigaretu v uplynulých několika minutách, asi bych i přehlídl ty dva týpky, kteří přišli na "soukromou" prohlídku. Vážně jsem zůstal chvíli skoro až zaraženě stát, div mi ještě nezapálená cigareta nevypadla z úst, protože tohle... tohle nevypadalo vůbec dobře! Vždyť se ani nespustil alarm, to prostě nemohli tak rychle vyřadit... ledaže by ho nevyřazovali, ale měli heslo... a to znamenalo jen jedno. Ti parchanti zabili Matta! Ne... třeba ho jenom někde drží, než najdou co hledají, protože tak to mafiáni dělají, ne? Minimálně ti filmoví ano. Ale tohle nebyl film, nebo snad ano? Kdo ví. Důležité bylo, že tihle dva věděli, kde Matt je a já to z nich hodlal dostat, ať už po dobrém nebo po zlém! Bohužel nejsem žádný rambo, abych tam na ně naběhl s kulometem v ruce, takže budu muset zvolit mnohem rafinovanější způsob, jak nad nima získat převahu. Oni možná znají heslo od dveří, ale já... já znám heslo od celé budovy. Ono taky, když máte soukromé muzeum plné starožitných artefaktů a dávných spisů, tak potřebujete dobrý zabezpečovací systém. A kdo si myslíte, že tenhle pomáhal navrhovat? Hádáte správně, tenhle bary vymetající génius!
Proto, jakmile se ti dva ztratili v hlavních dveřích, spěšně se vydal k dveřím zadním, které jsem jednoduše odemkl a velice obezřetně se vydal do sklepa, kde se nacházela centrální bezpečnostní místnost. Dobře, byl to takový menší kumbál s počítačem a hromadou monitorů, ale pro naše potřeby dostačující. Jakmile jsem teda za sebou řádně zamkl a usadil se k počítači, začal jsem na kamerách hledat ty dva, načež jsem s pobaveným úsměvem tančícím na mé tváři zapl centrální mikrofon [dirspeech]Vážení návštěvníci, velice si ceníme vaší návštěvy a zájmu o naše výstavy. Věříme, že si váš pobyt zde náležitě užijete[/dirspeech] pronesl jsem hlasem, jakým jsem takové zprávy hlásal vždycky, jen... teď jsem k tomu pár hbitými ťuky do klávesnice uzamknul celou budovu, což mohli i oni dozajista poznat na zatažených žaluziích a v případě potřeby i na zablokovaných zámcích u dveří. [dirspeech]Takže, pánové[/dirspeech] odkašlal jsem si do mikrofonu již podstatně vážněji, protože na mou rodinu se prostě nesahá, natož na mou práci! [dirspeech]Víme jak to chodí, já vám řeknu co chci, vy mi řeknete ať si na**ru a já na vás zavolám policii[/dirspeech] což byla jedna z možností, která nebyla zrovna moje oblíbená. [dirspeech]A nebo se dohodneme jako civilizovaní lidé, žádná policie nepřijede a já dostanu zpátky svého strýce, takže... vaše volba?[/dirspeech] prohodil jsem skoro až s hravou zvědavostí, i když se ve mě prali všichni čerti. O strýce jsem se samozřejmě bál, bál jsem se o něj možná víc než o ten klíč a celý ten objev, ale... proč se vzdávat jednoho, abych měl druhé?



Reward system
Influence Points:
Klíče:
Odměny:
avatar

za Fri Jul 06, 2018 7:06 pm

[sparkname]DIANA NYGÅRD[/sparkname]
#ZapomenutáKnihovna

Prehrabovala som sa knihami hľadajúc užitočné informácie. Nič z toho, čo som však zistila, ma neprinútilo usmievať sa, ako to bolo vo chvíli, keď som si čítala o užitočných kúzlach. Miesto toho som sa mračila čoraz viac a viac. Dávalo to zmysel, najmä smrť mojich rodičov, ktorých telá sa našli bez známok násilia či stôp, s pomocou ktorých by vedeli určiť aspoň príčinu. Zahryzla som sa do pery. Mojich rodičov niekto zavraždil. S pomocou mágie. Schopností. Preto sa ponáhľali do Prahy, možno bola táto knižnica ohrozená a oni ju museli zabezpečiť. A aby ochránili aj mňa, nie preto, že som mala byť ďalšou strážkyňou, ale aj preto, že som ich jediná dcéra, zaplatili vlastnými životmi. Vedeli, čo sa blíži, inak by mi tú knihu nezanechali. Všetko mali premyslené. Až na to, že ma tu nechali úplne samú a stratenú. A je celkom možné, že podobný osud postihol aj ostatných. V tom prípade by nepadlo celé to bremeno na moje plecia. Po líci mi stiekla slza pod náporom pocitov, ktoré sa vo mne miešali. Pocit straty, samoty, lásky, i hnevu a nenávosti voči tým, ktorí ma obrali o tie jediné osoby na svete, ktoré som milovala. A stále milujem. Nechcela som sa k tomuto nikdy vraciať. A predsa. V podstate som sa preklínala za to, kým som, pretože nebyť toho, nič z toho by sa nedialo. Pokojne by som vymenila všetky tieto čarodejnícke habaďúry, aby som mohla ešte raz vidieť tvár svojich rodičov či stráviť s nimi chvíľku. Nebolo to možné. Aspoň zatiaľ som sa nedočítala o ničom, čo by mi mohlo pomôcť. Za to som však mohla urobiť niečo iné, a to nájsť si toho vraha. Ale ako? Kde som mala začať? Bezmocne som sa oprela o ruku, tvár skryla v dlani, pomedzi prsty mi stekal pramienok sĺz. Chcela som pomstu, a nevedela som, ako ju dosiahnuť, rovnako ako som nedokázala vrátiť späť svoj pôvodný život. Bola som bezmocná v každom ohľade, zatiaľ. Ako som si utierala nos do rukáva, všimla som si, že stránky môjho Grimoire sa pretočili. Cez zaslzené oči som sa zblízka pozrela na text. Ničomu som nerozumela. Zrazu som knihu zaklapla a hodila ju o zem, plná hnevu, pretože som mala pocit, že toto mi nepomôže, toto mi vraha rodičov nevypátra. Alebo som sa mýlila...? Venovala som knihe pochybný pohľad, než som sa ju opäť rozhodla po pár minútach zdvihnúť zo zeme, pritom som poťahovala nosom a utierala si zronené oči, pretože pravda ma zasiahla už na mieste pochovanom hlboko vo mne. Nedalo mi to, rovnakú alebo podobnú formuláciu písmen som našla v jednej z kníh, kde bol aj preklad. Chrámový kľúč. A tým to aj končilo, moja znalosť daného jazyka bola nulová. [dirspeech]K***a![/dirspeech] Rukou som udrela do stola, div sa nezlomil napoly, pretože som toho už mala po krk. Stále nejaké hádanky, neznáme jazyky, Hel nikde. Bola som stratená. Čo robiť ďalej? Prečítať to? Najsť niekoho, kto tomu rozumie? Alebo príučku? Čo to vlastne bolo? Nejaké zaklínadlo, alebo hádanka? Prečítam to. Predtým som to tiež skúsila, Hel dostala dar reči, možno to teraz nebude inak. Ak áno, ponorím sa do kníh a nájdem si každé jedno hlúpe slovo z tohto nezmyselného textu. Skúšať čítať to nebola zábava, používala som pritom pravidlá jazykov, ktoré mi k tomu sedeli. Ak nevyšlo jedno, výjde možno druhé. Nevidela som však dôvod, prečo by mi rodičia prenechali niečo, čomu som nerozumela, v jazyku, ktorý som sa aktuálne nemala šancu naučiť. Možno táto veršovačka ma má priviesť ďalším informáciám, možno tým, ktoré som potrebovala alebo ktoré by mi pomohli.



Reward system
Influence Points:
Klíče:
Odměny:
avatar

za Sun Jul 08, 2018 5:21 pm

[sparkname]Vypravěč[/sparkname]
#ZapomenutáKnihovna
[entry]na hodinách zbývá 45 minut[/entry]
Diana začala číst pro ní neznámá slova na stránce. Když to dočetla, najednou kolem sebe uslyšela zvláštní šumivý zvuk a prostor kolem knihy jako kdyby se začal zvláštně kroutit. Instinktivně zavřela oči, vlastně ani ona sama netušila proč, a když je otevřena, spatřila, jak stránka pomalu jako kdyby hořela v návalu zlatavé energie a na ní se formuje klíč, nebo to tak alespoň vypadalo. Kdyby se ho dotkla, mohla by cítit, že to určitě nebyl kov, spíše to připomínalo nějaký zvláštní kámen, bylo na něm vyryto několik teček, ale příliš nepoznávala, co to vlastně má značit. Na dotek byl klíč horký, a když ho chytila pevně do ruky, najednou si všimla, že začaly body na klíči doslova zářit a v místnosti se zjevila projekce hvězdné oblohy. Kdyby stála večer v Praze, mohla by poznat, že to bylo jako hvězdná mapa, ukazující na jeden konkrétní bod v Praze.
Ani sama nevěděla proč, ale měla pocit, že se něco stalo, měla v sobě zvláštní pocit, takový, jako kdyby jí její instinkt někam hnal. Hvězdná mapa zmizela, klíč však stále v pravidelných intervalech zářil a stále byl na dotek teplý. Když ho držela v ruce, cítila, jak jejím tělem doslova tepá zvláštní nával energie a tepla, moc to nechápala, ale tušila, že ať se jedná o cokoli, musí to být cosi magického. Ještě se ani nestihla vzpamatovat ze svého předchozího rozhodnutí a již před ní stálo další, rozhodne se následovat své klíčem podmíněné instinkty do hlubin kanálů anebo se raději pokusí zjistit nějaké další informace, které se v této knihovně určitě musí nacházet?


[sparkname]Mezitím...
V muzeu Matta[/sparkname]

Henry provedl krásné přivítání pro skupinku mužů, kterou právě sledoval na monitorech. Když dokončil své hlášení, ucítil, jak se jeho kapsa začíná zvláštně zahřívat, vytáhl klíč a podíval se na něj. Všiml si, že klíč jako kdyby zářil v pravidelných intervalech a určitě se zvětšila jeho teplota. Téměř jako kdyby ho snad klíč volal, aby Henry následoval mapu, jež na něm je načrtnuta. Dal klíč zpět do kapsy a chtěl přemýšlet, vyrušil ho však hlas z reproduktorů patřící jednomu z mužů: [dirspeech]Na děcko jsi celkem odvážný, chlapče. Naneštěstí tu nejsi ten, kdo bude dávat rozkazy. Chceme ty věci z vykopávek v Izraeli, a ty jestli chceš ještě někdy vidět svého milovaného strýce jinak než po kouskách v krabicích, které ti přijdou domu, budeš spolupracovat.[/dirspeech]
Henryho komentář o policii téměř jako kdyby ani neslyšeli, tedy... bylo mu víc jak jasné, že ho slyšeli, ale jejich ignorace a přehnaná sebejistota mohly v Henrym vzbudit pocit, že pro tyhle muže policie pravděpodobně nebude zrovna problém. Možná mohli blafovat, ale kdo ví? Věděl, že klíč má u sebe a zároveň věděl, že si tihle chlapi přišli jen a pouze pro jednu věc. Zároveň ale cítil pulsující klíč ve své kapse, který ho téměř nabádal k tomu, aby následoval mapu. Měl před sebou hned několik rozhodnutí, která nebyla zrovna malá. Vydá jim věci z vykopávek anebo se uchýlí k nějakému plánu B? A pokud se k němu skutečně uchýlí, využije čas, který tím získá k tomu aby mohl následovat hvězdnou mapu anebo k tomu, aby mohl smlouvat o vydání svého strýce?


[sparkname]mezitím...[/sparkname]
#ĎáblovaHrobka

Když se Toshi dotkl dveří, tak naneštěstí nic neviděl. Potom, co však začaly prazvláštní hodiny odpočítávat hodinu chtěl Toshi prozkoumat, jak vůbec machanismus funguje. Dotkl se proto dveří a v tu najednou všechno kolem utichlo a jeho věznitelé doslova zmizeli. Vše bylo ponořeno do tmavších barev a Toshi mohl vidět skupinku tří mužů oblečených ve zvláštním oblečení. Pokud by to měl k něčemu přirovnat, nápadně to připomínalo hábit knězů, kteří sloužili na královském dvoře. Šli pomalým krokem a nešlo jim přes kápě vidět do obličeje, skrze zvláštní šero a dým, který je obklopoval však Toshi pochopil, že jsou pouhým výplodem jeho další vize, o čemž se též přesvědčil ve chvíli, kdy jím jeden z trojice doslova prošel. Otočil se směrem za trojicí knězů jen aby si všiml že dveře jsou otevřeny, co bylo za jejich hranicí však bylo mimo dosah jeho vize, nakolik tam viděl pouze temnotu a sálající šero.
Najednou se dveře začaly zavírat, Toshi mohl pozorovat relativně složitý mechanismus, který se uzamkl potom, co se dveře kompletně zavřely. Poté viděl, jak z dveří doslova vyjíždí trojice klíčů, kterou již velice dobře znal. Každý z knězů si vzal jeden z nich. Najednou začal vize postupně mizet, doslova se rozplývala před Toshiho zraky, a společně s tím se všude kolem něj začala ozývat jedna věta stále dokola, až dokud vize úplně nezmizela.

[sparkquote=neznámý]Budiž ti, jež budou třímat klíče, neshledají se do odbytí jedné hodiny, v prach se obrátí.[/sparkquote]



Reward system
Influence Points:
Klíče:
Odměny:
avatar

za Sun Jul 08, 2018 9:43 pm

[sparkname]DIANA NYGÅRD[/sparkname]
#ZapomenutáKnihovna

Nevyšlo to nazmar. Po správnom vyslovení slov v knihe sa začalo diať čosi zvláštne. Šumivý zvuk, zvláštne krútenie sa priestoru okolo knížky, následne akási zlatavá energia, ako vystrihnuté z nejakej fantasy scény. Až na to, že toto bola skutočnosť. Kľúč. Prstom som prešla po jeho povrchu. Čakala som kov, ale zrejme bol vyrobený z iného materiálu, ktorý som nevedela určiť. Nakoniec, nebola som žiaden špecialista. To však nebol koniec. Kľúč na môj dotyk okamžite reagoval tak, že som sa v zápätí dívala na akúsi mapu Prahy, kde žiaril jeden konkrétny bod. [thinking]Bol snáď Helin zámer práve tento kľúč...?[/thinking] opýtala som sa v duchu. Žiadala po mne, aby som hľadala informácie o svojom rode a narazila som na svoj kľúč, ktorý s tým mal v tomto prípade niečo spoločné. Čo znamenal vôbec ten bod? Utrela som si slzy do rukáva. Nebol na ne čas. Najprv musím zistiť, k čomu tento kľúč je, potom budem plánovať ďalšie kroky. Potrebovala som zosilnieť, nájsť spojencov. Určite som nebola jediná, inak by ma Hel touto úlohou nepoverila. Možno sama nevedela, ako to s ostatnými je, ale ja ich nájdem a začnem pátrať po vrahoch mojich rodičov. Tým, že budem vysedávať v tejto knižnici, ktorá už bola mimochodom v bezpečí, nič nezískam. Okrem zakázaných informácií a tajomstiev. Ale na tie mám ešte čas. Teraz som mala iné priority. Keďže som kľúč nemala kde schovať, strčila som ho do svojho hlbokého vrecka nohavíc, obliekla si sveter, ktorý medzitým stihol vyschnúť a zamierila k dverám knižnice. Zrazu som sa však prudko zastavila. Grimoire po mojich rodičoch. Prudko som sa otočila, vrátila sa, vzala ho do ruky a vyrazila s ním späť do tých zatuchlých kanálov. Grimoire som objímala na hrudi obomi rukami, aby nedošlo k pádu do tej nepekne zafarbenej a nepríjemne voňajúcej vody. Kľúč mi hrial vo vrecku, nebála som sa teda, že by som si nevšimla, že mi vypadol. Nevrátila som sa tam, odkiaľ som prišla. Nemalo to cenu vzhľadom k tomu, že tam nebol žiaden rebrík či lano, s ktorým by som sa mohla vyšplhať na slobodu. Vyrazila som teda druhým smerom. Potkany či iné tvory, ktoré tu strašili, mi nenaháňali strach. Jediné, čoho som sa skutočne bála, bolo to, že by som sa stratila, preto som dúfala, že ma nohy zavedú...skrátka niekam. Neostávalo mi nič iné, než dôverovať vlastnému inštinktu, ktorý ma ťahal hlbšie a hlbšie do kanálov...



Reward system
Influence Points:
Klíče:
Odměny:
avatar

za Sun Jul 08, 2018 9:51 pm

[sparkname]TOSHIHIRO[/sparkname]
#ĎÁBLOVAHROBKA

Odhodil jsem knihu s pověstmi na druhou stranu stolu a rozhořčeně si pro sebe v duchu zanadával. [thinking]Do p....e práce, nic užitečného tam není.[/thinking] Kdybych byl kuřák, tak si pravděpodobně dojdu zapálit cigaretu na uklidnění, ale nebyl jsem ani kuřák, ani fanda prokrastinace, proto jsem se vydal zpět k bráně. Muži mezi tím na sebe pořvávali cosi nesrozumitelného, co zavánělo strachem a panikou. Neměl jsem čas je teď řešit a upřímně jsem mohl jedině doufat, že třeba ztratí nervy a utečou někam pryč. Čas nemilosrdně ubíhal a jedna kamenná cihla míjela druhou, přičemž jsem důkladně zkoumal hodinový mechanizmus, nebo se o to alespoň pokoušel. Při snaze o bližší prozkoumání, jsem se dotkl dveří a spustil tak další ze série podivuhodných vizí. V poměrně mlhavé vidině, jsem spatřil trojici postav oděných jako kněží neznámého řádu. Ne, že bych se vyloženě snažil spatřit jejich tváře, protože jsem to nepokládal za nutné, ale zřejmě by to ani nešlo. Díky této zkušenosti, jsem měl možnost z první ruky vidět nesmírně pokročilý mechanismus, který byl skryt v kamenném obalu brány. [thinking]Nevím kdy byla tahle brána vyrobena, ale technická úroveň rozhodně neodpovídá historicky známé technické úrovni lidstva. Obzvláště, když byla brána dle vizí stará nejméně několik tisíc let.[/thinking] Tyto myšlenky jsem prozatím zapudil a dále se věnovat probíhající vzpomínce. Jak jsem již dříve věděl, bylo k otevření brány zapotřebí vlastnit trojici totožných klíčů, tedy ještě dva k tomu, který jsem měl u sebe. Co mě však překvapilo a silně znepokojilo, byl jakýsi tajemný hlas někde z pozadí, který jakoby věděl, že sleduji tuto vizi a varoval mě před neblahým osudem vlastníků klíčů. Tedy za předpokladu, že se zbylé dva klíče neobjeví do konce odpočtu kamenných hodin. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem si v daný moment neřekl. [thinking]Tak a teď jsem totálně v h....u, tohle je asi moje konečná stanice.[/thinking] Upřímně jsem neměl tušení co dál dělat, ven z jeskyně jsem jen tak odejít nemohl a stejně bych ani nevěděl kde ty další klíče hledat. Sedl jsem si na kámen kousek od brány a zamyšleně, snad až lehce rezignovaně jsem sledoval mizící kameny, které značily pravděpodobný konec mé pozemské existence.



Reward system
Influence Points:
Klíče:
Odměny:
avatar

za Sun Jul 08, 2018 11:16 pm

[sparkname]Henry Tweys[/sparkname]

I přes svou nervozitu ohledně samotné přítomnosti těchto mužů a hlavně osudu strýce jsem měl na tváři poměrně samolibý úsměv. Ono to bylo mnohem lepší, než se tady hroutit nad tím, že nám po muzeu pobíhá banda nevzdělaných křupanů, kteří nám chtějí ukrást náš úžasný objev. Na druhou stranu se však ve mně pralo svědomí, které jaksi nevědělo, čemu přikládat větší prioritu. Nechápejte mě špatně, strýce mám opravdu rád, ale... co by udělal on na mém místě? Vybral by si mě, nebo doslovný klíč k přepsání dějin. [thinking]Sakra! On by mě v tom nenechal![/thinking] prolétlo mi hlavou, přičemž jsem tak rozhodně pokýval hlavou. Než jsem však stihl víc zabrousit do svých myšlenek, ucítil jsem klíč, který se opět rozpálil, ale tentokrát trošku jiným způsobem. Narozdíl od minula se teď neobjevila mapa, ale začal tak podivně pulzovat, jako kdyby snad vysílal nějaký signál. Musel jsem se na něj udiveně zahledět, čímž jsem se opět dostal úplně do jiného světa a já tak přestal vnímat okolní svět. Zase to bylo, jako kdyby se klíč a jeho tajemství stalo mým jediným světem. Světem, který narušil až hlas z repráků, čímž mě opět vrátil do reality.
Jedno se jim muselo nechat, byli dost sebejistí a věděli co chtějí. Problém ale byl, že to já taky a stejně jako oni i já držel určitou páku. Ano, život mého strýce byl asi silnější páka než hrozba jejich zatčení, ale pořád to byla dost silná páka, abych s ní mohl pracovat. [dirspeech]Dávat rozkazy? Ale kdeže, chci se slušně domluvit[/dirspeech] prohodil jsem následně skoro až bezstarostně, přičemž jsem s mikrofonem v ruce hodil nohy na stůl. [dirspeech]A být váma bych se snažil o to samé, pokud z těch věcí nechcete mít jen hodně staré puzzle[/dirspeech] dodal jsem možná lehce provokativněji než jsem chtěl, ale když chtěli hrát tuhle hru, tak budeme hrát hru. Vážně bych strýce nerad dostal jako doručený balík na poštu, ale tak nějak jsem očekával, že oni by stejnou měrou nechtěli dostat od šéfa seřváno, že donesli krabici s prachem a střepy. [dirspeech]Mám návrh[/dirspeech] promluvil jsem zas po chvíli menšího ticha, přičemž jsem se pořádně zadíval na monitor, kde jsem se snažil určit jejich přesnou polohu. [dirspeech]Jednoho z vás pustím ven s tím, že sem přivede mého strýce. Pokud možno vcelku[/dirspeech] začal jsem s nutným odkašláním na konci, protože jsem si tuto specifikaci zkrátka nemohl odpustit. [dirspeech]A tomu druhému mezitím prozradím polohu těch věcí, co tak moc chcete[/dirspeech] pokračoval jsem již trochu seriózněji, což šlo vidět i na mých nohách, které už nebyly na stole. [dirspeech]Samozřejmě nebude moct opustit budovu, dokud nebude můj strýc bezpečně uvnitř, stejně jako bych jen velmi nerad viděl víc vám podobných, ale to asi netřeba zmiňovat, že?[/dirspeech] dokončil jsem v poměrně vážném duchu, přičemž jsem je oba sledoval na monitoru.
Za dobu mého menšího monologu se teplota klíče dost zvýšila a taky se mi zdálo, že se začínala zvyšovat i rychlost jeho pulzů, což dozajista neznačilo nic dobrého. [thinking]Že by měl autodestrukci?[/thinking] zhrozil jsem se při pohledu na rozžhavený kus mimozemské technologie ležící na stole, přičemž jsem z něj opět nedokázal spustit zrak. Ne, tohle nemůžu nechat jen tak. Co když skutečně vybuchne, co pak? Navíc, přece by se z ničeho nic neaktivoval, ne zrovna teď. Ledaže... ledaže by se v okolí vyskytl i zbytek těch klíčů. Bylo to však natolik nepravděpodobné, že jsem dokonce i já začínal chytat menší pochybnosti. Jaká byla vůbec šance, že se zrovna dnes objeví všechny tři klíče na jednom místě? Na druhou stranu, jaká byla šance, že se takováto příležitost bude ještě opakovat. Klíč byl aktivní a jak se zdálo, lákal mě k tomu místu. Byl jsem vážně natolik zvědavý, abych teď opustil muzeum i strýce? Očividně ano, když jsem nad tím vůbec uvažoval a tak... pokud ti dva skutečně na můj návrh přistoupili, byl jsem rozhodnutý jednomu z mužů sdělit pozici s krabicí, ve které stejně nezbylo nic podstatného a zadním vchodem nenápadně opustit budovu a vydat se na ono místo. On určitě nepozná, že jsem opět odemkl hlavní dveře, aby se sem pak mohl ten druhý vrátit s mým strýcem... alespoň jsem v to musel doufat, protože jsem zkrátka nedokázal odolat tomu pokušení, který přede mě klíč právě stavěl.



Reward system
Influence Points:
Klíče:
Odměny:
avatar

za Mon Jul 09, 2018 1:58 pm

[sparkname]Vypravěč[/sparkname]
#Kanály [sparkname]>[/sparkname] #ĎáblovaHrobka
[entry]na hodinách zbývá 30 minut[/entry]
Diana procházela kanalizací zatímco držela grimoire svého rodu. Ani sama nevěděla jak, ale z nějakého důvodu jako kdyby přesně věděla, kam má jít. Snad jako kdyby už tou cestou jednou šla a znala ji. Procházela nesčetným množstvím chodeb v prastarých kanálech až se zastavila před jednou z mnoha stěn. Podle nápisu na protější stěně se nacházela pod samotným historickým centrem Prahy, v jedné z mnoha uliček Starého Města. Stála před stěnou a téměř až instinktivně osahala stěnu před sebou až dokud nespatřila, že jeden kámen je až podezřele odlišný od ostatních, pavučiny a jiné stopy času na něm sice byly, ale jako kdyby je někdo každých pár dní ledabyle stíral. První, co jí napadlo muselo být to, že se jedná o další z tajných spínačů, a proto zkusila své štěstí a zatlačila na kámen, což způsobilo otevření tajných dveří. Prošla skrze dveře, které následovala delší chodba téměř jako kdyby vytesaná do skály. Co ji však čekalo na konci chodby, to nečekala dokonce ani po tom všem, co se jí za dnešní den už stihlo stát.

Na konci chodby se nacházela obrovská jeskyně. Světlo tam prosakovalo pouze skrze několik prasklin na stropu, které musely pravděpodobně vést až na povrch. Co ji však zaujalo ihned po vstupu byly masivní kamenné dveře, téměř jako kdyby cítila, že tohle je to, proč sem vlastně na samém začátku přišla. Chtěla poodejít až k nim, než to však stihla udělat, zaslechla hlasy a tak se skryla za velkou skálu, za kterou nemohla být viděna. Když nakoukla skrze prasklinu v ní, spatřila dvojici mužů se zbraněmi a nějakého dalšího kluka, který vypadal jako jejich vězeň. Cosi luštil v knihách a stále přecházel od dveří zpět ke stolu, z jeho rezignovaného pohledu však poznala, že situace se pro něj určitě nejeví právě nejlépe. Klíč v její kapse začal pulsovat mnohem rychleji a silněji, doslova cítila vlny tepla vycházející z její kapsy a to stejné mohl cítit i Toshi.


[sparkname]Mezitím...
V muzeu Matta[/sparkname]

Jakmile Henry dořekl svůj návrh, mohl pouze pozorovat, jak si muži cosi mumlají pro sebe. Vskutku se jednalo o muzeum ve kterém se nacházelo nesčetné množství materiálů podobných těm, které hledali. Takže hledat je bez Henryho pomoci se zdálo být nejen nemožné, ale též nadmíru hloupé. A toho děda už vlastně nepotřebovali, nakolik dostanou to, co chtějí. Na jejich tváři se zjevil lehký úsměv. [dirspeech]Zdá se, že nakonec nejsi takový usmrkanec, jakým se zdáš být. Dobrá tedy, tvůj návrh přijímáme,[/dirspeech] řekl jeden z mužů přímo na kameru a kývl na toho druhého, načež se onen muž vydal směrem ke dveřím, aby mohl dojít pro Henryho strýce. [dirspeech]Ale jestli uděláš nějakou hloupost, přijdeš nejen o svého milovaného strýce, ale i o všechno, na čem tak dlouho pracoval. Jestli ty artefakty nebudeme mít my, tak nikdo. A celé tohle místo lehne popelem,[/dirspeech] dodal ještě muž jak jeho partner odcházel z budovy a lehce se pousmál směrem na jednu z mnoha kamer. Poté se opřel o stěnu a pouze čekal.

Henry se poté vydal zadním vchodem ve stopách mapy nacházející se na klíči. Nebyl zrovna nejlepší v tomhle prastarém umění, ale byl si jist, že cestu následoval víc jak dobře. Stál akorát v jedné z mnoha ulic nacházejících se ve Starém Městě, lidí kolem moc nebylo, nakolik se nejednalo o žádnou hlavní ulici. Dle jeho výpočtů by se měl nacházet zhruba v poloze, kterou ona mapa ukazovala, když se však rozhlížel kolem, neviděl nic jiného jak několik domů a pár ztracených turistů. Něco musel dělat špatně, možná špatná kalkulace polohy.



Reward system
Influence Points:
Klíče:
Odměny:
avatar

za Mon Jul 09, 2018 3:55 pm

[sparkname]TOSHIHIRO[/sparkname]
#ĎÁBLOVAHROBKA

Po chvíli sezení na kameni jsem nemohl sám se sebou vydržet, a proto jsem se vydal zpět k práci. Sice jsem vnitřně věděl, že je to naprosto zbytečné, ale bylo to pro mě jediný způsob jak "zabojovat" o holý život. Prohrabával jsem se knihami křížem krážem a snažil se chytit jakéhokoliv stébla naděje. Sice mě napadlo, že bych mohl klíč vrátit tomu hlídači a doufat, že to změní na prach jeho, ale měl jsem silný pocit, že tak snadné to nebude. Klíč pravděpodobně kvůli něčemu reagovalo přímo na mě, stejně jako mě hrobka nezabila, když mohla. Spojení mezi klíčem a bránou mi již bylo jasné jako den, ale spojení s mou maličkostí mi stále unikalo. Rodinná historie mého rodu neměla mít s touto oblastí Evropy nic společného, tedy co jsem alespoň věděl. Proto jsem prozatím usoudil, že to není spojeno s mou rodinou jako takovou, ale může jít o nějaký genetický zámek. Já vím, jak neuvěřitelně šíleně to znělo. Jedna věc byla složitý mechanismus dveří, ale technologie, která byla lidmi vyvinuta teprve relativně nedávno, to byl úplně jiný příběh. Na druhou stranu se ve mně prala myšlenka, že stejně šílené je pokoušet se na věci aplikovat zdánlivě zdravý rozum. Obzvlášť když jsem si za těch pár hodin prošel tolika věcmi, které ho naprosto stavěli na hlavu. Frustrovaně jsem si povzdechl a pokusil se o hluboký nádech. Díky tomuto rituálu jsem opět nabyl ztracenou koncentraci a mohl se zaměřit na práci s texty. Po pár minutách práce, která nikam nevedla, jsem se vydal najít něco ke svlažení vyprahlého hrdla. Právě jsem měl za sebou několik hlubokých loků z čutory, když jsem pocítil v kapse narůstající intenzitu vibrací. Kdybych nevěděl, že jsem hluboko v podzemí, kde není mobilní signál, tak si snad na moment myslím, že mi vibroval telefon. [thinking]Že by mi začal pomalu vibrovat umíráček, abych věděl, že už mám polovina času za sebou?[/thinking] pomyslel jsem si sarkasticky a lehce se zakřenil nad ironií této situace. Na moment jsem měl pocit, že jsem něco zaslechl za nedalekou skálou, kde jsem se poměrně nedávno sám skrýval, ale předpokládal jsem, že mě jen šálí smysly. Tedy do chvíle, než jsem zaslechl něco znovu, tentokrát tlumené vibrace, které tiše rezonovaly skrze onu skálu. [thinking]To už přeci nemůže být náhoda, nebo ano?[/thinking] Soustředěně jsem se zadíval směrem ke skále. Moje tušení mi potvrdil krátký a tlumený, nicméně výmluvný záblesk světla, které odpovídalo mému klíči. [thinking]Takže je za tou skálou vážně někdo ukrytý? Co mám, ale dělat? Je to potenciální spojenec, který mi pomůže z téhle situace, nebo jen konkurence těchto mužů? Co když je to druhá možnost a když nic neřeknu, tak nás za chvíli skropí kovový déšť... Jenže pokud je to někdo kdo se do téhle situace zamotal jako já, tak mu akorát zavařím a tihle magoři ho, či ji dost možná na místě zastřelí a až poté budou pokládat otázky...[/thinking] Samotné myšlenky byly jistou formou morálního očistce, ale musel jsem se rozhodnout rychle. Zadíval jsem se směrem k mužům, ale ti nevypadali, že si čehokoli všimli. Přeci jen se zrovna dohadovali, co mají teď udělat, když se stalo tohle všechno a to ani nevěděli to, co jsem věděl já. Nebyl jsem si jistý, jestli si osoba, či osoby za skálou všimli toho, že jsem je odhalil, ale vrtalo mi hlavou jak navázat kontakt, nebo alespoň zjistit co je, či jsou zač. Přeci jen sice muži nebyli zrovna nejpozornější, ale pokud bych najednou úplně zmizel, nebo se jen tak vydal ke skále, tak bych asi upoutal jejich pozornost. Dostal jsem nápad, i když asi nebyl zrovna nejlepší. V jedné z kapes jsem měl stále vložený kapesní deníček mrtvého badatele, a přestože byl plný textů z brány, stále obsahoval několik čistých stránek. Jednu jsem proto opatrně vyškubl, abych nepoškodil zbytek, a nenápadně jsem se opřel o stolek. Na lístek jsem rychle, přesto úhledně napsal několik vět. Mimo jiné jsem osobě, či osobám za skálou oznamoval, že vím o její, či jejich přítomnosti. Dále jsem informoval, že pokud je to někdo s nepřátelskými úmysly, nebudu váhat upozornit hlídače na vetřelce. Přidal jsem poznámku, ve které jsem zmínil, že vím o přítomnosti klíče v rukou cizince, či cizinců. Nakonec jsem připsal, že jsem ochotný odlákat pozornost mužů, pokud se ukáže, že jednám se spojencem a plán, který předloží, mi bude připadat proveditelný a s dostatečnou šancí na úspěch. Po dopsání jsem sebral malý kámen, který jsem opatrně zabalil do zprávy a hodil ho ke skále tak, že dopadl v ideální poloze, která neprozradí mužům přítomnost další osoby, či osob. Papír zároveň tlumil zvuk pádu, takže se jevil skoro neslyšně a muži si ho neměli šanci všimnout, přinejmenším ne z jejich vzdálenosti a při konstantním dohadování, které bylo zrovna nejtišší.



Reward system
Influence Points:
Klíče:
Odměny:
avatar

za Mon Jul 09, 2018 6:59 pm

[sparkname]DIANA NYGÅRD[/sparkname]
#Kanály [sparkname]>[/sparkname] #ĎáblovaHrobka

Riadiť sa svojim išntinktom, ktorý ma viedol niekam do neznáma, nebol až tak zlý nápad. Teda, až kým som sa nedostala do slepej uličky, kde bol na jeden zo stien nápis. Ten som ledva prečítala, pretože kanály neboli osvetlené. Nachádzala som sa pod uličkami Starého mesta. Ako som sa tu preboha dostala tak rýchlo?! Na otázky však nebol čas. Fakt, že je táto časť kanálu skutočne len slepou uličkou, mi nesedel. Ten nápis by tu totižto iste nebol. A ako mi už bolo známe, iste sa tu nachádzala opäť nejaká hádanka. Preto som rukami obchytkávala stenu pred sebou s nádejou, že nahmatám nejaké znaky alebo čokoľvek, čo by mi prezradilo, ako sa dostať ďalej. Inú možnosť som nemala, nevedela som, ako sa vrátiť späť a nestratiť sa pritom. Rukou som narazila na akýsi výčnelok. Šlo o kameň, ktorý tu ani zďaleka nezapadal, a aj napriek jemnému nánosu pavučiny sa predsa len zdal byť o čosi "čistejší", než zvyšok steny, ktorá bola až na dotyk nepríjemná a pokrytá akýmsi slizkým čudom. Z toho dôvodu som sa rozhodla kameň stlačiť, za pokus nič nedám. A voilá! Dvere sa odsunuli. Znamenalo to, že som šla správne. Tajné dvere tu iste nenájdete na každom rohu. Ani tentoraz ma teda môj inštinkt nesklamal, aj keď to stále bolo svojim spôsobom až podozrivé, ako perfektne fungoval. Vstúpila som dnu, prešla som cez ďalšie dvere a objavila sa v jaskyni. Už už som chcela skúmať ďalej tento nový priestor, avšak začula som hlasy, na čo som sa inštinktívne skryla za balvan. Srdce sa mi rozbúchalo, ani vo sne by mi nenapadlo, že tu bude ešte niekto ďalší. Nakukla som cez malú prasklinku dnu a zistila, že som sa dostala do riadnej šlamastiky, pretože vo chvíli, keď mi pohľad padal na oného ryžojeda, pulzujúce teplo vychádzajúce z kľúča v mojom vrecku začínalo byť až nepríjemné. To však nebol ten problém, ktorý som spomenula, ale tie samopale v rukách dvoch podivínov áno. Srdce sa mi takmer zastavilo. Nemohla som sa vrátiť späť. Nemohla som ísť za tým chalanom a zistiť, čo sa deje, ak som teda nechcela skončiť s guľkou medzi očami. V rukách som držala jednu knihu, ktorú ak však neobklopovala nejaká presilná bariéra, tak mi ako štít nepomôže. Navyše, nechcela som riskovať jej poškodenie, pretože to bolo v podstate jediné dedičstvo po mojich rodičoch. Neovládala som žiadne z bojových umení, využitie mágie by bez Hel malo vedľajšie efekty, ktoré som zatiaľ ešte na vlastnej koži nepocítila, bola som priemerne vysoká, svaly žiadne. Čo som mala robiť? Opäť som nakukla cez prasklinu. Ten chalan mi čosi písal a hodil mi to. Nenápadne som sa k tomu natiahla, schmatla do ruky a rýchlo to prečítala, na čo som len prevrátila očami. [thinking]Génius. A to snáď očakáva, že pero si nosím zapichnuté v podprsenke či čo?[/thinking] Zdalo sa však, že je takisto vlastníkom kľúča, aký som mala aj ja, možno z toho dôvodu na seba tak reagovali. Inak by o mne nevedel. Nevedela som, ako mu naznačiť, že nie som nepriateľ. Nerada by som, aby na mňa upozornil, preto som len vystrčila ruku s palcom otočeným nahor. Inak som s ním komunikovať veru nemohla. Plán som tak či tak nemala žiaden a pri predstave prestreleného mozgu samopalom ma striaslo. Hrýzla som si nervózne do pery. [thinking]Mysli, Diana, mysli![/thinking] Darmo. Sama som nezmohla nič, pokiaľ som nechcela riskovať vlastný život. Aj keby som jednému z nich tresla knihou cez papuľu, stále by tu bol ten druhý. A tak isto otázkou bolo aj to, či by moja sila vôbec stačila k tomu, aby som ich omráčila. Ostalo to napokon pritom, že som čakala na vhodnú príležitosť. Potrebovala som odpovede na otázky, nie čakanie na guľku medzi oči.



Reward system
Influence Points:
Klíče:
Odměny:
avatar

za Sun Jul 15, 2018 2:06 am

[sparkname]Henry Tweys[/sparkname]

S napětím jsem sledoval monitor, na kterém se nacházela právě ona dvojice mužů, kteří si zrovna mezi sebou něco mumlali a já z toho byl hrozně na nervy. Ne vážně, teď se tu hrálo opravdu o všechno a kdyby mě teď poslali někam, byl bych na svém morálním dnu, jelikož bych zkrátka a jednoduše musel následovat klíč. Ano, musel! Nemohl jsem tuto příležitost přece promrhat a strýc by to dozajista pochopil! I když bych se sebou pak nedokázal žít já. Takže... složitá situace. Naštěstí mi následně ze srdce spadl obrovský kámen, když na mou nabídku kývli a jeden z nich se skutečně vydal ven pro mého strýce. Teda, mohl jít prakticky kamkoliv, ale já věřil, že i tihle špinavci mají nějakou tu zločineckou čest. A co se druhého z mužů týče, na jeho slova o dělání hloupostí jsem se musel zkrátka ušklíbnout, samozřejmě s vypnutým mikrofonem, protože jsem se zrovna jednu velkou chystal udělat, ale to bych předbíhal. [dirspeech]To naprosto chápu[/dirspeech] pronesl jsem nakonec vcelku nadneseně, jako kdybych mu skutečně rozuměl, i když... já nebyl kriminálník, že ano. Teda, ne v takovém rozsahu. Já byl jen občasný výtržník, toť celé. [dirspeech]Ale k věci[/dirspeech] odkašlal jsem si následně, když jsem tak očima přejel po všech monitorech a hledal optimální cestu, kterou by se dostal do kanceláře a zároveň se mi úplně vyhnul. [dirspeech]Musíš jít dveřmi po tvé levici, pak tou dlouhou chodbou až do Egyptské expozice a když přes ní projdeš, dostaneš se ke schodišti, po kterém vyjdeš a vejdeš do prvních dveří po tvé pravici. Bedna by měla být na stole a spisy zamčené ve skříňce. Předpokládám, že klíč potřebovat nebudeš[/dirspeech] vysvětlil jsem mu cestu do kanceláře s lehkým pobavením u poslední věty, protože pokud se dokázali tak lehce dostat do budovy, nějaký obyčejný zámek pro něj nebude problém. Možná tak malé zdržení, během kterého dokážu zmizet. Jeden by řekl, že jsem mu mohl dát jen tu krabici a spisy nechat schované, ale ruku na srdce, o těch už stejně věděli, takže nemělo cenu je zapírat. Když jim je ale takhle hezky vydám, třeba se s nimi spokojí a nebudou už pátrat po klíči. Přinejhorším jim strýc určitě vysvětlí, že tam krom spisů už nic víc nebylo. Otázkou ale bylo, zda tomu budou věřit.

Když jsem onoho muže navedl k jeho cíli a on se tam vydal, vytratil jsem se velice obezřetně zadním vchodem ven, přičemž jsem samozřejmě nezapomněl za sebou zamknout bezpečnostní místnost a i zadní dveře, aby nenabyl žádného podezření. Poté však mé kroky vedly rovnou na místo vyznačené na klíči a musím uznat, že takový adrenalin z hledání pokladu jsem snad v životě ještě neměl. Připadal jsem si jako Indiana Jones, jen bez klobouku a bez biče, ale to se dalo lehce napravit! Do příštího dobrodružství si seženu řádný outfit! Byl jsem vidinou té hrobky a jejího tajemství tak zaslepený a unešený, že jsem ani pořádně nevěděl, kam přesně jdu a tak, když jsem se ocitl v jedné z uliček, kde cesta už dál nevedla, pouze jsem lehce zmateně zamrkal, kam že jsem to vlastně došel. [thinking]Vždyť tu nic není![/thinking] zamumlal jsem si tak pro sebe, zatímco jsem se začal kolem sebe zamračeně rozhlížet. [thinking]Ne, musí to tu být! Strýc říkal, že je ta mapa přesná jak satelit![/thinking] pokračoval jsem ve svém mumlání, zatímco jsem si zamyšleně mnul bradu a tak u toho nakukoval do mobilu, jestli mě můj orientační smysl nezradil. [thinking]Jediné, co tu vidím je ulice! Přece by to někdo neschoval jen tak do baráku... ledaže...[/thinking] v mých očích se objevil jakýsi plamínek značící možné rozluštění místa hrobky, až jsem se z toho ještě jednou pořádně rozhlédl. [thinking]Před třemi tisíci lety tu ty baráky být nemohly, takže... pokud to má být tady, tak...[/thinking] ano, konečně má mysl začala opět jakž takž fungovat a já se tak zahleděl přímo pod sebe a hned v následující chvíli na poklop nedaleko mě. [thinking]Kanály..[/thinking] nakrčil jsem trošku znechuceně nos už jen při samotné myšlence na to, že bych tam měl lézt. [thinking]Co bych ale pro nobelovku neudělal[/thinking] povzdechl jsem si a už už otevíral poklop, jenže se ani nehnul. Teda možná hnul, ale ne dost na to, abych ho dokázal nadzvednout, natož otevřít. Možná bych měl na sobě vážně trochu zapracovat, nějaká ta síla navíc by se určitě neztratila. Ale, když jsem se tak snažil ten poklop nadzvednout, uvědomil jsem si, že se možná snažím úplně zbytečně, jelikož stejně jako tu před třemi tisíci lety nebyly ty domy, tak tu nebyla ani žádná kanalizace. Možná tak nějaké staré podzemí ze středověku už by k tomu místu vést mohlo, ale moderní kanalizace zřejmě asi ne. Problém byl v tom, že jsem se celkem nutně potřeboval dostat dolů a nikde v okolí se žádná cesta nenacházela. Pokud teda nějaký z domů okolo neměl přístup do starého podzemí, že ano. I když vlastně... [thinking]Muzeum Pražské historie jeden takový má. Minimálně by se tamtudy dalo dostat do tunelů pod Prahou a odtamtud už se snad dá dostat všude[/thinking] prolétlo mi tak hlavou, když jsem stál s rukama v bok a zamračeně se rozhlížel kolem. Znělo to jako ta nejlepší možnost, jen s tím problémem, že jsem tam nemohl jen tak nakráčet a požadovat přístup do podzemí. Krom hromady otázek by mě i zřejmě dost rychle vyhnali kvůli našemu minulému pátrání, kde jsme jim v podzemí prováděli menší archeologické práce. Neschválené, samozřejmě. Naštěstí jsem věděl, jak se do jejich sklepa dostat bez nutnosti projít dveřmi.
Mé kroky mě tak celkem rychle zavedly k budově muzea, které se naštěstí nacházelo jen pár ulic vedle, takže jsem se ani tolik nenachodil. Ne že by mi to nějak vadilo, ale komu by se chtělo pobíhat po Praze s takovým pokladem v kapse, že ano. Když jsem tedy došel k budově, tak jsem se nenápadně přiblížil k jednomu z okýnek přístupným z uličky vedle a zkrátka a jednoduše se jím protáhl. Bylo až s údivem, že na jeho nezabezpečení po naší minulé návštěvě nepřišli, ale byl jsem za to dnes opravdu rád. A tak jsem tam stál, ve sklepě konkurenčního muzea, prakticky před vstupem do Pražského podzemí. Ještě jednou jsem letmo zkontroloval svou pozici na mobilu, abych si udělal nějakou představu, kudy se k místu vyznačeném na klíči odtud vydat, načež jsem se bez okolků vydal rovnou dovnitř. Samozřejmě jsem si nezapomněl rozsvítit svítilnu, ale vzhledem k tomu, jak rozžhavený klíč už byl, tak bych ho místo té svítilny mohl dozajista použít taky. A to ani nemluvím o tom, jak zběsilé byly jeho impulzy. Bylo to, jako kdyby se měl každou chvílí rozletět na milion kousků a u toho jsem vážně být nechtěl. Musel jsem si zkrátka trošku pohnout, pokud jsem se k hrobce chtěl dostat dřív, než se klíč přetíží.


Sponsored content






    This forum was created by a multicultural team of various faiths and beliefs.